...and dreaming.

7. ledna 2015 v 9:35 | Arthurovo kotě |  Kočičí myšlenky a názory
Najednou mi dochází krutá realita (nebo možná krutý sen, kdo ví?). Jsem zaseknutý někde mezi tím, čím jsem a tím, čím chtějí, abych byl. Bohužel nevím, které je které, a tak jsem. Prostě jsem. Koexistuji. (Nebo je snad mým údělem v každém prostředí být takovým, jakým mě chtějí?? - Otázka na dva otazníky, na hrubou typografickou chybu. Pan učitel Tomášek by se styděl.)

Po více než týdnu bezesných nocí to přišlo. Tak intenzivní sen (tohle byl sen, to nebyla realita. To vím, o to se můžu opřít.) jsem dlouho neměl. Úplně jsem cítil ten strach ve všech buňkách mojí značně poškozené tělesné schránky.

Všiml jsem si jedné kuriózní věci. Nasedli jsme do autobusu. Ale nakonec jsem já byl jediný, kdo vysedl opravdu. Ostatní se do něj vrátili. Protože ostatní věděli, že nějak to prostě dopadne (ať už dobře nebo špatně) a byli s tím smíření. Se svým osudem. Ale já proti tomu bojoval. Vystoupil jsem. Nevrátil jsem se. A když se mě snažili přesvědčit, abych nastoupil zpět, normálně jsem utekl. (Měl jsem jít s nimi?) A tím, že jsem proběhaný (hahaha) jsem je setřásl docela rychle.
Raději jsem tedy jel autem. Po boku K. Vylezl jsem z něj do toho palčivě chladného zimního vzduchu (který včera venku byl. Prostě byl.) a zjistil jsem, že všichni z autobusu jsou v pořádku. (Proč při jízdě autobusem bylo léto a v autě zima?) A objevily se tam dvě neznámé osoby. Dva muži, přesněji řečeno. Odněkud je znám. Nevím, jestli jsme se už potkali, nebo se teprve potkáme, ale věděl jsem, že jsou zlí. To já prostě umím vycítit. Věděl jsem, že jsou hodně zlí a že by nám mohli (nebo už to udělali?) hodně ublížit. Takže jsem je jednoduše polil benzínem a zapálil. (No dobře, bránili se, tudíž to tak jednoduché nebylo.) Zase jsem utekl. Hořeli a my jsme utíkali. Nasedli jsme do auta a málem je ještě přejeli. (To jen kdybych byl ještě o malinký kousek horší řidič.) Řadící páka byla tak zatuhlá...tak reálně.
Nejhorší je utíkat před něčím zlým v neznámém prostředí. A tak jsem následoval K. Unikli jsme. Ani nevím, jestli uhořeli, nebo to nějakou náhodou přežili, jen drobet popálení. Když jsme odjížděli, tak jim hořely jen ruce. (Proč pořád ty ruce?)

Asi to ve mně probudila ta lidskost. Vřelost. Otevřenost. Sliby. Tenhle pokoj. Pokoj, ve kterém se zastavil čas. Pokoj, který vybízí k ustavičnému psaní za doprovodu kávy a levandulové vůně. (Opravdu jsem nepoznal kluka, kterému by takto voněla levandule.)
Čas začal plynout, až když se otevřely dveře (a rozsvítilo se světlo). Do té doby jsme byli zaseknutí v sobě a nikde jinde.
O některých věcech se tedy opravdu psát nedá. Jde to jen cítit. Já to cítil a K. to taky cítil. To bylo jediné důležité. Kdyby tohoto nebylo...asi bychom skončili hned na začátku.

Pořád mám v hlavě Gatsbyho. Ani nevím proč. Každou chvíli mi ho asi něco připomene. Třeba Young and beautiful. Nebo cizí články. Nebo obecně láska. Dost zastínil můj prožitek ze skoro bratrovraždy. (Pak si má člověk užívat maturitní četbu.)

Dostávám se ke křižovatce a nevím, kam pojedu. Nejradši bych to otočil, ale je moc hustý provoz.



xxx kotě (tops)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama