Březen 2015

...and loyalty.

17. března 2015 v 22:22 | Arthurovo kotě |  Kočičí myšlenky a názory
Dny ubíhají, já žiju, víc žiju, míň žiju, přežívám. Ztrácím a nacházím, objevuji, experimentuji, zkouším, ustaluji se. Jak to zrovna jde. A nemám ani náladu psát. Jsem tak plný dojmů, že nemám energii ani chuť. Ale dnes...třeba je to jinak. Třeba to půjde.

A tak jsme si lehli do postele a povídali si o životě. Pak jsme se začali líbat. Hladit se. Tisknout se. Mazlit. Ta citlivost mě zabije. Snažím se navyknout zpět na režim poslušného a andělského kotěte. Moc mi to nejde. Spíš mám chvíle, kdy ano a pak taky chvíle, kdy ne. Nedokážu přijímat takové tresty a zatím se nemůžu zaručit za dostatečnou poslušnost.

Ta část, kterou mi věnoval, se začíná vzpouzet. Bojuje proti mně. Nesnaží se splynout, chce se oddělit. Jako by stále vyžadovala pozornost. Je to oheň. (Jako jsme my dva...on byl vždy oheň a já byl vždy voda.) Neuhasitelný. I když on skoro vyhasl...skoro.
It drives me mad.

Potlačená vůně levandule. S nádechem dřeva. Vím, jako co jsem si připadal. A bylo to skvělé. Nebylo to vůbec špatně, i když by mělo být. Jsem objevitel. Malé střípky a velká skládačka. Sklo už není sklem...A najednou to taky nemá smysl. Nic nemá smysl, občas, v některých chvílích.

Chci napsat jeden z těch hrubých článků. Oplzlý, nechutně realistický, sexuplný článek. Ale už tu mám limity. Vím, kdo to bude číst. (Tedy, pokud to vůbec napíšu.) Nelíbí se mi, že by to ten někdo četl. Nechci. Co se dá dělat. Psát si do šuplíčku lechtivou poezii s tím, že jednou...jednou si to třeba budeme recitovat. Arthur Paulovi nebo naopak.

Jsem unavený z toho veškerého hloubání. Každý den. Snaha přijít na to, kdo lže. Kdo podvádí. Kdo se mnou nehraje fér. I poté, co jsem myslel, že jsem to vyřídil. (Já vím, kdo nehraje fér. A vyřídím si to s ním.)

Hranice padly. Kde končím já, začínáš ty. Důvěra. Není pro mě nic lepšího než důvěra. Láska a důvěra. To dokáže uzdravit vše. Vše, co se předtím pokazilo. Je tu tak málo lásky a ještě méně důvěry. Protože lži, tajnosti...Lidé nejsou uzpůsobeni oddanosti, ba ani upřímnosti.
Druhá myšlenka ovšem definuje, kdo jsme. Ne ta první.
Chce to asociativní myšlení. V praxi. Velké, tvůrčí. Podněcující.

Cítím zimu. A všechno se nějak rozpíná. I když možná ne zrovna ideálně. Rozhodně ne ideálně. Nic není ideální.

Ale důležité je přece snažit se, ne? (Útěcha pro ubožáky...čili i pro mě.)


xxx kotě

...and motionless.

3. března 2015 v 22:42 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
Jsem nehybný. Na dně. V příkopu. A čekám. Na něco. Na nic. Na zázrak. Na cokoliv.

Hledám se. Všude. Všemi způsoby. Nenacházím. Jen jsem ztratil ještě víc. Ten tlak mě ničí. Ta bezcílnost. Nekonečno. Vysává mě to. Každou minutu jsem o tolik slabší. Cítím to. Přestávám se ovládat. Nulová kontrola. Žádný ovladač. Žádné naučené kroky. Nic známého. Taková ta tma. Černá, ne šedá. Stará a chladná. Trochu fascinující, ale primárně děsivá.

Není cesta dál. Není ani cesta pryč. Jsem na dně studny. Vyschlé.

Chtěl bych pryč. Bez cesty. Bez směru. Můj cit mě nevede. Můj cit zmizel. Je nic. Žádný dotek, žádná chuť, žádná vůně. Zůstal zrak a sluch. Abych viděl, jak umírám, a poslouchal lži.

Snaha občas nestačí. Někdy bytost musí být něčím víc, než čím je. Lidé musí být nadlidmi. A andělé...ti musí být bohy.

Pokud to nejde, něco je špatně. Něco se musí opravit. Vyřešit.


xxx kotě