Prosinec 2014

I.

31. prosince 2014 v 23:43 | Arthurovo kotě
Bylo to mrazivého únorového rána, kdy se na svět dostala kukadla té nejčistější modři a srst světlejší, než sníh padající z nebe. Takový malý zázrak. Stočený do klubíčka hřející se o tělo své životadárkyně.
Bylo to nejkrásnější kotě široko daleko. Kočičí princ. Od okamžiku, kdy se udržel na tlapkách, ho mohli všichni kocouři a kočičky vidět chodit jedině vznešeně a ne jinak. Hlavu vždy držel vzpřímenou, jak mu to jen tělo dovolilo. Tlapky kladl jednu před druhou přesně tak, jak se od kočičího prince očekávalo.
Nechyběla mu ani ta trocha mladé hravosti. V letních dnech skotačil spolu s blízkými koťaty kolem rybníka kousek od obydlí, v zimě se choulili u ohně. Tolika kočičích příběhů nikde jinde převyprávěno nebylo.
Jenže koťata rostou rychle. Kočičí kamarádi si nacházeli dámy. Černé, šedé, mourovaté...
Kočičí princ zůstal sám. Měl pro to důvod. Chtěl kočičku stejně krásnou, jako byl on sám. Kočičku, která by ho byla hodna.
Pokaždé, když se šel projít svým parkem, všechny kočičí slečny se za ním otáčely. Šuškaly si do oušek o tom, jak sní, že budou ty pravé, vyvolené, že budou s kočičím princem navždy a k tomu alespoň s pěti nádhernými koťátky.
Jenže princ se neohlédl ani za jednou, i když si toho byl moc dobře vědom. Ani za tou, která s ním byla od koťátka.

Roky plynuly. Kocour, nyní už král, stárnul. Jeho krása se začala vytrácet. Ale černá kočička s bílým koncem ocásku ne. Byla při něm pořád. Když se stal králem, když byl nemocný, když potřeboval pomoci nebo radu. Vždy ho milovala, celý život doufala, že jednou se kocour umoudří a dojde mu, že její život byl obětován právě jemu.
Mýlila se. Den za dnem, kocour se snažil objevit tu pravou, nádhernou kočičku, která by se mu vyrovnala. Začala se rodit koťata krásnější, než byl on. Černá micka už to nevydržela a pokusila se krále přemluvit, jenže marně. Vysmál se jí do očí. Přeci nebude s obyčejnou kočkou. On, král veškerých kočičích šelem. Tak krásný, statný, chytrý, žádaný...

Kocour už měl za sebou dávno deset let. Jednou večer se u svého pelíšku začal modlit k Bohu, proč mu nedá jeho vysněnou a perfektní kočičku. Bůh s odpovědí otálel, ale nakonec mu ji svěřil. Kocour si vyslechl, že hledá krásu jen na srsti a ne v srdci. Naštval se. Řekl Bohu, že je hloupý. Že není ani zdaleka tak moudrý jako on sám. Že jeho krásy či statnosti nedosahuje. Že je zbabělý, protože se neodváží sejít ani na Zemi.
Bůh, otrávený kocourovým smýšlením, na Zemi sestoupil. Pověděl kočičímu králi, že není hoden svého daru krásy, který mu byl nadělen.
"Budeš vždy mlád, kočičí králi, ale všichni tě uvidí takového, jakým jsi vždy byl," pravil Bůh a postavil před krále zrcadlo. V něm spatřil malého, trochu moc vyhublého a opelichaného kocoura. Jeho srst měla popelavou barvu, jedno oko bylo o dost menší než druhé. Ucho bylo nakousnuté, jako by mu jej žrali červi.
Žalostný pohled kocoura pronásleduje do dnešních dnů. Bude vždy sám. Opuštěný.

...and never the same.

30. prosince 2014 v 12:05 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
Před dvěma dny jsem asi ztratil nevinnost a čistotu.

Všechno je jiné. Začínám si uvědomovat, že lidé, které miluju z hloubi srdce (tak speciálně, koťátkovsky, kamarádsky) za to nestojí. Už nejsem schopný vidět prostě to dobré. Už na světě není ta jistota.
Všechno shořelo. A z popele to nepostavím zpět. Popel není jako papír. Nedá se rozvláknit a vytvořit znovu.
Prošel jsem peklem. Tentokrát už tím opravdovým. Všechno se začalo ztrácet. Všichni se začali ztrácet. A najednou jsem byl na ulici. Bez smyslu žít. Bez cíle. Bez úkolu.
Vrátil jsem se. Do jiného světa. Do světa, kde nejsem tak potřebný. Tak důležitý. Kde jsem postradatelný. To je ta největší bolest. Nahraditelnost, postradatelnost.

And if I fade away there will never be a man loving you like I do.

Jedno srdce. Pro dvojnásobnou lásku. A najednou to zmizí. Dvě největší jistoty. Rozpadly se, sesbíraly...a jsou vratké. Postavte minci na hranu a modlete se, aby nespadla. Stačí drobný otřes, záchvěv větru nebo letmý dotyk.

Najednou vím, že umřu brzo. Všechny ty plané naděje, nereálné plány. Budoucnost.
"A když budeme bydlet v domě se zahradou, můžeme si pořídit kočičku nebo pejska...bude to daleko lepší než malej byt."
"Jednoho dnes se chci vedle tebe probudit. Budeš vrásčitý, já taky, ale pořád v sobě uvidíme ty náctiletý kluky, co se do sebe nějak zamilovali."
Nádherné. Splněný sen. ...nenaplněný. Jako já.

"Udělám všechno."
I certainly will.

Dali jsme si dva velké sliby. Ani jeden nevydrží.

Ten život byl vlastně skvělý. Ale nemá smysl.

Kdy jsem přišel na to, že svět je tak úžasné místo? Že dnešní svět je tak úžasné místo. (Býval svět lepší? Nebo byl vždy takovýto?) Kde láska není na prvním místě. Kde je před ní materiálno, chtíč, závist, touha, sobectví.

Pohádky mají dobrý konec. Protože čistota je v dítěti.

Udělal jsem největší chybu v životě. A následky si ponesu navždy.

Jsem mince.

xxx kotě

...and the inner circle.

26. prosince 2014 v 13:28 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
Vánoce byly letos...kouzelné. Jako ne zrovna největší křesťan musím říct, že ty svátky mají něco do sebe. Minimálně pokud je o to alespoň nějaká snaha.

Původně jsme měli strávit Štědrý večer ve dvou, ale nakonec nás bylo šest. Já, kocour, dvě koťata kocourův nejlepší kamarád a K. Je hrozně zajímavé, jak šest úplně rozdílných lidí může strávit celý večer v klidu. Bavili se. Všichni se všema. I když všichni kromě mě a kocoura viděli třeba K. poprvé.

Kotě, který se vrátil na svátky z Anglie (takže jako Britské kotě?:D, ok) nám vyprávěl o těžkých začátcích a ještě těžších posledních měsících. Druhý kotě spíše poslouchal, než aby se vůbec nějak vyjadřoval. K tomu se snažil odbourávat útoky K., kterého totiž začal nesmírně zajímat. K. byl drzý a sebejistý jako vždy. Kocourův nejlepší kamarád (Táta kocour?:D) působil tak nějak dospěleji, než když jsme se posledně viděli. Nejspíš to bylo tím, že se mu vrátil Britský kotě.
Kocour vždy zapředl do té nejvíce zajímavé debaty, která se naskytla, dokonce se s Tátou kocourem porafali, ale to už by nebyli oni.
A já? Tak průběžně jsem nabízel cukroví, co jsem pekl (no dobře, ne úplně sám), snažil se občas umravňovat K. a pomalu jsem se nepustil Britského kotěte.

Takže kromě toho, že se nás šest mačkalo u stolu pro čtyři (a toho, že já seděl na gymnastickém míči a Kocour na vyvýšené stoličce), to byl úžasný večer. Až mě Kocour dojal k slzám, že většina z nás by tam nebyla, kdybych nebyl takové srdce.
Poprvé v životě jsem se cítil chtěný uprostřed rozrostlé rodiny. Když si na vás připije pět lidí, tak už to asi něco znamená.

Aby to ale nebylo celé takové pozitivní...to by byla přeci nuda. Kocour zařídil, že nebudeme bydlet sami. Bude se k nám na nějakou dobu stěhovat jeden kluk. Bude to zajímavé. Blbě na mě koukal a prý mě nemá rád. Těším se.


xxx kotě

...and don't kill, kitten.

22. prosince 2014 v 9:44 | Arthurovo kotě |  Kočičí myšlenky a názory
Ten život není až tak špatný. Popravdě, ten život je dobrý.
Tím se utěšuji pokaždé, když přijdou ty horší momenty. Ty hodně horší momenty. Jakousi záhadou to funguje, protože rozřezaný jsem už jen částečně.

Moje tělo nějak ztěžklo.

Dívám se na celou svoji existenci trochu jinak, když už vím, proč vůbec na světě jsem. Respektive proč tu jsem, proč jsem zrovna v této podobě a v této době.

So this time I'll make you proud!
(It seems like I failed one thousand times. I certainly did. But I will not anymore.)

Smrt není jako z filmů. Kdy člověk umře obklopen svými milovanými, říkají si krásná poslední slůvka a je to až takové trochu romantické.
Reálná smrt je úplně jiná. Ideálně se s člověkem pohádáte, on odjede a už se nikdy nevrátí.
A pak je to vaše vina.
"Tys zabil tatínka. Kvůli tobě už nikdy nepřijde."
Ale nejste vrahem. Neprostřelili jste mu hlavu, nebyli jste ten řidič, co je srazil, nedali jste mu třeba jed na krysy do jídla.

A tak mě teď zajímá, kdy zemřela moje matka. Je to už dlouho. Je to už přes jedenáct let, to vím s určitostí. Jen nevím, jestli to bylo v moment jeho posledního výdechu nebo až jakmile dostala jeho parte.
Nezabil jsem svého otce. A bůh ví, že jsem nezabil ani svoji matku.

Stejně bych chtěl okusit ten pocit. Mít v ruce zbraň, přede mnou postava, nejlépe klečící, zoufalá, moje klepající se ruka rozsudkem smrti. Zabiju tě nebo ne?

Někdy během posledních cca tří let přišel ten zlomový bod, kdy jsem se musel rozhodnout, na kterou stranu půjdu. Nikdy jsem nefandil záporákům, dá se říct, že jsem se vždy ztotožňoval s kladnými hrdiny, takže to nebylo až tak složité rozhodnutí. Jenže i když si stvoření vybere stranu, ta druhá ho nikdy nepřestane lákat. To rozhodnutí není definitivní.
Musím bojovat za svoji věc. Občas je ten boj tak dlouhý a únavný. A myšlenky se točí kolem jednoho, "má to vůbec cenu?".

Tenhle život není až tak špatný. Vlastně je velmi dobrý.

Každé rozhodnutí, které jsem udělal, bylo svým způsobem (a to je důležité) dobré. Kdybych jediné udělal jinak, nebyl bych tu dnes, nepsal bych tento článek. (Což by asi až taková škoda nebyla.) Nepoznal bych lidi, které znám, neviděl bych místa, na kterých jsem byl. Život by měl asi jiné barvy než má teď. A upřímně? Tyhle barvy mému oku docela lahodí.
(Byl by život barevný, kdybychom se nepoznali? Protože před tím byl jen černobílý a žádný jiný.)

Můj život je plný hříchu. Ale tak to musí být. Hřích je v rovnováze s očistou. Takže tenhle život vlastně není až tak špatný...

Všechno je snazší. Na důležité otázky jsem dostal odpovědi. A ty další budu ještě hledat. V sobě.

Říkal bych tomu přirozená zvědavost.

Nezabiju tě. Vybral jsem si to dobré. Za dobrou věc se musí bojovat.



xxx kotě

...and don't let the emotions come out, kitten.

18. prosince 2014 v 19:47 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
"Neubližuj. Nechtěj. Nežárli. Nezáviď..."
"Ale..."
"Čistota, anděli, pamatuj."
"Ale..."
"Na světě není nic důležitějšího, než abys byl..."

A zase, nikdo se mě neptá, co chci já. Nechtěj, anděli.

Všechny věci mohly být jinak. Občas si říkám, že i doopravdy měly, ale asi ne. Nebylo tomu souzeno. Mají být tak, jak jsou teď.

Konečně jsem potkal člověka, který mi dokonale rozumí. Který ví přesně, jak postupují moje myšlenky, kterému stačí říct jedna věta a zná i ty, které by padly za půl hodiny.
Myslel jsem si, že jakmile někoho takového najdu, budu mít takový spokojený pocit...a taky ano. Mám. Občas. Ale občas je v mé hlavě tak hluboko, že vytahuje věci, které se mi nelíbí, které zkrátka nechci. Přitom si musím uvědomovat fakt, že má pravdu.

"Říkal jsi každému klukovi, který se ti líbil, "anděli"?"
"To není o tom, že se mi líbíš. To je o tom, kdo jsi."

Od každého jiného člověka by mi to asi znělo chladně. Ale ta jeho vyrovnanost. Zítřek není jistotou. A to je jisté.

"Kdybys mě prostě někdy nechal všechno ti vysvětlit..."
"Nepotřebuji vysvětlení, anděli. Chápavý jsem dost. Nemáš být takový."

Pořád se hledám. A vlastně, asi nejsem až tak daleko. Začínám věcem rozumět. Tak nějak...jinak. Asi líp, rozumněji.
Umíráme. Oba dva úplně stejně.

"Jaká je moje barva?"
"Světle šedá."
"A jaká je jeho barva?"
"Prakticky bílá."

Vezmu tě někam daleko, na pár dní, kde budeme sami.
Nechám se vzít někam daleko, na pár dní, kde bychom byli sami?

"Jak dlouho trvalo, než nastala ta změna?"
"Tisícinu vteřiny."
"Zničilo to tvoje šance."


Vždycky jsem byl ztracený. Nebo jsem si tak minimálně přišel. Ve světě, kde vládnou emoce, různé vyjadřování, podtexty...Ale už svoje místo mám. Můžu být ztracený jakkoliv a ničemu to vadit nebude. Dokud budu mít svoje místo. Bude tu pořád.

A až vteřinu po tobě...Vteřinu bez domova. Když není domov, je jen oheň, prach a saze. Vteřina v pekle je jako život v nebi.
Jenže, jenže nebe není. Andělé jsou na zemi.
A kam jdou tedy ty dobré duše? Tam, kam patří. Do nekonečna, do energie. Tam, kde se zrodily.

Jednoho dne se třeba vrátíme. Jednoho dne to bude jinak. Budu já a budeš ty. Potkáme se, ale mineme se. Zkrátka tak, jak to mělo být už teď, ale nakonec nemělo.
Budu já a budeš ty.
Budu ubližovat a pomáhat.
Budeš ty.

Jednoho dne, všechno bude opačně. Z černé bude bílá, z cukru bude sůl, z lásky nenávist.
Ale já zůstanu stejným.

A vždy tam bude ten jediný opravdový úsměv.
A vždy tam budou ty vášnivé plameny.
A život v bolestech.

Kolik věcí musíš vědět? Kolik věcí musím vysvětlit? Kdy si uvědomíš, že věci se mají nechat tak, jak mají být? Kdy zjistíš, jaká je cena za tento život?
Někdy je pozdě. Pro nás je pozdě. Už navždy.

Bolest nás vytrestá, ale ne teď.
Nyní jen mě.
Nechal jsem tě, ať věci měníš, když jsem neměl.

Neublížíš, nezatoužíš.
Zatoužil jsem.
A možná zabiji.



xxx kotě

...and save me, please.

14. prosince 2014 v 22:51 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
A tak jsme s K. strávili víkend. V pátek v noci jsem ho jel zachránit z dědiny nedaleko města, protože je idiot, opil se a ztratil. (Tak přemýšlím, jestli je ta láhev absintu k Vánocům - respektive jako dar k poznání se - dobrým nápadem.)
Nebyl to nijak poetický víkend. Měl spoustu keců, padaly sexuální narážky, metaforické věty, jedli jsme jako správní intráci a zjistil jsem, že si taky myslí, že život je občas na prd a prý si nemám dělat nic z toho, že jsem se chtěl mockrát zabít. Prý na to myslí taky celkem často.

"Tak proč jsi to nikdy nezkusil?"
"Víš, ono to jednou stejně přijde samo a tady ten život má taky celkem něco do sebe."

Můj kocour říká, že život je dobrý. Hlavně taky, že ten můj život je dobrý. Že mít bordel v hlavě ještě nemusí být hned konec světa. (Ale žijte v té hlavě 24/7.)

Zase začínám vypínat. Být dítě. Ono je to fajn. Být "velký kocour" a najednou si začít hrát a být tele. Na druhou stranu pak vůbec neovládám náladu a můžu být najednou třeba vzteklý. Ale jsem uvolněný. Jako bych úplně cítil tu energii všude kolem mě. Že vychází ze mě a z ostatních lidí i věcí.

"Ale anděli, buď rád, že svět vidíš jinak než my. Alespoň můžeš být tím správným bohem."

A taky budu.


xxx kotě

...and if I'm an angel...?

12. prosince 2014 v 10:12 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
A co se stalo předevčírem...
K...už jen to jméno. Takové nevšední. Úplně se k němu hodí. K...

Už předevčírem, když ode mě odešel, jsem cítil takový ten smutek ve stylu: "to není fér, tak málo času".

"Promiň. Dobrou noc, anděli."
"Odešel jsem proto, že jsem nechtěl být tak laciný. Není dobré dát to nejlepší hned z kraje."
"Ano, lituji toho, anděli..."

Když se s někým cítíte tak lehce, že můžete řešit vážně tak banální věci jako "zelená je pěkná barva".
A něco řeknete a ten druhý to okamžitě pochopí.

"Jsi pořád bůh?"
"Teď moc ne...stagnuji."
"Stagnace není vždy špatná. Občas je dokonce nezbytná."

"Můžu se tě na něco osobního zeptat?"
"Myslím, že za tohle jsme se už dávno dostali."
*A ten jeho nesmírně lehký úsměv* "Ve které válce jsi bojoval, že máš tolik jizev?"
"Bylo jich několik. Ta nejhorší byla mezi mnou a mnou."

"Nesoudíš mě."
"Bolest je umění. Ty se občas řežeš, já občas piju. Tak, pro život. Jsme si v zásadě rovni. Až na to, že ty jsi anděl a já jsem K."
"Neviděl jsi všechnu bolest."
"No, a ty taky ne. Ta moje vidět nejde."

A tak jsme se líbali. Ani to nebylo jako já a on, spíš jako "já" a "on".

"Odpustil jsi mi, anděli?"
"Nemám ti co odpouštět."
"Já si ještě neodpustil. Ale hlavně nebuď nešťastný. Dobrou noc."

"A když já jsem anděl, co jsi ty?"
"Já jsem já, anděli."


xxx kotě

...and come out, kitten.

9. prosince 2014 v 9:09 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
Ve svém životě mívám zajímavé stavy. Myslím ty dušení a ne ty, kdy jsem na plech.

Zrovna včera na jedné z těch záživnějších hodin literatury s Knězem jsme rozebírali báseň, protože prostě maturita a takové ty všední, nedůležité věci, které kazí dojem a prožitek. Můj zbytek třídy (společně s Knězem) dal dohromady jeden obraz, jeden skrytý význam. Jaké překvapení, že kotě to pochopil úplně jinak...
Básně jsou přece subjektivní. Všechno je subjektivní, proč si to dělat složité.

Celý včerejšek mi vypisoval K. snaží mě přesvědčit, že mám jít a mezi dohady o tom, že mně se nechce a jemu ano, se bavíme o různých věcech, co nás zajímají.
Řekněme, že můj přítel je čistě...člověk. Je praktický, občas do určité míry trochu snílek, svoje city prožívá...občas. A jeho cíle jsou konkrétní a až příliš reálné.
Naproti tomu K. je ten typ člověka, u kterého jsou ty obyčejné "lidské" věci až na druhé koleji. První příčku obsahuje odrážka s názvem "žij, jak žít chceš". Je poetický. Hodně. A abych pravdu řekl, měl jsem ten pocit už když jsem ho prvně viděl i jen na tu chvíli a on na mě promluvil. Už něco v jeho stylu chůze třeba. Taková ta volnost. Trávení volného času venku, ať už jsou pětatřicítková vedra a nebo nudle umrzají u nosu. Ať už prší, sněží, svítí slunce, padají trakaře nebo maturitní vysvědčení s hodnocením "neprospěl". Kdežto já jsem kotě domácí. Ve všem cizím vidím hrozbu. Jako ano, venku jsem rád. Ale třeba sám. Nebo s mým kocourem. Nebo s někým, koho už prostě více znám. První schůzky jsou ty nejhorší.

Naštěstí ze mě nějak opadají ty nálady, kdy si chci hledat vzory v tom, jak být dobrým (nebo alespoň slušným) člověkem. Nepotřebuju je. Potřebuju jen ty všednější vzory. Třeba ty, podle kterých budu jíst a podobně. Mám pocit, že K. by se stal mým vzorem. A kocourovi by se to vůbec nelíbilo. Stejně, na vzory jsem už asi zanevřel. Minimálně na ty lidské. Nestojí za to se zklamávat ve více lidech, než je potřeba.

"Napíšu ti báseň, anděli. Ale musíš si pro ni přijít."

Mohl bych možná i založit rubriku s nějakým klišé názvem, třeba něco jako "Rozhovory s K.", protože jsou opravdu výživné.

"Tak já tě jen zítra po škole doprovodím domů."
"Jo, abys věděl, kde bydlím? Navíc stejně chodím s Kocourem..."
"Nebuď paranoidní, nejsem stalker. Ale jestli mě naštveš, prostě si na tebe někdy počkám a nevyhneš se mi."

"Tak půjdeme do čajovny. Mám tam známou, budeme mít soukromí, pustíme si hudbu a já ti budu číst."
"Ne."
"A ty by ses mi trochu otevřel a pustil mě k tělu."
"Nebudu s tebou spát."
"Kdybys třeba nemyslel hned na sex, možná bys mě správně pochopil..."

"Moje dvě spolubydlící dělají hrozný bordel úplně všude, dokonce i v mém pokoji."
"Tak to jsi ještě v bytě neměl dva kluky..."

"Anděli, prosím, nic ti to neudělá."
"Pokud nejsi třeba sériový vrah a já nemám být další oběť..."
"Jo, psal jsi, že tě tvůj kluk nutil koukat na horory...Trochu tě to poznamenalo."

"Občas piju, abych svět viděl zkresleně a měl inspiraci. No, nepil jsem od té doby, co jsme se viděli."
"Takže jsem tě vyléčil z alkoholismu?"
"Andělská síla."



xxx kotě

...and reversal with K. thing.

7. prosince 2014 v 23:02 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
Nemusím se s ničím skrývat, můžu dělat kraviny, aniž bych se styděl, jsem uvolněný, můžu chodit po bytě nahý...a tak podobně. (No, poslední zmíněné mám nejraději.) Protože tu jsme sami dva.

Pojďme si dopřávat fyzické požitky a prožitky a pak pojďme na rande.

Občas si lehnu. Jen tak ležím a myslím na to, že splynu se vším přirozeným. Občas jsem barva. Většinou jsem barva. Nebo jsem víc barev. Fialová, modrá, zelená, žlutá, červená...
Jsem já, to pravé já. To, které mám být. S těmi světlými vlasy a šedýma očima. To vyšší já. Ležím v trávě. Čistota a příroda. Travní koberce...nadýchané.

Tenhle K. kluk má prý rád poezii. A chce jít ven. A je to umělec. Mám brouka v hlavě. Proč se ozval zrovna dnes? 7. 12. ...
Můžeme jít třeba na horkou čokoládu nebo medovinu nebo na avantgardu nebo Oldies nebo přemýšlet na oblíbené místo.
Třeba by mi pomohl vyplnit to prázdné místo, které si teď buduji. Už je to pomalu rok a půl od Koťátka (připadá mi celkem lamský odkazovat na vlastní starší články Oo) a pramálo se změnilo. Jsou věci, které cítím prostě pořád stejně a asi se s tím neumím smířit jinak, než udělat tu velkou prázdnou díru s tím, že ji někdo někdy možná vyplní. Někdo jiný. Někdo stálejší. Někdo reálný.

Zítra (nebo tak někdy) si seženu Anděla. Ten specifický vkus. Nepříjemně podobný mému a to o něm pořádně ani nevím.

"Poezii...no, nejvíc milostnou, ale jen určitou, rozumíš?"
"Víc, než si myslíš."

Tohle není zakázané ovoce. Možná jen tak napůl. Těžko říct, jestli by chutnalo dobře nebo ne.
Když vidím člověka a naprosto ho odhadnu...

"Vsadím se, že bys tančil výborně."
"A v létě chodím malovat i ven. Mohl bych namalovat třeba tebe, jsi pěkný, úplně jako obrázek sám o sobě."
"Dáš mi šanci?"

Jsem zmatený. Nevím, K., nevím.
Je čas, kdy bych to potřeboval. To, odkazované Koťátko, abych se mohl zeptat. Radu.

"Jsem bůh. A ty taky."
"Já vím."
"Jsi první člověk, který tomu rozumí, aniž bych to musel rozvádět dál."
"Řekněme, že nejsem člověk."
"Samozřejmě. Jsi bůh."
"Vlastně ani tak ne, spíš anděl."
"Tušil jsem to."


Dám ti šanci, K., ale stejně...
Milý "odkazovaný Koťátko", miluješ mě?



xxx kotě