Červen 2015

...and days.

27. června 2015 v 0:10 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
Je fajn, když mě trápí nejvíc to, že týden budu sám doma a že přítel dnes z domu vyhnal kachničku.
(Bez depresí, bez depresí...ale co to kecám, ty tam jsou furt. Ale za poslední měsíc jsem prostě nějak lepší. Že, pane psychologu?)
Snažím se mít radost. Ze všeho. Z kachniček, z květin, co máme na zahradě, z toho, že mám práci, z toho, že mám přátelé (málo, ale přece!), z toho, že jsem se naučil dělat rýži, šel k zápisu na VŠ, že jsem se bavil s cizími lidmi, že jsem neměl žádné extrémní zhroucení, které by vedlo k velké sebedestrukci. Asi jsem udělal pokrok. Dobrá změna. Ale uvidíme po následujícím týdnu.
Nebo domů pozvu K. (jako kretén) nebo prostě pozveme Aliho do ČR, aby věděl, že v UK to vlastně není tak špatný. Že tu, v bývalým SSSR, to stojí pěkně za pendrek. (Jsem rád, že neschválili kvóty pro imigranty. Jsem ták rád, že náš milostivý prezident pro jednou souhlasí s hlasem lidu. Nebyl bych rád, kdyby tu byli teroristé...ve větším množství, než už třeba jsou.)
Jo a taky jsem rád, že pomalu, ale jistě pracuju na knize.
A doučuju. Světe, div se.
Ale stejně jsem furt prý sociopat. Některé věci se asi jen tak nezmění. Pokud vůbec.
(Těším se na absinth...vím, že bych neměl. Ale levandule mě neláká o nic méně než před půlrokem. Provence, ty sny...ty bezvýznamné sentimentální chvilky, které daly životu nový rozměr. Líbání v autě, nevysvětlitelné impulsy.)
(Jeden večer a třeba bude všechno jinak.)
(Asi jsem se změnil.)

Snažím se šířit positive vibes. Většinu času, když mě nikdo nenasere nebo tak. (Jenže to lidi dělají rádi, proto se téměř denně s někým hádám. Pokud to není opravdu denně.)
Vidím barvy a slyším hlasy. A vím, že oboje je špatně, ale nějak mi to vyhovuje. Asi to tak zrovna má být. Asi mě to nyní dělá mnou.
Jak moc jsem se změnil od prvního článku?

Být světlem v šeru je občas těžké. Zvlášť, když je světlo obklopováno čím dál méně transparentní tmou. Ale srdce pořád pulzuje.


xxx kotě

...and post-exams season.

15. června 2015 v 17:26 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
Není to tak dlouho, co jsem si plánoval, že po maturitě začnu hned pracovat (brigádničit, abych byl přesnější), ale najednou je červen (vlastně jeho půlka!), já mám po zkouškách a nějak potřebuju klid. Takové ty dny, kdy se nic nedělá, kdy má člověk čas utřídit si hlavu (nebo v mém případě si spíš v ní udělat ještě větší bordel). Každopádně v srpnu mě to čeká. Ještě nevím, jak červenec, to se uvidí. Ale na další rok už plány mám. Pokud se nějak výrazně něco nezmění (třeba škola nebo jiné věci). A jsem za to rád. Že vím, kam chci směřovat. Proto pro mě bude následující školní rok klíčový. (Pro koho by také prvák na vysoké nebyl. A pořád si říkám, jak rád bych studoval češtinu nebo angličtinu, se kterou bych se uživil maximálně tak jako pedagog. Což se s mým charakterem silně vylučuje.)
Jsem hrozně rád, že můžu být "doma" s mastnými vlasy, neupravený, neučesaný...(Tedy vlasy jsem si dnes umyl, už mi to bylo nepříjemné.) A konečně mě ani nikdo nekomanduje, prostě mě nechají žít si po svém. Nemusím kolem nikoho skákat, nemusím nikomu nic vysvětlovat. I když, možná bych měl.

Spal jsem celých deset hodin, což je daleko víc, než je u mě zvykem. (A Kocour si myslel, že jsem mrtvý, tak mě raději vzbudil.) Nejlepší na tom je, že jsem opravdu spal. Bez buzení, bez žádných extra špatných snů. I když jsem z toho takový unavený a trochu přepadlý...přeci jen to není mých ideálních sedm a půl. Jenže na tom všem se teprv pracuje. Ne všechno jde udělat přes noc. Bohužel, avšak trpělivosti mám dost, o tom se přesvědčuji dnes a denně.

Četl jsem, že se nějaká blogerka zabila. A je to smutné. Jenže má pravdu, minulosti neunikneš, pořád je s tebou ve tvé hlavě. (Toť tak těm hnidopichům, kteří se neustále ohání větami jako: "ale vždyť už tři roky máš perfektní vztah", "nemáš si na co stěžovat, kluk tě živí...", "jsou lidi, co mají daleko horší život, ty se furt jen rýpeš ve svý hlavě" a podobně. Jo, teď jsem na tom dobře, ale všichni ví předešlé události a stejně si ty kecy neodpustí. Co jiného jim říct? Tak se do mě neserte, když vám to vadí? Když každý si taky furt stěžuje. Na maličkosti. Na školu, no jo, ta škola je totiž hrozně nesnesitelná, když po vás někdo chce jen to, abyste se učili. Když vám tam nikdo neubližuje, netýrá vás psychicky ani fyzicky. Když z té školy můžete odejít, pokud vás tak nebaví a nechápete, že když chcete maturitu, tak prostě musíte umět i matiku. Maturitní vysvědčení a vysokoškolské diplomy nerostou na stromech. No páni! :O...)

Jakmile budu v Brně, měl bych jít k psychologovi. Asi půjdu. A ukážu mu nepřijetí na psychologii, aby měl klidné spaní.
(Tento článek píšu několik dní. Toť tak k nejasnostem. Výše zmíněné věci už tedy neplatí pro dnešek. Nebo nějaký další den, kdy to opravdu dopíšu. Ale asi dnes.)

A žluté papriky jsou za 69.90...což je příjemná změna oproti těm 125 nebo kolika, ale stejně...inflace. Asi bychom měli bojovat za střední třídu.

Stejně je fascinující, jak nedokážu udržet myšlenku. Psaní mi v tom celkem pomáhá. (Ale stejně nemůžu mít rozepsanou jenom jednu věc. Protože prostě proto. Když není nálada na jedno, bude na druhé.) Bojuji s chabou slovní zásobou, ale řekněme, že jsem na tom byl už i hůře. Možná to velké opravdu teprve přijde. Ale aby to nepřišlo příliš pozdě.

Furt mě láká studium latiny, jako v těch patnácti. Asi jsem se zasekl. Asi jsem divný. Však, kdo by také chtěl dobrovolně studovat něco, co už je dávno mrtvé? (Paralela k mému zájmu o patologii...)

Místo psaní článků bez hlavy a paty bych měl radši připravovat dárek pro Kocoura. Jo, to bude lepší...


xxx kotě