...and the exhausting life.

6. února 2015 v 19:31 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
Tak spím nejvíce čtyři až pět hodin denně a je mi...zvláštně. Vyčerpaně. Nedokážu si ale představit více spánku. U ničeho tak dlouho nevydržím...
Všechno se zdá jiné od Úterka. Svět není takový...nadějný. Vím, jak to se mnou bude a trochu mě to děsí. Trochu víc. Snažím se k tomu postavit čelem, ale nejde to. Ten strach je hrozně silný, silnější než já. Ale jak řekl Kocour, nejdůležitější je se nevzdávat, ani když se to tváří mrtvě a beznadějně. Snažím se bojovat a uvidím, jak to půjde. Nejbližší týdny budou rozhodující. Ve všem. Jestli vůbec půjdu k maturitě, jestli se budu hlásit na vysokou...prostě jestli vše zvládnu. Zatím si nejsem moc jistý...vůbec ničím. Všechny jistoty prostě udělaly puf...vymizely.

Moje ruka bolí. Každý den, intenzivně. A není to to jediné, co mě bolí. Spíš by mě zajímalo, co ne. Nejde o fyzickou bolest. Fyzická bolest je pomíjivá. Bohužel. Byla by snesitelnější než psychická.
Od toho Úterka se cítím, jako bych byl složený s vláken. Takových pevnějších. A všechna jsou citlivá...jako obnažená a nezacelená rána. Každý dotyk bolí. Je to přecitlivělé. Každý záchvěv způsobuje muka.
Jako správný subík bych si v tom měl přeci libovat...v bolesti, utrpení...ale (nevím, jak je to možné) tak to prostě nemám. Každý den čuchám lži a podvody a je mi z lidí čím dál víc špatně. Je tu kolem mě tolik lží, že mám problém rozeznat ty důležité pro mě. Jsou to maličkosti. Ale jsou cítit.

Přeci není tak složité dát vědět, co je děje. Když už nic. Když už je porušená důvěra, když ví...

Myslím, že brzy umřu. Úplně. A myslím, že to bude pro všechny lepší. Hlavně pro mě. Nemám se cítit tak, jak se cítím. Nemám cítit nic, ale na to je pozdě.

Je na prd stát jako nejlepší kamarád za míň než cizí lidé. Ale ono se to vrátí. V ještě mocnější síle. A bude to utrpení. Sladké utrpení, které prožívám nyní já, bude i s přídavkem vráceno tomu, kdo jej způsobil.

Nejsem zlý. Ne z podstaty. Jsem spravedlivý. Trochu přecitlivělý, ale to je tou veškerou bolestí. Rýpání v čerstvé ráně prostě bolí. Je to přetažení. Nemůžu odpočívat. Můj mozek mi to nedovoluje. Nemám dostatek klidu. Jenom prostě vidím všechno to špatné. Zrovna teď...
Snažím se to vypnout, ale nejde to. Zaseklo se to. A já mám tři možnosti. Uklidnit se (nepravděpodobné), zbláznit se (k tomu nemám zrovna daleko) a nebo jednoduše umřít (na to jsem taky blízko dost).

Měl jsem vědět, že je to jenom další lež, ale v té změti pocitů a všech ostatních lží?... Měl jsem vědět, že na mně nezáleží. Ani minimálně. Byl jsem tak naivní, když jsem si myslel něco jiného. Byl jsem tak naivní, když jsem myslel, že bychom mohli (alespoň minimálně!) vycházet v dobrém. Nechtěl jsem hodně...však to jednou pochopí.
Někdo za to ale zaplatí. A já si to užiju. Spravedlivě.

A ona ani neplakala...Ani pár hořkých slz za život. To bych nepřál nikomu. Ani největšímu nepříteli. Aby člověk, kterého miloval více než svůj život, neobětoval ani pár slz.

Ikaros letěl příliš vysoko, sladký Ondrášku...A pád nemá šanci přežít.
Skoro se dotýkám slunce, stačí už jen kousíček...


xxx kotě
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Čičí...?

mňau?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama