...and being a wrong person

17. ledna 2015 v 9:40 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
Můj kocour už mě přes rok učí to, že ve vztahu je zapotřebí kompromisu, oboustranné snahy o to, aby vše bylo dobré, a také samozřejmě o lásku. Že prý to tak má fungovat v každém vztahu, který se má udržet. A tak ano, nám dvěma to celkem funguje. Ne vždy se dají některé věci ovlivnit do té míry, aby vyhovovalo vše oběma, ale ta snaha je neuvěřitelná. Funguje nám způsob vztahu: "já sice teď musím udělat tohle, což ti nevyhovuje, ale pak pro tebe udělám něco skvělého". Což také závisí na tom (pořád komplikovaném) plánování.
"Ve čtvrtek pojedu pryč do neděle, ale potom ti se vším pomůžu, slibuju."
A taky to tak bude.

Tento týden byl pro mě hrozně psychicky (a z toho i fyzicky) náročný. Zaprvé, můj kocour jel pryč (výše zmíněné). Zadruhé, moje Kočka jela pryč. Kocour pro mě není až takový problém. Celý týden do odjezdu jsme opakovali jak to bude.
"Ve čtvrtek brzy ráno, už kolem šesté si mě tu vyzvedne Taťka kocour a pojedeme do *Nejmenovaného města v Rakousku*. Pojedeme tam několik hodin a já ti minimálně každou hodinu budu psát nebo volat."
A jak to bylo? Ve čtvrtek ráno jsme vstali v pět, abychom se stihli rozloučit. 6.02 u nás zvonil Taťka kocour, že má Kocour laskavě pohnout prdelí...a jeli. Každou půlhodinu - hodinu mi chodila zpráva o tom, kde asi jsou, co dělám, jak se mám, co se u nich děje, co se u mě děje.
Pak jsme si volali.
"V pátek dopoledne asi nebudu moct moc psát. Ráno si před šestou zavoláme a domluvíme se, ano?"
Ano, v pátek před šestou mi zavolal.
"Do asi desíti budeme dělat *cosi kdesi*, takže nevím, jak se ti budu moci věnovat. Ale nejpozději v jedenáct se ti ozvu, i kdybych měl zdrhnout, slibuju."
Ozval se 10.30. A věci se vrátily do starých kolejí ozývání se každou cca hodinu. A pořád to trvá. Večer mi řekne, když se ozve ráno a ráno opravdu vstane a ozve se. Je moje jediná jistota.

Kdežto z odjezdu Kočky jsem měl opodstatněný strach. Nedala mi vědět nic. Měli jsme být včera večer spolu. Od osmi. Bohužel, nevyšlo to, což já dokážu(! - za předpokladu, že mi to nehodí na hlavu a nebude se ke mně chovat jako k odpadu, což udělala) pochopit a vstřebat. Jenže nedala vědět. A tak jsem včerejší den od asi šesti večer strávil v panickém strachu. Dnes za mnou měla brzy vstát. Ráno. Je 8.50 a nic. Že by se jí dalo dopsat nebo dozvonit...no way.

Takové věci mi způsobují i fyzické potíže. Není to věc, kterou bych se chlubil na potkání, vlastně se za tohle všechno hrozně stydím a vím, že jsem maximálně ubohý, když žebrám u holky o to, aby mi psala. Jsem ubohý, že se o sebe nedokážu sám pár dní postarat. Vím to. Snažím se s tím bojovat. Ale nedokážu vyhrát boj se samotnou mojí podstatou.

Tohle nepřišlo jen tak. Takhle jsem se totiž narodil. Moje narození je jediná věc, kterou jsem udělal opravdu hodně špatně. Aniž bych za to mohl. Můj život (ty negativní faktory) to akorát prohloubil. Nerozloučil jsem se s tátou. Nerozloučil jsem se s mojí Freezenkou. Nedokázal jsem se ubránit, protože jsem byl malé dítě.
To ale nebyla moje vina. U táty za to nemohl prostě nikdo. Akorát matka mě donutila deset let si myslet, že kvůli mně tatínek umřel. Protože jsem byl prý zlý, a tak utekl a někdo zabil. Prý jsem chtěl pořád víc hraček a věcí, tak musel vydělávat hodně peněz. (Přeskočme fakt, že jsem nebyl nijak extrémně materialistické dítě, většinou mi stačilo to, co jsem dostal k Vánocům nebo narozeninám. - Už proto, sakra, že si blbě zvyká na nové.) Nebo tvrdila, že tatínek umřel, protože jsem debílek. (Vždy se na mě tak afektovaně usmívala. A jak tetičky tahají neteře a synovce za tvářičky a dělají na ně "nununu, ty jsi ale vyrostl/a a je z tebe fešák/fešanda", tak moje matka dělala "nununu, kdo je tu malej debílek? Kdo nemůže být normální průměrný děcko? Kdo zabil tatínka?".) Čemuž jsem uvěřil spíše, protože co si pamatuju, věděl jsem, že ostatní děti okolo jsou na tom trochu jinak. Duševně. Prostě mě to drobně poznamenalo.
Je to moje vina?

Abych navázal zpět, celý týden těžce dýchám. Špatné dýchání způsobuje omdlévání a nemožnost soustředit se na cokoliv jiného než na to, abych aspoň nějak dýchal. Nedostatek kyslíku z části způsobuje bolesti hlavy a svalů. Zkoušel někdo z vás s týdenní migrénou chodit do školy? Já už ano...Se staženými plícemi jde ruku v ruce stažený žaludek, který mi neumožňuje jíst. Když nejím, jsem také zesláblý. Být zesláblý znamená omdlévání umocněné na druhou (nesmíme totiž zapomenout na dýchání). Bohužel, občas je mi tak zle, že zvracím i samotnou vodu, která způsobuje dehydrataci, a ta způsobuje bolest hlavy a omdlévání. (Nedokážu se zvednout bez toho, aby se mi nezatočila hlava a neměl jsem před očima tmavě šedou mlhu nebo jiskřičky.)
Záchvat z toho, že mi nejde dýchat (to je primární problém) způsobuje také to, že začnu panikařit. Jakmile začnu panikařit, moje srdce začne bít nahlas a rychle, můj tlak se neúměrně zvedá, nevím, co mám dělat, a tak to řeším rozptýlením se pomocí jiné fyzické bolesti - ano, opět jsem se začal ve velkém řezat, dělám si modřiny. (Je mi ze mě špatně. Což také zrovna nepomáhá.) Když se pak vidím, takto poničený, začnu panikařit o to víc, z čehož nemůžu dýchat.

Vlastně je to takový uzavřený kruh, ze kterého se nejde dostat. Nemůžu sám. Potřebuji pomoct. Mockrát jsem to přiznal, vím to. Chci si nechat pomoci, ale bohužel, moje hlava se spoléhá hlavně na svůj úsudek.
Už i vím, jak mi jde žít relativně normálně. Bez toho, abych se takto mrzačil a musel se kvůli tomu cítit na dně.
Potřebuju podporu svých dvou nejbližších. Řekl jsem jim to, prosil jsem je. Jeden ok, druhá...tam nefunguje skoro nic. Už nevím, jak jinak mám dokázat, že ji potřebuji. Jsem zafixovaný. Vždy šťastný, i když se na ni zlobím, i když se hádáme. Potřebuju ji.
(Vím, že si to přečteš. Nemůžeš se snažit být pro mě ještě lepší Kočkou, když já se pokusím ještě víc být lepším Kotětem? Mně nevadí on, rád s tebou prodiskutuji úplně vše do jakéhokoliv detailu, ale potřebuji tvoji pomoc. Nikdy v tom nic víc nebylo. Jen strach o tebe a potřeba tě mít, neztratit tě. I když působím jinak. I když to vypadá, že nebudu akceptovat nikoho jiného. Budu, ale potřebuji to oboustranně. Jsem ubohý a zoufalý - já to vím, ale potřebuji.)

To každodenní snažení mě hrozně vyčerpává. Do poslední chvíle se snažím bojovat s tím démonem v mojí hlavě. Pak ale bez pomoci podlehnu. A teče krev. Modrá mi kůže. Škvaří se a bůh ví, co všechno ještě.
Skoro celý tento týden jsem probrečel, až mi je jedno, co si o mně myslí spolužáci nebo všichni, kteří mě takto oteklého potkali. Nezáleží mi na nich.
Několika lidem jsem taky pomohl. Nerad se bavím v tomhle smyslu o tom, jaký jsem. Ale nemůžu to změnit. Ono se o mění samo podle potřeby, nejspíše. (I když moje osoba to tak nepociťuje.) Mám přecitlivělý "radar".
Za tento týden jsem cítil tolik emocí cizích lidí. Tolik strachu, vzteku, lítosti, radosti. Mám pocit, že pokud to tak bude pokračovat, exploduje mi hlava. Nebo si to trápení ukončím sám.
Před pár lety jsem si vybral, že půjdu tou dobrou cestou, že se budu snažit lidem pomáhat, ne jim škodit. Zatím to plním, nikomu jsem neukázal bolest, pokud mě o to sám nepožádal (Kocour) nebo to nebylo nezbytné. Nerad bych z té cesty sešel.

Tohle je asi první takto konkrétní a hloubková zpověď, co jsem sem napsal. Je o tom (o těch), co tvoří můj život. Den po dni. A není jediný den, kdy bych necítil ty strachy, není den, kdy bych necítil ty emoce, jak mnou proplouvají. Takové nárazy, až mám pocit, že mi roztříští lebku. Mám pro to smysl. V pořadí šestý. Mnoho lidí tomu nerozumí, mnoho lidí mě poslalo do háje (nebo vlastně spíš jinam), protože dostali strach. Ale někteří mě nechali pomoci, za což jsem jim vděčný.
Pomoc mně samotnému lpí hlavně také v tom, že můžu pomáhat blízkým a chránit je. Jenže také jsem pouze stvoření, které má určité city a potřeby. A pokud se ke mně lidé, kterým tolik věřím chovají tak, že nedokážu najít jiný způsob (než si sám ublížit), jak si pomoci, tak tu pro mě zřejmě opravdu není místo.
Ono to vypadá, že chci moc, ale Kocour mě utvrdil v tom, že za to, kolik dávám, moc nechci. Chci drobnosti. Víceméně jen ty, které nezbytně potřebuji k tomu, abych nespadl do toho uzavřeného kola, ze kterého je nesmírně těžký návrat zpět "do normálu". A uvíznutí v něm znamená jistou smrt. Já mám přeci žít. Všichni blízcí mě v tom utvrzují. Pak mi hodí klacky (nebo spíše nepřeskočitelné větve) pod nohy a já spadnu do toho kola. Tvrdí mi, jak by život beze mě už nebyl takový...dobrý. Následně mě potopí, nedokáží mi obětovat chvíli času, vyslechnout mě a třeba se pokusit poradit.

A teď už zas cítím, jak to na mě jde...už zase. Takto se žít nedá.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 K. K. | 18. ledna 2015 v 18:37 | Reagovat

Věřím tomu, že "dospět" by bylo řešením.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama