I.

31. prosince 2014 v 23:43 | Arthurovo kotě
Bylo to mrazivého únorového rána, kdy se na svět dostala kukadla té nejčistější modři a srst světlejší, než sníh padající z nebe. Takový malý zázrak. Stočený do klubíčka hřející se o tělo své životadárkyně.
Bylo to nejkrásnější kotě široko daleko. Kočičí princ. Od okamžiku, kdy se udržel na tlapkách, ho mohli všichni kocouři a kočičky vidět chodit jedině vznešeně a ne jinak. Hlavu vždy držel vzpřímenou, jak mu to jen tělo dovolilo. Tlapky kladl jednu před druhou přesně tak, jak se od kočičího prince očekávalo.
Nechyběla mu ani ta trocha mladé hravosti. V letních dnech skotačil spolu s blízkými koťaty kolem rybníka kousek od obydlí, v zimě se choulili u ohně. Tolika kočičích příběhů nikde jinde převyprávěno nebylo.
Jenže koťata rostou rychle. Kočičí kamarádi si nacházeli dámy. Černé, šedé, mourovaté...
Kočičí princ zůstal sám. Měl pro to důvod. Chtěl kočičku stejně krásnou, jako byl on sám. Kočičku, která by ho byla hodna.
Pokaždé, když se šel projít svým parkem, všechny kočičí slečny se za ním otáčely. Šuškaly si do oušek o tom, jak sní, že budou ty pravé, vyvolené, že budou s kočičím princem navždy a k tomu alespoň s pěti nádhernými koťátky.
Jenže princ se neohlédl ani za jednou, i když si toho byl moc dobře vědom. Ani za tou, která s ním byla od koťátka.

Roky plynuly. Kocour, nyní už král, stárnul. Jeho krása se začala vytrácet. Ale černá kočička s bílým koncem ocásku ne. Byla při něm pořád. Když se stal králem, když byl nemocný, když potřeboval pomoci nebo radu. Vždy ho milovala, celý život doufala, že jednou se kocour umoudří a dojde mu, že její život byl obětován právě jemu.
Mýlila se. Den za dnem, kocour se snažil objevit tu pravou, nádhernou kočičku, která by se mu vyrovnala. Začala se rodit koťata krásnější, než byl on. Černá micka už to nevydržela a pokusila se krále přemluvit, jenže marně. Vysmál se jí do očí. Přeci nebude s obyčejnou kočkou. On, král veškerých kočičích šelem. Tak krásný, statný, chytrý, žádaný...

Kocour už měl za sebou dávno deset let. Jednou večer se u svého pelíšku začal modlit k Bohu, proč mu nedá jeho vysněnou a perfektní kočičku. Bůh s odpovědí otálel, ale nakonec mu ji svěřil. Kocour si vyslechl, že hledá krásu jen na srsti a ne v srdci. Naštval se. Řekl Bohu, že je hloupý. Že není ani zdaleka tak moudrý jako on sám. Že jeho krásy či statnosti nedosahuje. Že je zbabělý, protože se neodváží sejít ani na Zemi.
Bůh, otrávený kocourovým smýšlením, na Zemi sestoupil. Pověděl kočičímu králi, že není hoden svého daru krásy, který mu byl nadělen.
"Budeš vždy mlád, kočičí králi, ale všichni tě uvidí takového, jakým jsi vždy byl," pravil Bůh a postavil před krále zrcadlo. V něm spatřil malého, trochu moc vyhublého a opelichaného kocoura. Jeho srst měla popelavou barvu, jedno oko bylo o dost menší než druhé. Ucho bylo nakousnuté, jako by mu jej žrali červi.
Žalostný pohled kocoura pronásleduje do dnešních dnů. Bude vždy sám. Opuštěný.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama