Leden 2015

...and lavender room.

31. ledna 2015 v 12:53 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
30. 1. 2015
Jako vždy, když mě popadne taková ta nevím-co-dál-nevím-jak-dál-proč-to-musí-být-takhle nálada, se snažím promítnout svoje city do jakékoliv formy "umění". (Moc mi toho nezbylo s nepoužitelnou rukou, zbývá mi jen psaní. Věrné, taková příšerně dobrá milenka.)
A tak jsem složil písničku. Je příšerná. Jsou to jen slova. Docela prázdná. Chybí jim zvuk. Doprovodný zvuk. Nevím, jestli potřebují melancholickou kulisu. Nebo třeba svižnou. Plnou vzteku. Potřebují moji kulisu. Problém je ten, že nevím, co cítím. Co přesně. Je tam láska, je tam nenávist, takové stereotypní zlo a dobro najednou.
Potřebuju někoho, kdo by mi to přečetl. Někoho s ne hlubokým hlasem. Někoho s jemným hlasem. Který je jako ranní pohlazení slunečních paprsků po tváři. Hřejivý, ale nenásilný - nespalující. Snažím se studovat zvuk jednotlivých hlásek, slabik a slov. Některá slova plynou jako řeka. Klidná řeka. Po jazyku. Některá jsou jako ty kameny v řece. Kostrbatá, těžko se vyslovují, překonávají.
Z jakéhosi nevysvětlitelného důvodu mě to začalo fascinovat. Asi jsem k tomu, jako milovník obou jazyků, kterými hovořím, už dospěl. Baví mě poslouchat hlasy. V angličtině mě baví ten zvuk. Slovo samo osobě mě tolik nefascinuje jako jeho výslovnost. Čeština to má právě naopak. Čeština není tolik melodický jazyk, ale svojí složitostí si mě dostala. Krásné věci nejsou vždy ty jednoduché.
Miluju anglickou výslovnost. To málo znělé R, které Češi rádi zvýrazňují (r se mi vytrácí ze slovníku...stává se z něj to anglické polovičaté r), houpavé hlásky.

Těším se do levandulového pokoje.

Vybavuji si všechny doteky. A je to tak intenzivní. Jako by se to dělo zrovna teď. Chci cítit. Kůži pod prsty. Chci prsty obejmout...lehce, vroucně.

31. 1. 2015
Kouzlo se vytrácí. Občas ze všeho. Z nejmenších radostí na světě. A levandulový pokoj není levandulový, když mám rýmu. Nesnáším, kdy jsem bez nějakého ze smyslů. (Ačkoliv toho šestého bych se milerád zbavil, to ano.) Cítím se nekompletní a všechny prožitky jsou takové...neúplné. Jako já sám.
Poslouchám hlas K. a přemýšlím nad tím pravým hlasem, který by mi pomohl. Jistojistě, K. má hlas sametový, poddajný, klidný. A také hluboký.
Asi bych potřeboval nahrát můj hlas tak, aby zněl, jak ho slyším já. Ale reálně je hlubší. (Potřeboval bych najít hlas.)

Celý život jsem byl fascinovaný tím, že nevím, co bude, až jednoho dne umřu. Prach jsi a v prach se obrátíš. A teď postupně zjišťuji, že to asi vědět nechci.
Věci po smrti hodně závisí na několika faktorech. Hlavní je asi ten: "kdo nebo co umře". Další by byl: "jak kdo nebo co umřel". A pak takové ty drobnosti jako: "jak kdo nebo co žil, co kdo nebo co udělal,...". Otázky víry, duše... Každá maličkost!

Levandulový pokoj ztratil na teplotě, ale ne na útulnosti. Možná je to Placebem nebo vyčerpáním.



xxx kotě

...eh-

28. ledna 2015 v 11:59 | Arthurovo kotě
Bude to dobrý
Dýchej
Dýchej
Pššš jsem tady
Jen dýchej


Ne, ne, NE
Vzbuď se
Vzbuď se
Ne, ne, ne
PROSÍM
vzbuď se
vzbuď se!
..........
co já budu dělat?
vzbuď se
pro mě se vzbuď
tohle nemůže...
vzbuď se
nespi!
..........
miluju tě
dej mi zázrak a vzbuď se
miluju tě



Viděl jsem příšerné věci.

...and little bad "boy".

21. ledna 2015 v 16:02 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
Po osmnácti dlouhých letech mi došlo, že být dobrý je vlastně docela na piču vlastnost/charakteristický rys. Daleko lepší je přeci kopat za tu temnou stranu. A co že mě k tomu dovedlo?

Nejspíše celý můj život. Kdy jsem se ze všech sil snažil být hodnej kluk, držet krok a hubu. V prvé a poslední řadě to byly děti ve školce, ve škole, matka, moji nynější spolužáci a tak různě. Prakticky všichni, se kterými jsem měl tu "čest". Můj svět byl takto v silné nerovnováze. Já udělal vše, aby to bylo ok a všichni ostatní mi to jednoduše opláceli tím, že se ke mně chovali úplně debilně, způsobovali mi fyzickou nebo psychickou (nebo obě) bolest a hlavně mě vždy brali za někoho, kdo tu bude, ať udělají cokoliv. Jenže takto to nemůže fungovat.

Tudíž, počínaje dnešním dnem, zavrhuji 1) všechny, kteří mi opakovaně ublížili, 2) "dobrou stranu". Ale tak, některé je zavrhnout málo. Ti se mohou těšit na velice příjemné prožitky způsobené mojí maličkostí. Moje duše se rozhodla, že by byla ráda člověkem. Tak jsem tu. Bohužel ne tak úplně stoprocentně to vyšlo.

Mám dar pomáhat, ale na druhou stranu i dar působit bolest. A nikde není nařízení, že bych se měl přiklánět k tomu pouze a jenom dobrému. Je to moje svobodná vůle, která se rozhodla, že půjde dobrým směrem a nyní cestou rovnováhy. Už vím přesně, kde začnu. U svojí matky. A pak půjdu pěkně po příčkách dolů. Mám adepty na druhé a třetí místo. Výborné adepty. Pro jednoho z nich to asi bude nepříjemné překvapení z minulosti...ale co se dá dělat, každý zodpovídá za to, jak se k bližním chová. Každý, kdo si zahrával s něčím, čemu se nemohl vyrovnat, půjde do pekla. Metaforického, tak trochu.

Proč bych se měl učit kontrolovat se, když se konečně můžu využívat jako nástroj? Můžu povolit uzdu svojí potlačené podstatě. Je nesmysl krotit něco od přírody takto divokého. Samo o sobě to má ve mně temperament a když se občas nehlídám, je to časovaná bomba s rozbitým displejem. Může bouchnout kdykoliv a v jakékoliv síle. Teda, ta síla bude velká, to vím jistě. Uvidíme, jak mi to půjde.

Ostříhal jsem si vlasy. Všechny změny musí něčím začít, i když je to docela hovadina.

Tento článek je silně patetický, aby to vypadalo, že to nemyslím vážně.


xxx kocour

...and being a wrong person

17. ledna 2015 v 9:40 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
Můj kocour už mě přes rok učí to, že ve vztahu je zapotřebí kompromisu, oboustranné snahy o to, aby vše bylo dobré, a také samozřejmě o lásku. Že prý to tak má fungovat v každém vztahu, který se má udržet. A tak ano, nám dvěma to celkem funguje. Ne vždy se dají některé věci ovlivnit do té míry, aby vyhovovalo vše oběma, ale ta snaha je neuvěřitelná. Funguje nám způsob vztahu: "já sice teď musím udělat tohle, což ti nevyhovuje, ale pak pro tebe udělám něco skvělého". Což také závisí na tom (pořád komplikovaném) plánování.
"Ve čtvrtek pojedu pryč do neděle, ale potom ti se vším pomůžu, slibuju."
A taky to tak bude.

Tento týden byl pro mě hrozně psychicky (a z toho i fyzicky) náročný. Zaprvé, můj kocour jel pryč (výše zmíněné). Zadruhé, moje Kočka jela pryč. Kocour pro mě není až takový problém. Celý týden do odjezdu jsme opakovali jak to bude.
"Ve čtvrtek brzy ráno, už kolem šesté si mě tu vyzvedne Taťka kocour a pojedeme do *Nejmenovaného města v Rakousku*. Pojedeme tam několik hodin a já ti minimálně každou hodinu budu psát nebo volat."
A jak to bylo? Ve čtvrtek ráno jsme vstali v pět, abychom se stihli rozloučit. 6.02 u nás zvonil Taťka kocour, že má Kocour laskavě pohnout prdelí...a jeli. Každou půlhodinu - hodinu mi chodila zpráva o tom, kde asi jsou, co dělám, jak se mám, co se u nich děje, co se u mě děje.
Pak jsme si volali.
"V pátek dopoledne asi nebudu moct moc psát. Ráno si před šestou zavoláme a domluvíme se, ano?"
Ano, v pátek před šestou mi zavolal.
"Do asi desíti budeme dělat *cosi kdesi*, takže nevím, jak se ti budu moci věnovat. Ale nejpozději v jedenáct se ti ozvu, i kdybych měl zdrhnout, slibuju."
Ozval se 10.30. A věci se vrátily do starých kolejí ozývání se každou cca hodinu. A pořád to trvá. Večer mi řekne, když se ozve ráno a ráno opravdu vstane a ozve se. Je moje jediná jistota.

Kdežto z odjezdu Kočky jsem měl opodstatněný strach. Nedala mi vědět nic. Měli jsme být včera večer spolu. Od osmi. Bohužel, nevyšlo to, což já dokážu(! - za předpokladu, že mi to nehodí na hlavu a nebude se ke mně chovat jako k odpadu, což udělala) pochopit a vstřebat. Jenže nedala vědět. A tak jsem včerejší den od asi šesti večer strávil v panickém strachu. Dnes za mnou měla brzy vstát. Ráno. Je 8.50 a nic. Že by se jí dalo dopsat nebo dozvonit...no way.

Takové věci mi způsobují i fyzické potíže. Není to věc, kterou bych se chlubil na potkání, vlastně se za tohle všechno hrozně stydím a vím, že jsem maximálně ubohý, když žebrám u holky o to, aby mi psala. Jsem ubohý, že se o sebe nedokážu sám pár dní postarat. Vím to. Snažím se s tím bojovat. Ale nedokážu vyhrát boj se samotnou mojí podstatou.

Tohle nepřišlo jen tak. Takhle jsem se totiž narodil. Moje narození je jediná věc, kterou jsem udělal opravdu hodně špatně. Aniž bych za to mohl. Můj život (ty negativní faktory) to akorát prohloubil. Nerozloučil jsem se s tátou. Nerozloučil jsem se s mojí Freezenkou. Nedokázal jsem se ubránit, protože jsem byl malé dítě.
To ale nebyla moje vina. U táty za to nemohl prostě nikdo. Akorát matka mě donutila deset let si myslet, že kvůli mně tatínek umřel. Protože jsem byl prý zlý, a tak utekl a někdo zabil. Prý jsem chtěl pořád víc hraček a věcí, tak musel vydělávat hodně peněz. (Přeskočme fakt, že jsem nebyl nijak extrémně materialistické dítě, většinou mi stačilo to, co jsem dostal k Vánocům nebo narozeninám. - Už proto, sakra, že si blbě zvyká na nové.) Nebo tvrdila, že tatínek umřel, protože jsem debílek. (Vždy se na mě tak afektovaně usmívala. A jak tetičky tahají neteře a synovce za tvářičky a dělají na ně "nununu, ty jsi ale vyrostl/a a je z tebe fešák/fešanda", tak moje matka dělala "nununu, kdo je tu malej debílek? Kdo nemůže být normální průměrný děcko? Kdo zabil tatínka?".) Čemuž jsem uvěřil spíše, protože co si pamatuju, věděl jsem, že ostatní děti okolo jsou na tom trochu jinak. Duševně. Prostě mě to drobně poznamenalo.
Je to moje vina?

Abych navázal zpět, celý týden těžce dýchám. Špatné dýchání způsobuje omdlévání a nemožnost soustředit se na cokoliv jiného než na to, abych aspoň nějak dýchal. Nedostatek kyslíku z části způsobuje bolesti hlavy a svalů. Zkoušel někdo z vás s týdenní migrénou chodit do školy? Já už ano...Se staženými plícemi jde ruku v ruce stažený žaludek, který mi neumožňuje jíst. Když nejím, jsem také zesláblý. Být zesláblý znamená omdlévání umocněné na druhou (nesmíme totiž zapomenout na dýchání). Bohužel, občas je mi tak zle, že zvracím i samotnou vodu, která způsobuje dehydrataci, a ta způsobuje bolest hlavy a omdlévání. (Nedokážu se zvednout bez toho, aby se mi nezatočila hlava a neměl jsem před očima tmavě šedou mlhu nebo jiskřičky.)
Záchvat z toho, že mi nejde dýchat (to je primární problém) způsobuje také to, že začnu panikařit. Jakmile začnu panikařit, moje srdce začne bít nahlas a rychle, můj tlak se neúměrně zvedá, nevím, co mám dělat, a tak to řeším rozptýlením se pomocí jiné fyzické bolesti - ano, opět jsem se začal ve velkém řezat, dělám si modřiny. (Je mi ze mě špatně. Což také zrovna nepomáhá.) Když se pak vidím, takto poničený, začnu panikařit o to víc, z čehož nemůžu dýchat.

Vlastně je to takový uzavřený kruh, ze kterého se nejde dostat. Nemůžu sám. Potřebuji pomoct. Mockrát jsem to přiznal, vím to. Chci si nechat pomoci, ale bohužel, moje hlava se spoléhá hlavně na svůj úsudek.
Už i vím, jak mi jde žít relativně normálně. Bez toho, abych se takto mrzačil a musel se kvůli tomu cítit na dně.
Potřebuju podporu svých dvou nejbližších. Řekl jsem jim to, prosil jsem je. Jeden ok, druhá...tam nefunguje skoro nic. Už nevím, jak jinak mám dokázat, že ji potřebuji. Jsem zafixovaný. Vždy šťastný, i když se na ni zlobím, i když se hádáme. Potřebuju ji.
(Vím, že si to přečteš. Nemůžeš se snažit být pro mě ještě lepší Kočkou, když já se pokusím ještě víc být lepším Kotětem? Mně nevadí on, rád s tebou prodiskutuji úplně vše do jakéhokoliv detailu, ale potřebuji tvoji pomoc. Nikdy v tom nic víc nebylo. Jen strach o tebe a potřeba tě mít, neztratit tě. I když působím jinak. I když to vypadá, že nebudu akceptovat nikoho jiného. Budu, ale potřebuji to oboustranně. Jsem ubohý a zoufalý - já to vím, ale potřebuji.)

To každodenní snažení mě hrozně vyčerpává. Do poslední chvíle se snažím bojovat s tím démonem v mojí hlavě. Pak ale bez pomoci podlehnu. A teče krev. Modrá mi kůže. Škvaří se a bůh ví, co všechno ještě.
Skoro celý tento týden jsem probrečel, až mi je jedno, co si o mně myslí spolužáci nebo všichni, kteří mě takto oteklého potkali. Nezáleží mi na nich.
Několika lidem jsem taky pomohl. Nerad se bavím v tomhle smyslu o tom, jaký jsem. Ale nemůžu to změnit. Ono se o mění samo podle potřeby, nejspíše. (I když moje osoba to tak nepociťuje.) Mám přecitlivělý "radar".
Za tento týden jsem cítil tolik emocí cizích lidí. Tolik strachu, vzteku, lítosti, radosti. Mám pocit, že pokud to tak bude pokračovat, exploduje mi hlava. Nebo si to trápení ukončím sám.
Před pár lety jsem si vybral, že půjdu tou dobrou cestou, že se budu snažit lidem pomáhat, ne jim škodit. Zatím to plním, nikomu jsem neukázal bolest, pokud mě o to sám nepožádal (Kocour) nebo to nebylo nezbytné. Nerad bych z té cesty sešel.

Tohle je asi první takto konkrétní a hloubková zpověď, co jsem sem napsal. Je o tom (o těch), co tvoří můj život. Den po dni. A není jediný den, kdy bych necítil ty strachy, není den, kdy bych necítil ty emoce, jak mnou proplouvají. Takové nárazy, až mám pocit, že mi roztříští lebku. Mám pro to smysl. V pořadí šestý. Mnoho lidí tomu nerozumí, mnoho lidí mě poslalo do háje (nebo vlastně spíš jinam), protože dostali strach. Ale někteří mě nechali pomoci, za což jsem jim vděčný.
Pomoc mně samotnému lpí hlavně také v tom, že můžu pomáhat blízkým a chránit je. Jenže také jsem pouze stvoření, které má určité city a potřeby. A pokud se ke mně lidé, kterým tolik věřím chovají tak, že nedokážu najít jiný způsob (než si sám ublížit), jak si pomoci, tak tu pro mě zřejmě opravdu není místo.
Ono to vypadá, že chci moc, ale Kocour mě utvrdil v tom, že za to, kolik dávám, moc nechci. Chci drobnosti. Víceméně jen ty, které nezbytně potřebuji k tomu, abych nespadl do toho uzavřeného kola, ze kterého je nesmírně těžký návrat zpět "do normálu". A uvíznutí v něm znamená jistou smrt. Já mám přeci žít. Všichni blízcí mě v tom utvrzují. Pak mi hodí klacky (nebo spíše nepřeskočitelné větve) pod nohy a já spadnu do toho kola. Tvrdí mi, jak by život beze mě už nebyl takový...dobrý. Následně mě potopí, nedokáží mi obětovat chvíli času, vyslechnout mě a třeba se pokusit poradit.

A teď už zas cítím, jak to na mě jde...už zase. Takto se žít nedá.

A óda na podřízenost.

11. ledna 2015 v 22:58 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
Budu se snažit napsat trochu netradiční článek (po všech výlevech, že ležím někde mezi dvěma vysněnými kluky a tak).
Bude tak trochu z "reálného" života. Tak trochu všední.

Každé ráno se teď (i když něco platilo hlavně dříve) probudím, probudím i svého kocoura přesně tak, jak jsme domluvení z předchozího dne. Dostanu pusu a tak, následně jsem některé dny tvrdě nebo něžně ošukán či umazlen. Podle Kocourovy nálady. (Takže tvrdě. Pravidlo č. 5 - Koťátko plní sexuální tužby svého pána.) Nebo nyní udělán mojí Micinkou. (Pravidlo č. 4 - Koťátko se nijak neuspokojuje bez povolení pána.)
Když vstanu, pokusím se ze sebe udělat alespoň průměrně vyhlížejícího člověka (failed. Pravidlo č. 6 - Koťátko dbá na upravený vzhled podle požadavků pána.) a jdu něco zakousnout. Člověka, kus žvance...cokoliv. (Pravidlo č. 3 - Koťátko se stravuje podle rozkazů svého pána.)
A jsem rád, když nemusím do školy. Nejsem rád, když do školy musím. Ale znáte to, škola - základ života. (Já bych tam raději dal jídlo.)
Obléknu se. (Pravidlo č. 2 - Koťátko vždy dodržuje předem daný dresscode.)
Jdeme do školy. Přežijeme tam pět až devět hodin a jdeme domů, kde si musím postěžovat, jak ta škola stála za velký hovno a jak jsem nadržený. (Pravidlo č. 7 - Koťátko svému pánovi nikdy nelže.)
Vzápětí se dožaduji a prosím (Pravidlo č. 8 - Koťátko podle pokynů prosí a děkuje.), načež dostanu trest, protože mám zakázáno otravovat. (Pravidlo č. 9 - Koťátko přijímá trest za porušení pravidla či příkazu.) Nesmí u toho chybět náležité "Děkuji, pane!" (Pravidlo č. 8.+ č. 1 - Koťátko oslovuje svého dominanta "pane".) Klasicky to bývá několik desítek ran na prdel nebo klečení.

Prostě obyčejný den v roli submisivního mazlíka. Jsem taková hračka. Proč ne? Psychická bolest je zahnaná fyzickou. Někomu patřím. Někdo mě ovládá. Žádná složitá rozhodnutí. Jen úžasné soužití a boží sex. Miluju sex. Moje pudové chování. Je to tak přirozené, čisté.
Prostě si jen užívat nezávisle na orientaci. Jen ta sexualita. Jediné, co mě zajímá. Uspokojení sebe a toho druhého. Hlavně toho druhého. A potlačování orgasmu. Hranice se posouvají dál a dál. Experimenty. Hry. (Hrajeme prší. "Když prohraješ, tak tě tvrdě ojedu. A když vyhraješ, tak taky.") Bolest. Ponížení. Pestrost.
Miluju to.


xxx kotě (jop, asi úchyl)

...and dreaming.

7. ledna 2015 v 9:35 | Arthurovo kotě |  Kočičí myšlenky a názory
Najednou mi dochází krutá realita (nebo možná krutý sen, kdo ví?). Jsem zaseknutý někde mezi tím, čím jsem a tím, čím chtějí, abych byl. Bohužel nevím, které je které, a tak jsem. Prostě jsem. Koexistuji. (Nebo je snad mým údělem v každém prostředí být takovým, jakým mě chtějí?? - Otázka na dva otazníky, na hrubou typografickou chybu. Pan učitel Tomášek by se styděl.)

Po více než týdnu bezesných nocí to přišlo. Tak intenzivní sen (tohle byl sen, to nebyla realita. To vím, o to se můžu opřít.) jsem dlouho neměl. Úplně jsem cítil ten strach ve všech buňkách mojí značně poškozené tělesné schránky.

Všiml jsem si jedné kuriózní věci. Nasedli jsme do autobusu. Ale nakonec jsem já byl jediný, kdo vysedl opravdu. Ostatní se do něj vrátili. Protože ostatní věděli, že nějak to prostě dopadne (ať už dobře nebo špatně) a byli s tím smíření. Se svým osudem. Ale já proti tomu bojoval. Vystoupil jsem. Nevrátil jsem se. A když se mě snažili přesvědčit, abych nastoupil zpět, normálně jsem utekl. (Měl jsem jít s nimi?) A tím, že jsem proběhaný (hahaha) jsem je setřásl docela rychle.
Raději jsem tedy jel autem. Po boku K. Vylezl jsem z něj do toho palčivě chladného zimního vzduchu (který včera venku byl. Prostě byl.) a zjistil jsem, že všichni z autobusu jsou v pořádku. (Proč při jízdě autobusem bylo léto a v autě zima?) A objevily se tam dvě neznámé osoby. Dva muži, přesněji řečeno. Odněkud je znám. Nevím, jestli jsme se už potkali, nebo se teprve potkáme, ale věděl jsem, že jsou zlí. To já prostě umím vycítit. Věděl jsem, že jsou hodně zlí a že by nám mohli (nebo už to udělali?) hodně ublížit. Takže jsem je jednoduše polil benzínem a zapálil. (No dobře, bránili se, tudíž to tak jednoduché nebylo.) Zase jsem utekl. Hořeli a my jsme utíkali. Nasedli jsme do auta a málem je ještě přejeli. (To jen kdybych byl ještě o malinký kousek horší řidič.) Řadící páka byla tak zatuhlá...tak reálně.
Nejhorší je utíkat před něčím zlým v neznámém prostředí. A tak jsem následoval K. Unikli jsme. Ani nevím, jestli uhořeli, nebo to nějakou náhodou přežili, jen drobet popálení. Když jsme odjížděli, tak jim hořely jen ruce. (Proč pořád ty ruce?)

Asi to ve mně probudila ta lidskost. Vřelost. Otevřenost. Sliby. Tenhle pokoj. Pokoj, ve kterém se zastavil čas. Pokoj, který vybízí k ustavičnému psaní za doprovodu kávy a levandulové vůně. (Opravdu jsem nepoznal kluka, kterému by takto voněla levandule.)
Čas začal plynout, až když se otevřely dveře (a rozsvítilo se světlo). Do té doby jsme byli zaseknutí v sobě a nikde jinde.
O některých věcech se tedy opravdu psát nedá. Jde to jen cítit. Já to cítil a K. to taky cítil. To bylo jediné důležité. Kdyby tohoto nebylo...asi bychom skončili hned na začátku.

Pořád mám v hlavě Gatsbyho. Ani nevím proč. Každou chvíli mi ho asi něco připomene. Třeba Young and beautiful. Nebo cizí články. Nebo obecně láska. Dost zastínil můj prožitek ze skoro bratrovraždy. (Pak si má člověk užívat maturitní četbu.)

Dostávám se ke křižovatce a nevím, kam pojedu. Nejradši bych to otočil, ale je moc hustý provoz.



xxx kotě (tops)

...and feel the pain.

5. ledna 2015 v 21:55 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
Konečně jsem přišel na to, jak všem říct svůj příběh. Všem důležitým. Všem mým.
Díky K.
Tou správnou cestou. Tou jedinou správnou cestou, která je. K. mi pomohl. Když se ke mně láska otočila zády. Tím neříkám, že byl jediný...nebyl. Děkuji.
Jenom začít...ta správná slova, ty věty...

Na Nový rok jsem si dal několik (pravděpodobně nereálných) předsevzetí. Jedno z nich bylo, že si už nebudu ubližovat. Fyzicky, psychicky. To je úplně jedno. Zklamal jsem. Zase. Už přes dva a půl roku...

Jsem ubohý. Nejubožejší. Hnusnej ubožák. Ale v zimě to není tak vidět, vidět to jde až v létě. Když odhalím ruce. Ty pohledy.
Stydím se za sebe. Nejen kvůli sobě, ale hlavně kvůli kocourovi. To on se mnou chodí. Vlastně se stydím hlavně kvůli němu. Že to trpí.
Je to odporné. A lidi to dělají jen tak. Bez důvodu. A vystavují to veřejně na internet. Je mi ze mě upřímně špatně. Když se teď svléknu před přítelem...tři rány na břiše vždy upoutají jeho oči, i když se bude snažit, aby ne. I já sám na sebe blbě koukám.
Tohle tělo si to asi nezaslouží. Zasloužím si to já. Ne výpůjčka, kterou časem vrátím.

Potřebuju říct svůj příběh. Ten hlubší. Méně povrchní. O všem...

Stát se člověkem. Poznat opuštění. Rodiče, první opatrovatelka, láska...a poznat tu nesnesitelnou bolest. (Nebylo mi lépe, když jsem byl jen já a na nikom na světě nezáleželo? Nebylo té bolesti méně? Bylo. A také méně lásky, nýbrž ne méně citů. Jen jiné city. Pořád jiné city. Tolik lidskosti. Tolik mě to zkazilo. Jsem zkažený a prohnilý lidskostí. Ale jakmile tvor okusí jednou rajského jablka, nemůže už jinak. V tom je to zrádné. Mučí to a ubližuje tak, že pak neexistuje jiná volba, jiný život. Chápeš, K.?)

Zase si zahrajeme na bohy, slibuju. Třeba hned zítra. Nebo ještě dnes.

"Kdo je můj malý chlapeček?"
"Já, daddy."
"Tak daddyho vykuř."

Být loutkou. Nechat někoho jiného, ať tahá za provázky. Alespoň někdy, na nějakou dobu. Nechat se ovládat. Stala se z toho tak trochu přirozenost. Taková příjemná a relaxační záležitost.
Momentálně jsem zaseknutý někde mezi tím, co je prý "ten opravdový anděl uvnitř" a tím, čím mě chce mít můj Kocour a taky moje Kočička.
Otázkou zůstává, že nevím, co bude lepší pro mě. (Když budu chvilku sobecké hovado.)



xxx kotě

...and run away with me.

3. ledna 2015 v 1:12 | Arthurovo kotě |  Kočičí myšlenky a názory
Sledy událostí. Je to jako rychlé promítání snímků za sebou.
Pochybnosti. Miluje mě? Miluji ho? Je to pravá láska? je to pravá láska. Kolik odpuštění bude třeba?
Proč není moje inspirace? Proč mě inspiruješ, milenče? Proč my dva?

A plány. Naděje. Představy. Provence. Levandule. Moře. Konec světa. Osud. Inspirace.
Jeux du destin.

Jako bych měl zas co říct. Občas. Mám takové stavy. Euforické. Už druhý den na Young and Beautiful.

"Will you still me love me when I'm no longer young and beautiful? Will you still love when when I've got nothing but aching soul?"

Cca 250 let. Pořád spolu. Spojení. Nějak. Čtvrt milénia, to už je nějaký ten pátek. A já se těším na to, jak budeme spolu.

Poprvé jsem to byl já, kdo mu nastavil ruku a vytáhl ho z okna ven. Je řada na něm.

Doplňujeme vše. Je to jako skládačka. Každý má polovinu dílků. A ten smích...

Houpačka. Měli bychom se jít houpat. Chci se jít houpat. Po tom teď nejvíc toužím. Létat. Tak trochu. V tom mrazu. Riskovat chřipku. Být dětmi. Smát se jako děti. I kdyby na pět minut.

Okna do duše.



xxx kotě

...and the inside.

1. ledna 2015 v 18:31 | Arthurovo kotě |  Kočičí myšlenky a názory


Tolik ztrát, tolik nálezů.

Ta chuť prostě skočit do auta a odjet. Jet tak rychle, že se zastaví svět, čas. Tak rychle, že svět i čas půjdou pozpátku. Vrátím se kam patřím. Kdy jsem poprvé položil nohu na tento svět?

2014 přinesl pochopení. Poznání. Jen možná ne všechno správné. To pravé.

Po neděli mám zase ty stavy. Ty stavy, které mě donesly sem. Kde bych byl, kdyby nebylo to špatné? Kde bych byl...miluji svoji duši. Moje duše mě zachránila. Je v ní tolik lidskosti (proč je to nemožné? Proč je to realita? Proč mě opouštíš, má nejdražší duše?).

Zhasíná svíčku konečky prstů.

"Tohle je konec, Ondro."

Všechny sliby budou naplněné. Je to osud. Možná je to osud, který mi bere duši. Bolest odchází a zůstává prázdnota.
Příliš velký hřích. Příliš velký hřích na to, aby byl opomenut.
Jsem ztracený. V boji o duši. Ten mrtvý pocit. Ten zárodek ve mně. Zemřel. Poslední výdech byl tak krásný, byl to ten nejsladší hřích. A poté Adamovo jablko...

Velká moc přináší velkou zodpovědnost.

Křičím a nikdo neslyší. Bez duše. A čistota zůstala v dětské duši.

Rozsvěcím svíčku.

Ta naděje je. Někde. Trochu nebo hodně.

Bez duše. Mrtev. K čemu horký dech? Srdce dunící skrz dvě těla? K čemu něžný či hrubý dotyk? K čemu potěšení a rozkoše?
K čemu projít celou zem? K čemu poznávat? Otázky, otázky, bez odpovědí. Najdi odpovědi!

Bez smíření. Smíření přišlo.

Je čas kát se. Modlit o odpuštění. Je čas podřídit se. Věřit.

(Je moc pozdě. Je příliš pozdě, drahý příteli.)

(Tohle je konec, Ondro.)



xxx kotě