...and nights.

21. února 2015 v 21:51 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
Zase jsem týden nepsal. Ani ne proto, že bych neměl co psát, ale spíš proto, že nevím, odkud začít. Všechny tyto věci, které se dějí, zkrátka a dobře začátek nemají. Takže stejně budu muset začít někde od prostřed (když všude je uprostřed) a k tomu doufat, že to bude mít alespoň trochu hlavu a patu.

Můj život je dost hektický tento rok. Ne, že by se děly extrémně zajímavé věci, ale moje vnímání je prostě jinak položené. Jsem pod hrozným tlakem. (Víc než obvykle.) Jsem prakticky bez ruky, což mi taky zrovna nepomáhá. Ale žiju. Nějak. Zázrakem.

Byl jsem za svůj život mnohokrát v situaci, kdy jsem si říkal, že to nemá cenu. Že by nejlepší bylo usnout a neprobudit se...nikdy. Že by moje smrt vyřešila všechny moje problémy. Ale vždycky tam bylo to něco, co mě zachránilo. Sebemenší maličkost. Kvůli které se to nepovedlo, kvůli které jsem to vzdal.
Nakonec ale přišel den, kdy tu žádná maličkost najednou nebyla. Kdy jsem ztratil jakoukoliv vůli žít. Nadechnout se. Vlastně jsem se toho dne vždycky hrozně bál. Najednou byl tu a já byl ztracený. Byla přede mnou najednou jenom jedna cesta. Vždycky byly minimálně dvě. Ale v ten den, v ten den byla jen jediná. Úzká, přímočará. A všude okolo byla tma, černo.

Každý den teď přemýšlím o tom, jak jsem sobecký, když jsem nechal svého Kocoura sledovat, jak umírám.
A každý den přemýšlím o tom, jak jsem drzý, že jsem se probudil.

Psi odchází od svého pána pryč na místo, kde mohou umřít sami, aby je pán u toho neviděl. Pokud mají tu možnost. Hrál jsem si na psa, ale nevyšlo mi to.

Každý den ve snech vidím kromě těch...věcí...i jeho a slyším jeho hlas. V takové podobě, v jaké ho už nikdy slyšet nechci. A vidím ty další...tak, jak je nikdy vidět nechci, protože vím, jak to dopadne. ("Prostě vím.") Ale ten hlas je nejhorší...Říká se, že zvuky nás opouští brzy. Daleko dříve než zrakové vjemy. Tak snad.

Potřebuji zapomenout, abych mohl spát.

Tak jsem skončil s úkolem, kterému jsem se vždy chtěl vzpírat. Musím operovat s tím, čemu jsem nikdy nerozuměl.
Cítím na sobě změny. Jsem výbušnější, jsem hrubější...jsem jiný. Občas. Ne vždy. Spousta věcí je jinak.

Je tolik věcí, které bych chtěl sdělit...ale soukromě. Tolik si chci popovídat o všem i s někým jiným, než je Kocour...otevřeně...

Cítil jsem zase tu novou lásku. Nevěřil jsem, že by se to někdy mohlo zopakovat...Minulost se dá opakovat. Gatsby měl pravdu.



xxx kotě
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Čičí...?

mňau?

Komentáře

1 K. K. | 22. února 2015 v 14:13 | Reagovat

Mohl bys o tom mluvit se mnou.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama