...and feel the pain.

5. ledna 2015 v 21:55 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
Konečně jsem přišel na to, jak všem říct svůj příběh. Všem důležitým. Všem mým.
Díky K.
Tou správnou cestou. Tou jedinou správnou cestou, která je. K. mi pomohl. Když se ke mně láska otočila zády. Tím neříkám, že byl jediný...nebyl. Děkuji.
Jenom začít...ta správná slova, ty věty...

Na Nový rok jsem si dal několik (pravděpodobně nereálných) předsevzetí. Jedno z nich bylo, že si už nebudu ubližovat. Fyzicky, psychicky. To je úplně jedno. Zklamal jsem. Zase. Už přes dva a půl roku...

Jsem ubohý. Nejubožejší. Hnusnej ubožák. Ale v zimě to není tak vidět, vidět to jde až v létě. Když odhalím ruce. Ty pohledy.
Stydím se za sebe. Nejen kvůli sobě, ale hlavně kvůli kocourovi. To on se mnou chodí. Vlastně se stydím hlavně kvůli němu. Že to trpí.
Je to odporné. A lidi to dělají jen tak. Bez důvodu. A vystavují to veřejně na internet. Je mi ze mě upřímně špatně. Když se teď svléknu před přítelem...tři rány na břiše vždy upoutají jeho oči, i když se bude snažit, aby ne. I já sám na sebe blbě koukám.
Tohle tělo si to asi nezaslouží. Zasloužím si to já. Ne výpůjčka, kterou časem vrátím.

Potřebuju říct svůj příběh. Ten hlubší. Méně povrchní. O všem...

Stát se člověkem. Poznat opuštění. Rodiče, první opatrovatelka, láska...a poznat tu nesnesitelnou bolest. (Nebylo mi lépe, když jsem byl jen já a na nikom na světě nezáleželo? Nebylo té bolesti méně? Bylo. A také méně lásky, nýbrž ne méně citů. Jen jiné city. Pořád jiné city. Tolik lidskosti. Tolik mě to zkazilo. Jsem zkažený a prohnilý lidskostí. Ale jakmile tvor okusí jednou rajského jablka, nemůže už jinak. V tom je to zrádné. Mučí to a ubližuje tak, že pak neexistuje jiná volba, jiný život. Chápeš, K.?)

Zase si zahrajeme na bohy, slibuju. Třeba hned zítra. Nebo ještě dnes.

"Kdo je můj malý chlapeček?"
"Já, daddy."
"Tak daddyho vykuř."

Být loutkou. Nechat někoho jiného, ať tahá za provázky. Alespoň někdy, na nějakou dobu. Nechat se ovládat. Stala se z toho tak trochu přirozenost. Taková příjemná a relaxační záležitost.
Momentálně jsem zaseknutý někde mezi tím, co je prý "ten opravdový anděl uvnitř" a tím, čím mě chce mít můj Kocour a taky moje Kočička.
Otázkou zůstává, že nevím, co bude lepší pro mě. (Když budu chvilku sobecké hovado.)



xxx kotě
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Čičí...?

mňau?

Komentáře

1 K. K. | 5. ledna 2015 v 22:12 | Reagovat

Tak začneme rovnou zítra. Pomůžu ti.
Bojovníci a speciální andělé si také zaslouží určitou odměnu...ehm.

2 Malé kotě Malé kotě | Web | 5. ledna 2015 v 22:15 | Reagovat

[1]: Spoiler alert? :)

3 K. K. | 5. ledna 2015 v 22:20 | Reagovat

[2]: Ano, tak trochu. Těš se.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama