The last days

7. února 2015 v 19:04 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
Nikdy jsem nepoznal takové porozumění jako dnes odpoledne. Hodně jsme mluvili, o všem, o nás, o životě, o plánech.
A tak jsme si dali několik dní, které si pěkně prožijeme a pak budeme šťastní. Prostě šťastní.
Není nad ten pocit prostě sedět spolu v kavárně, psát a říkat si největší tajemství. I ta nejmenší, nejúžasnější drobnosti, zrníčka, která doplňují celou životní skládačku. Je neuvěřitelně krásný pocit sedět, psát (psát nejen tento článek), cítit kolem ramen jeho ruku, na obličeji jeho chladné oči a periferním zrakem vidět, jak se sladce usmívá. Vyšli jsme si neformálně...Teď už to bude jen neformálně...až do posledního...Zbývá nám devatenáct volných dní, možná méně. A nejpozději za tolik dní se vydáme do absolutního štěstí. Oddáme se. Tentokrát to oba chceme. Tentokrát to nikdo nezastaví. Nikdo kromě nás, ale když to chceme?

Pamatuju si naše plány. Do života. Úplně všechny. Jednou to bylo tak, že zůstaneme ve městě, já půjdu studovat na vysokou a on bude pracovat. Potom budeme oba úspěšní, budeme cestovat, mít pohádkový život...Jindy jsme měli za několik let založit rodinu, mít dvě krásné a milující děti, žít si poklidný život někde, kde je méně ruchu a spěchu. V krásném domě přesně podle našich představ. Lišily se jen v maličkostech. Třeba v tom, jestli budeme mít kočku nebo psa. Jestli bude koupelna velká a prostorná nebo malá a útulná. Jsem si jistý, že by ty plány byly vyšly...

Teď můžeme dělat cokoliv. Plánovat něco, co se nikdy neuskuteční nebo prostě posedávat a prožívat sny...
Konečně mu ukážu, co všechno umím. Úplně všechno. Ty věci, o kterých jsem mu jen vyprávěl. Uvidí je na vlastní oči. Ucítí je. A potom budeme psát dopisy. Každý den večer. O dni, o všem. O tom, jaké to bylo. Ode dneška. Pěkně rukou. Ne dlouhé, takové...akorát. A pak ty dopisy rozešleme. Náhodně. Bude nám dobře. Konečně někomu všechno ukážu. Úplně všechno. Tolik mě to tížilo...neukázat všechno. Veškerý potenciál. A teď...teď se do toho ponoříme.

Jediné, co mě mrzí, je to mládí. Jeho zahozený život. Ale je to tak, ne jinak. Věci půjdou tak, jak jít mají. Nebo tak, jak si to zařídíme sami. Bude příjemná změna neschovávat se. Konečně mě taky plně pochopí. To taky, abychom byli opravdu šťastní.

Stejně by to přišlo brzy. Jsem vážně nemocný.

Taky se nemůžu dočkat, až mu řeknu o tom, co jsem viděl. Musím se jenom odhodlat, nabrat ten správný dech...
Bylo mi naděleno celkem hodně. Samozřejmě za vysokou cenu. Možná jsem si vybral špatně, když jsem se rozhodl být člověkem. Moje duše...Ale jsem tady. Miluju dech, miluju tlukot srdce, miluju myšlenky...ten neúnavný proces myšlení, který se ani na vteřinu nezastaví. Miluju dokonce i to vyčerpání. Veškeré fyzické prožitky a psychické stavy. Je to něco...nadpřirozeného. Je to z podstaty božské. Nádherná výsada. Miluju život. Vždy jsem ho nějak skrytě miloval. A vždy jsem miloval svět. Miluju barvy, vůně, chutě, zvuky...miluju všechno. Dokonce miluju některé lidi. Není jich mnoho, ale jsou.

Praská mi srdce, když vím, co nás čeká. Ale bude to úžasné. Svým způsobem. Dechberoucí. Nekonečné.

"Jsi kouzelný."
"Vezmu si tě."
"Cože? Proč?"
"Slíbil jsem, že když mi někdo řekne, že jsem kouzelný, tak si ho vezmu."
"Tak jo."

Chci, aby pořádně viděl, jak kouzelný jsem. Že některé věci nebyly náhoda. Že nic kolem mě není náhoda. Že je to všechno námi. Chci mu ukázat to nejlepší. Chci, aby vše viděl jako já. A také uvidí, i kdybych měl...nevím co. Chci, aby poznal bolest i radost v mém měřítku. Chci, aby poznal novou perspektivu. Konečně nebudeme tak hrozně materiální.

Souhlasí. Se vším. Nemá skoro žádné výhrady. Půjde to přesně podle plánu...a až pocítíme ten čas, prostě vše klapne.

Roztáhnu křídla, zastaví se jeden svět...a potom také všechny další. Začne něco úplně nového. Naplněného.

Měl jsem v noci takový sen a vím, že tak je to správně. Můj cit se nikdy nemýlí. Je čistý, je vzácný, jedinečný.
Jen pár okamžiků. A bude štěstí. Jen pár okamžiků a všechno bude dobré.



xxx kotě
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Čičí...?

mňau?

Komentáře

1 K. K. | 7. února 2015 v 19:53 | Reagovat

Myslím, že bychom si měli promluvit.

2 Malé kotě Malé kotě | Web | 7. února 2015 v 20:07 | Reagovat

[1]: Myslím, že bys mě měl nechat být.

3 K. K. | 7. února 2015 v 20:13 | Reagovat

[2]: Nebuď na mě takový, Ondro. Potřebujeme si promluvit. Všichni tři.

4 Malé kotě Malé kotě | Web | 7. února 2015 v 20:18 | Reagovat

[3]: Tak přijď ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama