...and lavender room.

31. ledna 2015 v 12:53 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
30. 1. 2015
Jako vždy, když mě popadne taková ta nevím-co-dál-nevím-jak-dál-proč-to-musí-být-takhle nálada, se snažím promítnout svoje city do jakékoliv formy "umění". (Moc mi toho nezbylo s nepoužitelnou rukou, zbývá mi jen psaní. Věrné, taková příšerně dobrá milenka.)
A tak jsem složil písničku. Je příšerná. Jsou to jen slova. Docela prázdná. Chybí jim zvuk. Doprovodný zvuk. Nevím, jestli potřebují melancholickou kulisu. Nebo třeba svižnou. Plnou vzteku. Potřebují moji kulisu. Problém je ten, že nevím, co cítím. Co přesně. Je tam láska, je tam nenávist, takové stereotypní zlo a dobro najednou.
Potřebuju někoho, kdo by mi to přečetl. Někoho s ne hlubokým hlasem. Někoho s jemným hlasem. Který je jako ranní pohlazení slunečních paprsků po tváři. Hřejivý, ale nenásilný - nespalující. Snažím se studovat zvuk jednotlivých hlásek, slabik a slov. Některá slova plynou jako řeka. Klidná řeka. Po jazyku. Některá jsou jako ty kameny v řece. Kostrbatá, těžko se vyslovují, překonávají.
Z jakéhosi nevysvětlitelného důvodu mě to začalo fascinovat. Asi jsem k tomu, jako milovník obou jazyků, kterými hovořím, už dospěl. Baví mě poslouchat hlasy. V angličtině mě baví ten zvuk. Slovo samo osobě mě tolik nefascinuje jako jeho výslovnost. Čeština to má právě naopak. Čeština není tolik melodický jazyk, ale svojí složitostí si mě dostala. Krásné věci nejsou vždy ty jednoduché.
Miluju anglickou výslovnost. To málo znělé R, které Češi rádi zvýrazňují (r se mi vytrácí ze slovníku...stává se z něj to anglické polovičaté r), houpavé hlásky.

Těším se do levandulového pokoje.

Vybavuji si všechny doteky. A je to tak intenzivní. Jako by se to dělo zrovna teď. Chci cítit. Kůži pod prsty. Chci prsty obejmout...lehce, vroucně.

31. 1. 2015
Kouzlo se vytrácí. Občas ze všeho. Z nejmenších radostí na světě. A levandulový pokoj není levandulový, když mám rýmu. Nesnáším, kdy jsem bez nějakého ze smyslů. (Ačkoliv toho šestého bych se milerád zbavil, to ano.) Cítím se nekompletní a všechny prožitky jsou takové...neúplné. Jako já sám.
Poslouchám hlas K. a přemýšlím nad tím pravým hlasem, který by mi pomohl. Jistojistě, K. má hlas sametový, poddajný, klidný. A také hluboký.
Asi bych potřeboval nahrát můj hlas tak, aby zněl, jak ho slyším já. Ale reálně je hlubší. (Potřeboval bych najít hlas.)

Celý život jsem byl fascinovaný tím, že nevím, co bude, až jednoho dne umřu. Prach jsi a v prach se obrátíš. A teď postupně zjišťuji, že to asi vědět nechci.
Věci po smrti hodně závisí na několika faktorech. Hlavní je asi ten: "kdo nebo co umře". Další by byl: "jak kdo nebo co umřel". A pak takové ty drobnosti jako: "jak kdo nebo co žil, co kdo nebo co udělal,...". Otázky víry, duše... Každá maličkost!

Levandulový pokoj ztratil na teplotě, ale ne na útulnosti. Možná je to Placebem nebo vyčerpáním.



xxx kotě
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 K. K. | 1. února 2015 v 14:25 | Reagovat

Kouzlo se ztratilo, když vím, kolikrát jsi umřel. Promiň.

2 Malé kotě Malé kotě | Web | 2. února 2015 v 14:47 | Reagovat

[1]: A láska vzplanula a ihned vyhasla. No jasně.

3 K. K. | 2. února 2015 v 18:07 | Reagovat

[2]: Láska nevyhasla, ale mám i rozum.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama