...and don't let the emotions come out, kitten.

18. prosince 2014 v 19:47 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
"Neubližuj. Nechtěj. Nežárli. Nezáviď..."
"Ale..."
"Čistota, anděli, pamatuj."
"Ale..."
"Na světě není nic důležitějšího, než abys byl..."

A zase, nikdo se mě neptá, co chci já. Nechtěj, anděli.

Všechny věci mohly být jinak. Občas si říkám, že i doopravdy měly, ale asi ne. Nebylo tomu souzeno. Mají být tak, jak jsou teď.

Konečně jsem potkal člověka, který mi dokonale rozumí. Který ví přesně, jak postupují moje myšlenky, kterému stačí říct jedna věta a zná i ty, které by padly za půl hodiny.
Myslel jsem si, že jakmile někoho takového najdu, budu mít takový spokojený pocit...a taky ano. Mám. Občas. Ale občas je v mé hlavě tak hluboko, že vytahuje věci, které se mi nelíbí, které zkrátka nechci. Přitom si musím uvědomovat fakt, že má pravdu.

"Říkal jsi každému klukovi, který se ti líbil, "anděli"?"
"To není o tom, že se mi líbíš. To je o tom, kdo jsi."

Od každého jiného člověka by mi to asi znělo chladně. Ale ta jeho vyrovnanost. Zítřek není jistotou. A to je jisté.

"Kdybys mě prostě někdy nechal všechno ti vysvětlit..."
"Nepotřebuji vysvětlení, anděli. Chápavý jsem dost. Nemáš být takový."

Pořád se hledám. A vlastně, asi nejsem až tak daleko. Začínám věcem rozumět. Tak nějak...jinak. Asi líp, rozumněji.
Umíráme. Oba dva úplně stejně.

"Jaká je moje barva?"
"Světle šedá."
"A jaká je jeho barva?"
"Prakticky bílá."

Vezmu tě někam daleko, na pár dní, kde budeme sami.
Nechám se vzít někam daleko, na pár dní, kde bychom byli sami?

"Jak dlouho trvalo, než nastala ta změna?"
"Tisícinu vteřiny."
"Zničilo to tvoje šance."


Vždycky jsem byl ztracený. Nebo jsem si tak minimálně přišel. Ve světě, kde vládnou emoce, různé vyjadřování, podtexty...Ale už svoje místo mám. Můžu být ztracený jakkoliv a ničemu to vadit nebude. Dokud budu mít svoje místo. Bude tu pořád.

A až vteřinu po tobě...Vteřinu bez domova. Když není domov, je jen oheň, prach a saze. Vteřina v pekle je jako život v nebi.
Jenže, jenže nebe není. Andělé jsou na zemi.
A kam jdou tedy ty dobré duše? Tam, kam patří. Do nekonečna, do energie. Tam, kde se zrodily.

Jednoho dne se třeba vrátíme. Jednoho dne to bude jinak. Budu já a budeš ty. Potkáme se, ale mineme se. Zkrátka tak, jak to mělo být už teď, ale nakonec nemělo.
Budu já a budeš ty.
Budu ubližovat a pomáhat.
Budeš ty.

Jednoho dne, všechno bude opačně. Z černé bude bílá, z cukru bude sůl, z lásky nenávist.
Ale já zůstanu stejným.

A vždy tam bude ten jediný opravdový úsměv.
A vždy tam budou ty vášnivé plameny.
A život v bolestech.

Kolik věcí musíš vědět? Kolik věcí musím vysvětlit? Kdy si uvědomíš, že věci se mají nechat tak, jak mají být? Kdy zjistíš, jaká je cena za tento život?
Někdy je pozdě. Pro nás je pozdě. Už navždy.

Bolest nás vytrestá, ale ne teď.
Nyní jen mě.
Nechal jsem tě, ať věci měníš, když jsem neměl.

Neublížíš, nezatoužíš.
Zatoužil jsem.
A možná zabiji.



xxx kotě
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Čičí...?

mňau?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama