Květen 2015

...and synthetic dogs.

29. května 2015 v 23:16 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
Když občas procházím random blogy zdejší komunitní sféry, nestačím se divit. Všichni píší, všichni píší lépe než já. (A takhle básníkům a jiným literátům umírají sny.) A přesně z toho důvodu navštěvuji jen jeden blog. (Také obsahově na daleko vyšší úrovni, ale tož...něco číst musím.)

Už jsem z těch všech prášků docela zblblej. A moje maniodepresivní stavy se zhoršují. Ráno jsem slyšel hlasy, ale nakonec zmizely, což je pozitivní. Probudil jsem se děsně nasranej. A nadrženej. Každé ráno je úplně stejné. Ale stejně mám rána nejradši. Pak večery, jako je tenhle. Vlastně netuším, proč mám zrovna teď chuť napsat ubohou sračku na ještě ubožejší blog.

Zdál se mi sen. O záchodech, ze kterých jsme žili, o útěku a o umělých psech (děkuju, Tomášku). Přemýšlím o poetistických básních. Že bych je mohl taky psát. Tož, napsat báseň není žádná věda. Ale napsat dobrou báseň, to je věc druhá. Jako když projíždím wattpad, abych se naučil anglicky a já bych ty lidi mohl učit. #grammar4life

Vzpomínám na maturitu. (Dělám, jako by to bylo nějak dávno, když to bylo v pondělí.) Jak mi mozek samovolně přepnul do angličtiny, aniž bych si to uvědomil. (Přemýšlím o tom, že slyším hlasy bilingválně.) To je asi to znamení, že umím. Protože kotě nailed it. Na rozdíl od zbytku zkoušky potom. Ale odmaturováno mám asi za pět, z těch pěti povinných (jestli jo, tak je to haluz, protože půlku otázek jsem neuměl). Což je daleko lepší výsledek, než jsem čekal. A z matiky (nepovinné) pak asi za dva. Což jsem taky nečekal.
A jsem na vysoké. Bojím se toho, netuším, jak to na VŠ chodí. Asi to bude jiné než střední. No, asi určitě. Ale hlavu vzhůru, to horší mám snad za sebou. Každý tvrdí, jak je střední nejlepší část života. U mě osobně nic moc.

Podruhé budu číst Coelho-a s chutí. Jestli vůbec.

Ave já.


xxx kotě

...and lights.

22. května 2015 v 22:57 | Arthurovo kotě |  Kočičí myšlenky a názory
Šero. Noc. Léto.

Všude chlad, ale vevnitř horko. Štíhlé prsty okolo úzkých trubek. Dokonalé. Lehké zapulsování. Tvrdý stisk. Přímé a neměnné pohyby. Změna v cosi dokonalého.

Tma. Prázdnota a naplněnost zároveň. Krutá a zároveň nevědomost. Neústupný chlad.

A najednou život. Ledová voda proudící tělem. Splachujíc to všechno špatné. Děkování bohům.

Úleva. Dokonce láska. Teplo se navrací. Jako by nikdy ani nezmizelo. Však také ne. Hebké doteky.

Očista. Tělesná i duševní. Prozření.

Anděl se vrátil. Ale je jiný. Anděl se vrátil. Chladný.

Úzké zornice, které se víc už neroztáhnou. Mrazivá namodralá zeleň. Tolik se změnilo, ačkoli se nezměnilo nic. Jen se odkryla jiná možnost.

Anděl se vrátil. Jako vrah. Anděl se vrátil. Bez špetky lidskosti. Je takový, jaký má být. Nemiluje.

A přece, najdou se výjimky. Studené srdce zvládne pookřát. Ledová krusta popraská. Naděje. Že to není tak, jak se zdá. Ale mělo by být.

Vrah zůstane vrahem, stejně tak anděl andělem.

A kdo rozhoduje, co je dobré a zlé?
Subjektivní měřítka. Co když účel (ne)světí prostředky? Osobní pravdy.

Tak konečně zabij, anděli. Ale někoho jiného. To tě uspokojí víc. Uspokojení. Jak vzdálené. Není ani v dohledu. Kapka vody v poušti.

Když hrana papíru projede skrz. A všechno se zdá být dobré. Karmínově malované obrazy. V pravidelném rytmu hudby. Jako usínání.

Možná...možná tu byla mýlka. Jedna jediná. Zato ale fatální.

Mrtvé oči se zalesknou. Jakmile bude po všem, nikdy dřív.

Vyhraje dobro nebo zlo?


xxx kotě

...and out of titles.

17. května 2015 v 12:16 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
Dny plné kachniček, koťátek a lásky.
Občas jsem na sebe pyšný, že jsem to zvládl až sem. Jakou cestu jsem urazil.
A pak mě napadne, že už z praktického hlediska by bylo lepší, kdybych zkrátka a dobře nebyl.
Sem tam jsem si představoval, jak se dostanu na FSS, každý den budu chodit do té majestátní budovy s tisíci dalšími lidmi, budu zoufale hledat učebnu (celých pět let) a pak ze mě bude to, čeho se prakticky bojím - psycholog. Chtěl jsem studium, co mě rozerve na kusy, ale dá mi pochopení. Prý by to ale nebylo pro mě, prý na to nejsem. Já to beru, proč by ne. Jen mi to mohl někdo říct už předtím, než jsem se začal nervovat se zkouškama. Mohl jsem místo toho třeba zkusit něco jazykového, to by mě alespoň bavilo, když už nic. Miluju jazyk (český a anglický primárně). Angličtinu si zamilovávám i kvůli Kocourovi, protože mě oslovuje z devadesáti procent anglicky.
Mám každou chvíli chuť něco dělat. Třeba bych kreslil (neumím kreslit), ale nemůžu, namáhal bych ruku. Nebo malovat (neumím malovat), ale to mi nejde. Nebo třeba hrát na kytaru (nemůžu hrát na kytaru), kterou jsem neměl to srdce dát pryč. Tak jsem si for fun udělal cover na knihu (nejsem dobrý grafik), který je nepoužitelný. Namaloval jsem obraz, který je hnusný. Plodím slova, která nedávají smysl proto, že psycholog řekl, že mám víc psát a shodou okolností se cítím tak plný pocitů, že opravdu píšu. Jen kvůli němu bych to nedělal (protože yk, fuck authorities). Dělám to pro sebe a nikdo mi nemá co kecat do frekvence mých zápisků.
Přede mnou jsou dva hodně stresové týdny, na které nejsem ani trochu připravený. Nikdo mě nepřipravil. Že se to asi bude řešit za pochodu. Jenže to je ten styl, který mi absolutně nevyhovuje, protože pak nic nevím. A já nemám rád, když nic nevím. Nic se mi neříká. Pořád nechápu, proč to tak je. Sere mě to. Jak se mám s něčím vyrovnávat, když ani nevím, o co jde? Je to postavené na hlavu. Celá tady ta neupřímnost. Jsem už tak naštvaný na lidi. Myslím, že mi bez nich bylo líp. Ale už jsem ve stádiu, kdy zas nejde couvnout a musím čekat, kam dál dojdu. Ale lidi pro mě nejsou dobří. Hlavně všichni tady ti pseudokamarádi. Kterým věřím s osobními věcmi, nechávám si od nich radit, chci jim pomáhat a trápí mě, když jsou smutní. Tak ať, kurva, jsou. Mně už je to jedno. Však jim je to u mě taky jedno. Ať se třeba roky utápí ve svých patetických bolístkách, když si za to všechno stejně každý může sám. Tak dlouho hledat záminku, dokud to neposere vlastní vztah. Tak dlouho pokoušet štěstí, dokud se vše nedosere a neskončí.
Jsem unavený z bytí dobromyslným a hodným. Z dávání šancí furt dokola s tím doufáním, že tentokrát to bude jinak, že tentokrát si nerozbiju hubu (nebo spíš nezlomím srdce). Jsem unavený z lidí. Ale vím, že se to nezmění. Protože lidi se přeci nemění, pokud nemají dostatečně velký impuls. U mě to bude také tak.
Taky jsem smutný z toho, že nejlepší pochvalu za maturitu jsem dostal od třídní a ne od někoho blízkého. Myslím, že jsem podal skvělý výkon na to, kolik jsem měl mimoškolního stresu (a ona třídní byla asi jediná, co to brala vůbec v potaz) a že třeba v matice jsem se vyhrabal za jediný rok ze čtyřky/pětky na dvojku...No jo, ale když to není sto procent ze všeho, když jsem nepokořil samotný cermat, tak to asi nestojí za řeč. No co, hlavní je, že z toho mám dobrý pocit já. Protože jsem dělal, co jsem mohl a prodal jsem, co jsem věděl. (Vím, že to bylo málo. Ale co se dá dělat.)
Never enough...tak už to zabalme.
xxx kotě

...and repletion.

16. května 2015 v 11:04 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
Všichni víme, že za sebou mám pár stresových týdnů (nebo spíš už měsíců). Ale všechno se stále mění. Dospívám. Přicházím na různé věci, na různá řešení...promítám si vše, co se děje nebo stalo.
Tak nějak jsem zjistil, že i když mi je vlastně dost špatně, cítím se tak nějak...naplněně. Konečně vím, co potřebuju. Teď je jen otázkou, jak toho dosáhnout.

Postupně ze mě opadává stres (a jiný se přidává). Tak trochu. První část maturity za mnou, stejně tak přijímačky...teď už jen to nesnesitelné čekání, jestli tedy ano a nebo příští rok. A když si představím, že jeden předmět, který jsme měli jen jeden rok a teď je to 35 maturitních stránek...nejsem si ani jistý, jestli jsem na vysokou stavěný.
(Třeba se tam dostanu, třeba nejsem ztracený případ. V tomhle.)

Stále mám špatné sny z ledna. Ale trochu se to zlepšilo, myslím.
Neskládám sprosté básničky, ale užívám si francouzskou poezii. Provence není tak daleko. Ale už bude jiná...

Kde jsou ty časy, kdy jsem byl soutěživý a ambiciózní? Kdy pro mě "však to nějak dopadne" nebylo dostačující? Měl jsem celkem zářnou (a krátkou) budoucnost. (Teď ji mám už jen krátkou.) Zklamal jsem všechny. I ty, se kterými teď nemám zrovna dobrý vztah. Spadl jsem a nevím, jestli se zvládnu dostat zpátky nahoru. Ale ten anděl má zpátky křídla. To je důležité. Krůček po krůčku...



xxx kotě