Únor 2015

...and sleepless nights.

26. února 2015 v 0:16 | Arthurovo kotě |  Kočičí myšlenky a názory
Už to bude měsíc, co jsem bez svých sedmi a půl. Prý vypadám hrozně, no, asi se cítím dost podobně, jak vypadám.
Mám dost zmatený a nesoustředěný život. V mysli mi vyplouvají na povrch nahodilé myšlenky, které se po okamžiku zase ztrácí. Nemá to žádný systém, nemá to žádný řád. Je to chaos v mojí hlavě. A já si říkám, že jsem možná nikdy nic nezapomněl. Jen se to odsunulo a já to musím zpětně najít. A nebo...bless lecitin. Jak se mi podařilo už skrýt to špatné (život u matky, i takto se to dá shrnout), tak se to zase objevuje. Prostě puf!...a je to v mojí hlavě. Čitelné, jasné, nepříjemně podrobné. Nejhorší je, že nevím, čím to je. Nevím, jestli se správně regeneruji (protože ruku na srdce, tohle - úterní den D - se mi ještě nikdy nestalo); jestli se v sobě pitvám tak moc, až jsem si zboural všechny zdi v mém imaginární vězení pro špatné myšlenky a vzpomínky; nebo jestli prostě zkrátka a dobře jenom příliš přemýšlím, a tak mozek pracuje víc a vytahuje vše možné. Nejsem zrovna opatrný. Na to, co by mi to mohlo udělat. Cítím se rozpolceně. Jako by někdo moje "vnitřní" já normálně rozpižlal napůl. Jedna půlka chce to, druhá ono. A já tak celkově jsem někde mezi tím. Plavu si.
Dnes jsem si krátil čekání na "ráno" (tedy na dobu, kdy jsou "normální" lidé schopní a ochotní vstát) promítnutím sám sebe, což se zdařilo. Akorát jsem z toho trochu unavený a přešlý. Nebylo to takové, jaké jsem očekával. Už to takto nechci. Nebo prostě musím přijmout, že je ve mně i něco jiného.

Dnes (25. 2.) má narozeniny jedna z mých prvních "lásek". Jedna z těch nejsměšnějších a nejnaivnějších. Kdy jsem si myslel, že pár jeho doteků znamená určitě opětovanou lásku. A dychtivě jsem čekal...jenomže on to věděl a byl to jenom jeden velký vtip.
Ale za dva dny má narozeniny i Kocour. Zítra si jdu na jeho dárek. Trochu se bojím.

Kdybych mohl, vyspal bych se sám se sebou. Čekám jen, kdy mě někdo naklonuje se vším všudy. Možná bych se mohl milovat, kdybych se promítl jako druhý člověk. Na tom se zapracuje. Snažím se.
Vlastně, toužím po tom vyspat se sám se sebou. Ani nevím proč, narcistické sklony to nebudou. I když jsem v sexu špica. Údajně...

Chtěl bych se kouknout na nějaký hluboký film. Abych měl zas ten zvláštní pocit, že by mě měl ovlivnit. Přitom je to film. Povětšinou fikce. Nebo přibarvená realita. Posledně jsem koukal na Kód enigmy a bylo to celkem fajn. Benedict v roli dalšího (částečně?) sociopata (a gaye).

Nebo přečíst hlubokou knihu. Cokoliv. Naposledy jsem přečetl Gatsbyho a O myších a lidech (neberu knížky, co čtu opakovaně).

Možná bych s těmi pokusy na sobě měl přestat. Třeba nic nespraví. Třeba to bude jen horší. Třeba si to tím dělám sám. Ale takový masochista snad nejsem.
Nebo možná jsem.

Je toho tolik, co říct...


xxx kotě

...and painless

22. února 2015 v 8:07 | Arthurovo kotě |  Kočičí myšlenky a názory
Dnes ráno mě probudila bolest. Ne nějaká přehnaná, ale taková ta vytrvalá, která vás nenechá za žádnou cenu spát.
Popravdě jsem se na ni těšil. Je to trest. Za všechno, co jsem udělal. Jenže ještě není na vrcholu. Teprve se tam šplhá. Těším se na okamžik, kdy to přijde. Kdy to začne bolet tak, že budu mít chuť si vyrvat vnitřnosti z těla, kdy budu řvát a snažit se to rozdýchat. Protože si to zasloužím. Protože je to i pro mě úleva.
Nemám strach z fyzické bolesti. Fyzická bolest je pomíjivá, je limitovaná délkou života a závažností zranění. Psychická bolest je jiné kafe. Ta nezná hranice. A naše hlava nám z obyčejné deprese dokáže udělat doslova peklo na zemi. Psychická bolest je zákeřná, podlá, vypočítavá a krutá. Fyzická bolest je jen tak nějak reálná.
A tak, snažím se vždy nekonečnou psychickou bolest odsunout fyzickou bolestí. Spousta lidí kolem mě si myslí, že neznám anatomii těla (respektive hlavně svého těla), ale znám. Vím, kde můžu bodnout, když si chci způsobit jen to rozptýlení bolesti. Vím kde a jak hluboko můžu říznout. A světě div se, za těch několik let jsem měl jen jednu vážnou nehodu. To proto, že jsem byl rozpůlený mezi tím, jestli chci bolest nebo smrt.
Někdy se potřebuji distancovat i od toho všeho, co mě dělá mnou. Těžko se to vysvětluje. I části psychické bolesti se dá uniknout. Na chvíli. Jediná potíž je, že jsem pak tak trochu nepoužitelný. Tak se drancuju. Přežívám dny. Což je podle všeho důležité. Nevnímám čas, nevnímám "podstatné" věci. A co hůř, nevnímám sebe. Sebe jako fyzickou bytost. (Těžko uniknout té schíze, co mám věčně v hlavě.) Prostě se pohybuji po světě se svojí otevřenou myslí. Už zase se mi vrací to, co jsem dělal, když jsem byl v začátcích objevování, to mi bylo takových dvanáct/třináct. Byl jsem všude, kde jsem chtěl být. Doopravdy všude. Jsem všudypřítomný. Ale nejsem žádný bůh, jsem prostě kotě.



xxx malá předoucí potvora

...and nights.

21. února 2015 v 21:51 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
Zase jsem týden nepsal. Ani ne proto, že bych neměl co psát, ale spíš proto, že nevím, odkud začít. Všechny tyto věci, které se dějí, zkrátka a dobře začátek nemají. Takže stejně budu muset začít někde od prostřed (když všude je uprostřed) a k tomu doufat, že to bude mít alespoň trochu hlavu a patu.

Můj život je dost hektický tento rok. Ne, že by se děly extrémně zajímavé věci, ale moje vnímání je prostě jinak položené. Jsem pod hrozným tlakem. (Víc než obvykle.) Jsem prakticky bez ruky, což mi taky zrovna nepomáhá. Ale žiju. Nějak. Zázrakem.

Byl jsem za svůj život mnohokrát v situaci, kdy jsem si říkal, že to nemá cenu. Že by nejlepší bylo usnout a neprobudit se...nikdy. Že by moje smrt vyřešila všechny moje problémy. Ale vždycky tam bylo to něco, co mě zachránilo. Sebemenší maličkost. Kvůli které se to nepovedlo, kvůli které jsem to vzdal.
Nakonec ale přišel den, kdy tu žádná maličkost najednou nebyla. Kdy jsem ztratil jakoukoliv vůli žít. Nadechnout se. Vlastně jsem se toho dne vždycky hrozně bál. Najednou byl tu a já byl ztracený. Byla přede mnou najednou jenom jedna cesta. Vždycky byly minimálně dvě. Ale v ten den, v ten den byla jen jediná. Úzká, přímočará. A všude okolo byla tma, černo.

Každý den teď přemýšlím o tom, jak jsem sobecký, když jsem nechal svého Kocoura sledovat, jak umírám.
A každý den přemýšlím o tom, jak jsem drzý, že jsem se probudil.

Psi odchází od svého pána pryč na místo, kde mohou umřít sami, aby je pán u toho neviděl. Pokud mají tu možnost. Hrál jsem si na psa, ale nevyšlo mi to.

Každý den ve snech vidím kromě těch...věcí...i jeho a slyším jeho hlas. V takové podobě, v jaké ho už nikdy slyšet nechci. A vidím ty další...tak, jak je nikdy vidět nechci, protože vím, jak to dopadne. ("Prostě vím.") Ale ten hlas je nejhorší...Říká se, že zvuky nás opouští brzy. Daleko dříve než zrakové vjemy. Tak snad.

Potřebuji zapomenout, abych mohl spát.

Tak jsem skončil s úkolem, kterému jsem se vždy chtěl vzpírat. Musím operovat s tím, čemu jsem nikdy nerozuměl.
Cítím na sobě změny. Jsem výbušnější, jsem hrubější...jsem jiný. Občas. Ne vždy. Spousta věcí je jinak.

Je tolik věcí, které bych chtěl sdělit...ale soukromě. Tolik si chci popovídat o všem i s někým jiným, než je Kocour...otevřeně...

Cítil jsem zase tu novou lásku. Nevěřil jsem, že by se to někdy mohlo zopakovat...Minulost se dá opakovat. Gatsby měl pravdu.



xxx kotě

...and soul surgery

14. února 2015 v 9:16 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
Poslední týden jsem vlastně ani neměl moc co psát. Jsem uvízlý někde mezi plánem A (několik dní) a plánem B (jak dlouho to půjde). A jsem zmatený, jako vždy...Věděli jste, že je únor? Já nějakou dobu ne.

27/01/15
Den D - Úterý.

Je vyčerpávající myslet na budoucnost, když žádnou budoucnost nemáte. Jediná "budoucnost" je tedy případně maturita a nějaký pokus dostat se na vysokou školu. Abyste jednou (třeba, možná) měli i nárok na osamostatnění a nepřiživovali se kompletně na svém báječném příteli.
Žádná jiná budoucnost není. Popravdě, zbývá dvanáct dní...

První dopis jsme psali o květinách.
Protože jsem pro něho vykvetl jako nejzářivější a nejvoňavější růže.
A protože mám čistotu lilie. (Mám? Nebo nemám? Čistota je v dítěti a já jsem papírovina, mám k tomu důvod.)

Od Úterý jsem čistý...Docela tomu věřím.

Můj mozek pracuje opravdu 24/7. Ve snech se mi zjevují různé obrazy, skládačky, dávám si je dohromady. Tíží mě tentokrát opravdu opodstatněný strach. Protože dnes v noci jsem to viděl jasně. "Zas ten kluk?" a dlouhý, odporný, jedovatý výsměch. (Výsměch nad mou patetičností, láskou, oddaností, věrností, vazbou, čistotou?, ...)

Nebyl to jen špatný týden. Popravdě se celkem dal, dnes je to o něco horší. Od noci mám ty úzkostné stavy...a nepřežívá se mi s nimi dobře. Byl to týden plný teatrálních výstupů mého milovaného, týden relativního (haha, oproti předchozím a tak) klidu, týden uvědomění.
Viděl jsem pár poznámek mého Kocoura o mně. Bylo to celkem zajímavé počtení, dokud mi to nevzal a nepokáral mě, že tam se nemám co koukat, že je to pro něj, ne pro mě. A zase jsem se cítil jako malý kluk přistižený u jakékoliv lumpárny. Stáhl jsem ocas a uši a omluvil se. Ani jsem nedostal trest.

"• chování dítěte po velkém psychickém vypětí"
"• kompulze kontroly nejbližších v jakoukoliv denní hodinu"
"• nucené unavování se a probírání se"
"• neschopnost koncentrace při sebemenším stresu"
...

A beru lecitin, to na paměť a koncentraci. Tak uvidím, jak mi to bude fungovat.

"Nikdo nemyslí tak, jako ty."
"Můžeme to zvládnout. Vždycky to zvládneme."
"Neplač, jsou horší věci. Já vím, že je to pro tebe nesnesitelné, ale uvidíš, ráno bude dobře." (Ráno není dobře, to se spletl.)

Jsem takový pokus. Pokus přírody, pokus psychologa, pokus mého Kocoura. Ale nejsem náhoda. Jsem prostě kotě a ještě nějakou dobu to tak bude. "Může to trvat třeba roky." - Ale pokud ty roky vůbec budeme mít. Ještě jsem se nerozhodl.



xxx (úzkostlivé) kotě

The last days

7. února 2015 v 19:04 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
Nikdy jsem nepoznal takové porozumění jako dnes odpoledne. Hodně jsme mluvili, o všem, o nás, o životě, o plánech.
A tak jsme si dali několik dní, které si pěkně prožijeme a pak budeme šťastní. Prostě šťastní.
Není nad ten pocit prostě sedět spolu v kavárně, psát a říkat si největší tajemství. I ta nejmenší, nejúžasnější drobnosti, zrníčka, která doplňují celou životní skládačku. Je neuvěřitelně krásný pocit sedět, psát (psát nejen tento článek), cítit kolem ramen jeho ruku, na obličeji jeho chladné oči a periferním zrakem vidět, jak se sladce usmívá. Vyšli jsme si neformálně...Teď už to bude jen neformálně...až do posledního...Zbývá nám devatenáct volných dní, možná méně. A nejpozději za tolik dní se vydáme do absolutního štěstí. Oddáme se. Tentokrát to oba chceme. Tentokrát to nikdo nezastaví. Nikdo kromě nás, ale když to chceme?

Pamatuju si naše plány. Do života. Úplně všechny. Jednou to bylo tak, že zůstaneme ve městě, já půjdu studovat na vysokou a on bude pracovat. Potom budeme oba úspěšní, budeme cestovat, mít pohádkový život...Jindy jsme měli za několik let založit rodinu, mít dvě krásné a milující děti, žít si poklidný život někde, kde je méně ruchu a spěchu. V krásném domě přesně podle našich představ. Lišily se jen v maličkostech. Třeba v tom, jestli budeme mít kočku nebo psa. Jestli bude koupelna velká a prostorná nebo malá a útulná. Jsem si jistý, že by ty plány byly vyšly...

Teď můžeme dělat cokoliv. Plánovat něco, co se nikdy neuskuteční nebo prostě posedávat a prožívat sny...
Konečně mu ukážu, co všechno umím. Úplně všechno. Ty věci, o kterých jsem mu jen vyprávěl. Uvidí je na vlastní oči. Ucítí je. A potom budeme psát dopisy. Každý den večer. O dni, o všem. O tom, jaké to bylo. Ode dneška. Pěkně rukou. Ne dlouhé, takové...akorát. A pak ty dopisy rozešleme. Náhodně. Bude nám dobře. Konečně někomu všechno ukážu. Úplně všechno. Tolik mě to tížilo...neukázat všechno. Veškerý potenciál. A teď...teď se do toho ponoříme.

Jediné, co mě mrzí, je to mládí. Jeho zahozený život. Ale je to tak, ne jinak. Věci půjdou tak, jak jít mají. Nebo tak, jak si to zařídíme sami. Bude příjemná změna neschovávat se. Konečně mě taky plně pochopí. To taky, abychom byli opravdu šťastní.

Stejně by to přišlo brzy. Jsem vážně nemocný.

Taky se nemůžu dočkat, až mu řeknu o tom, co jsem viděl. Musím se jenom odhodlat, nabrat ten správný dech...
Bylo mi naděleno celkem hodně. Samozřejmě za vysokou cenu. Možná jsem si vybral špatně, když jsem se rozhodl být člověkem. Moje duše...Ale jsem tady. Miluju dech, miluju tlukot srdce, miluju myšlenky...ten neúnavný proces myšlení, který se ani na vteřinu nezastaví. Miluju dokonce i to vyčerpání. Veškeré fyzické prožitky a psychické stavy. Je to něco...nadpřirozeného. Je to z podstaty božské. Nádherná výsada. Miluju život. Vždy jsem ho nějak skrytě miloval. A vždy jsem miloval svět. Miluju barvy, vůně, chutě, zvuky...miluju všechno. Dokonce miluju některé lidi. Není jich mnoho, ale jsou.

Praská mi srdce, když vím, co nás čeká. Ale bude to úžasné. Svým způsobem. Dechberoucí. Nekonečné.

"Jsi kouzelný."
"Vezmu si tě."
"Cože? Proč?"
"Slíbil jsem, že když mi někdo řekne, že jsem kouzelný, tak si ho vezmu."
"Tak jo."

Chci, aby pořádně viděl, jak kouzelný jsem. Že některé věci nebyly náhoda. Že nic kolem mě není náhoda. Že je to všechno námi. Chci mu ukázat to nejlepší. Chci, aby vše viděl jako já. A také uvidí, i kdybych měl...nevím co. Chci, aby poznal bolest i radost v mém měřítku. Chci, aby poznal novou perspektivu. Konečně nebudeme tak hrozně materiální.

Souhlasí. Se vším. Nemá skoro žádné výhrady. Půjde to přesně podle plánu...a až pocítíme ten čas, prostě vše klapne.

Roztáhnu křídla, zastaví se jeden svět...a potom také všechny další. Začne něco úplně nového. Naplněného.

Měl jsem v noci takový sen a vím, že tak je to správně. Můj cit se nikdy nemýlí. Je čistý, je vzácný, jedinečný.
Jen pár okamžiků. A bude štěstí. Jen pár okamžiků a všechno bude dobré.



xxx kotě

...and the exhausting life.

6. února 2015 v 19:31 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
Tak spím nejvíce čtyři až pět hodin denně a je mi...zvláštně. Vyčerpaně. Nedokážu si ale představit více spánku. U ničeho tak dlouho nevydržím...
Všechno se zdá jiné od Úterka. Svět není takový...nadějný. Vím, jak to se mnou bude a trochu mě to děsí. Trochu víc. Snažím se k tomu postavit čelem, ale nejde to. Ten strach je hrozně silný, silnější než já. Ale jak řekl Kocour, nejdůležitější je se nevzdávat, ani když se to tváří mrtvě a beznadějně. Snažím se bojovat a uvidím, jak to půjde. Nejbližší týdny budou rozhodující. Ve všem. Jestli vůbec půjdu k maturitě, jestli se budu hlásit na vysokou...prostě jestli vše zvládnu. Zatím si nejsem moc jistý...vůbec ničím. Všechny jistoty prostě udělaly puf...vymizely.

Moje ruka bolí. Každý den, intenzivně. A není to to jediné, co mě bolí. Spíš by mě zajímalo, co ne. Nejde o fyzickou bolest. Fyzická bolest je pomíjivá. Bohužel. Byla by snesitelnější než psychická.
Od toho Úterka se cítím, jako bych byl složený s vláken. Takových pevnějších. A všechna jsou citlivá...jako obnažená a nezacelená rána. Každý dotyk bolí. Je to přecitlivělé. Každý záchvěv způsobuje muka.
Jako správný subík bych si v tom měl přeci libovat...v bolesti, utrpení...ale (nevím, jak je to možné) tak to prostě nemám. Každý den čuchám lži a podvody a je mi z lidí čím dál víc špatně. Je tu kolem mě tolik lží, že mám problém rozeznat ty důležité pro mě. Jsou to maličkosti. Ale jsou cítit.

Přeci není tak složité dát vědět, co je děje. Když už nic. Když už je porušená důvěra, když ví...

Myslím, že brzy umřu. Úplně. A myslím, že to bude pro všechny lepší. Hlavně pro mě. Nemám se cítit tak, jak se cítím. Nemám cítit nic, ale na to je pozdě.

Je na prd stát jako nejlepší kamarád za míň než cizí lidé. Ale ono se to vrátí. V ještě mocnější síle. A bude to utrpení. Sladké utrpení, které prožívám nyní já, bude i s přídavkem vráceno tomu, kdo jej způsobil.

Nejsem zlý. Ne z podstaty. Jsem spravedlivý. Trochu přecitlivělý, ale to je tou veškerou bolestí. Rýpání v čerstvé ráně prostě bolí. Je to přetažení. Nemůžu odpočívat. Můj mozek mi to nedovoluje. Nemám dostatek klidu. Jenom prostě vidím všechno to špatné. Zrovna teď...
Snažím se to vypnout, ale nejde to. Zaseklo se to. A já mám tři možnosti. Uklidnit se (nepravděpodobné), zbláznit se (k tomu nemám zrovna daleko) a nebo jednoduše umřít (na to jsem taky blízko dost).

Měl jsem vědět, že je to jenom další lež, ale v té změti pocitů a všech ostatních lží?... Měl jsem vědět, že na mně nezáleží. Ani minimálně. Byl jsem tak naivní, když jsem si myslel něco jiného. Byl jsem tak naivní, když jsem myslel, že bychom mohli (alespoň minimálně!) vycházet v dobrém. Nechtěl jsem hodně...však to jednou pochopí.
Někdo za to ale zaplatí. A já si to užiju. Spravedlivě.

A ona ani neplakala...Ani pár hořkých slz za život. To bych nepřál nikomu. Ani největšímu nepříteli. Aby člověk, kterého miloval více než svůj život, neobětoval ani pár slz.

Ikaros letěl příliš vysoko, sladký Ondrášku...A pád nemá šanci přežít.
Skoro se dotýkám slunce, stačí už jen kousíček...


xxx kotě