Červenec 2015

...and food.

28. července 2015 v 12:17 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
(Než začnete soudit, že tohle není článek k tématu týdne - pokud máte tyto sklony-, dostaňte se k posledním odstavcům, tam je to vysvětleno.)

V podstatě každý, kdo mě aspoň trochu lépe zná (nebo taky nějaký hodně starý a pravidelný čtenář mého blogu) si mohl všimnout jistého náznaku toho, že jsem tak trochu posedlý svou váhou. Tak trochu hodně.

Abych věci uvedl na pravou míru - toto není žádný hubnoucí (ačkoli se o tom zmiňuji poměrně často), pro-ana nebo stravovací blog. Ale možná začne být. Z části.

Abych se vrátil k tématu - s váhou mám veliký problém už asi tak sedm let, takže to je docela dlouhá doba. Začalo to někdy ve dvanáctém roce mého života (odhadem), kdy jsem měl nadváhu, měl jsem neuvěřitelných 73 kilogramů na svůj o dost menší vzrůst. A tak jsem se naštval (ale jinak jsem kliďas), začal jsem míň jíst, trochu jsem cvičil a vlivem také toho, že jsem stále ještě rostl, se mi povedlo zhubnout a vytáhnout se, takže už jsem nebyl taková kulička, ale jakési průměrné dítě. (Podotýkám, že ten nárůst váhy byl takový velice rychlý, stejně tak i hubnutí, bohudík. Jako úplné dítě jsem býval dost vyhublý, ale k tomu později.) Tehdy to ještě bylo v pořádku, přeci jen, které dítě by chtělo v takovém klíčovém věku být tlusté? Málokdo. Když ostatní děti jsou kruté a vysmívají se za všechno.

Pak asi přišel nějaký hlavní proud mojí puberty, který to vše zkazil. Měl jsem tehdy svých cca 60 kilo, bylo mi celkem fajn, ale najednou to bylo moc. Díky mé přecitlivělé povaze si vše beru příliš k srdci (jak mi bylo nespočetněkrát řečeno) a někdy s nástupem na střední jsem při svých 60 kilech byl osočený jako tlustší než jedna holka, která byla na sto procent těžší než já, a tak jsem se opět naštval (ale jinak stále klidná povaha) a začal hubnout radikálněji. Což se mi nějakým zázrakem povedlo, hodně jsem cvičil, běhal, nežral jsem, zvracel jsem (měl jsem dost velký sklon k bulímii, ale naštěstí jsem nedopadl až tak zle), jedl jsem převážně zeleninu a tak. Skončil jsem na cca 50 kilech s tím, že potom jsem se přestal tolik hlídat díky tomu, že jsem si našel přítele. (Respektive on mě, ale tuhle pohádku už také všichni znají.)

Takto jsem zůstal. Váha mi kolísá nejčastěji mezi 50 a 52 kily, měl jsem i 46, naopak i 55. (Byl jsem nemocný nebo se něco dělo.) Takže jsem hubený. Asi to tak bude. Mám 172 cm a 51 kilo.
Jenže to není tak jednoduché. Jsou dny, kdy si připadám tlustě. Vlastně to je skoro každý den.
A to souvisí s mojí posedlostí. Mívám období, kdy na to zkrátka a dobře dlabu, neřeším, co jím, občas se zvážím (v podstatě to vypadá tak, že denně jím sladké, k tomu normální jídla, nehlídám mnoství, takže se přežírám a podobně)...A jakmile si navážím třeba 53 kilo, nastává panika, začnu hubnout. Mám hubnoucí období. Hlídám si každou kalorii, občas začnu i cvičit.

Vážím se každý den, někdy i dvakrát nebo čtyřikrát (nebo každou hodinu). Podle nálady. Podle stavu, ve kterém zrovna jsem. Vím, že to není správné. Jenže to vím jen někdy.

Momentálně se dost snažím o jakousi dietu (dieta není sporsté slovo!), ne redukční, ale spíše udržovací, o napravení stravovacích návyků, úpravu pitného režimu a tak dále a tak dále...
S čímž mám neuvěřitelný problém. Jak jsem psal někdy výše, jako malý jsem byl vychrtlý a to ze dvou prostých důvodů - nic jsem nejedl, nic mi nechutnalo a také jsem byl dítě, takže jsem byl poměrně aktivní. (Což mi nějak zůstalo do teď, neustále se nudím, ať už něco dělám nebo ne, ideálně bych měl být neustále vytížen na 110 %, jenže to nejde, zvlášť o prázdninách. Na druhou stranu mám dny, kdy potřebuju svůj nudný klid a nic nedělat, je to těžké.) Rodiče (hlavně tedy táta) byli na nervy z toho, že mi lezou žebra, kosti, ale byl jsem zdravý, což jsem i teď. Fyzicky. Vybíravý jsem tedy i dnes, ale už jím daleko víc věcí. Větší problém je ten, že jím nárazově a hodně, místo toho, abych jedl málo a vícekrát denně. Také mi od dětství zůstal návyk, že jim nezdravé a hodně kalorické věci, které mi chutnaly kdysi. (Prakticky považuji za zázrak, že mi chutná i zelenina, ovoce atd.) Jsou taková srdcová záležitost. V podstatě za to může matka. (Ta může za plno věcí...)

Teď jsem se opět naštval. (Poté, co jsem včera sežral čtvrtinu až třetinu nutelly. - 750g ta sklenice má!) A řekl jsem si, že je potřeba něco dělat. Tak koketuji s myšlenkou, že si sem zařadím rubriku o jídle, kde si budu jídla fotit (jako každá blbka na instagram), psát si množství a třeba mě to nějak umírní. (Třeba taky ne.) Čistě z toho důvodu, abych si hlídal, co jím. Trochu by to porušilo tuto poetičnost blogu (stejně jako tento článek a jiné...), ale je to můj blog, chodí mi sem pár lidí a já nutně potřebuju nějakou změnu ve stravování a životním sylu. Během dneška se rozhodnu.

A dnes? Dnes jsem vstal pozdě. Za to můžou moji kocouři, protože mě drželi dlouho při životě. A rovnou jsem si šel dělat dnes trochu brzký oběd. Miluji těstovinovo-zeleninové saláty. Vzhledem k tomu, že jiné suroviny jsem doma ani nenašel, volba byla jednoduchá.


Takže si jídlo budu zase vážit. Dneska to je stogramová okurka.


Složení salátu: rajčata, okurka, mozzarella, těstoviny, koření, olej, chia semínka.


Chia semínka jsem bohužel objevil až nedávno, když jsem se začal výrazně zajímat o bílkoviny, zejména pak ty rostlinné.


A takto potom vypadá výsledek.

Takže složení salátu:
100 g okurky
150 g rajčat
125 g mozzarella (má hodně tuku, ale já se chci většinou nejvíc vyhnout sacharidům, takže mi to až tak nevadí, navíc má poměrně dost bílkovin, na těch 125 gramů to vychází asi 23 gramů bílkoviny...)
60 g těstoviny (v nevařeném stavu, ano, vím, že těstoviny mají plno sacharidů, ale zas nemůžu být totálně sacharid-free, protože bych nejspíše byl velmi nevrlý a pak mě nikdo nemá rád)
kávová lžička oleje a chia semínek

Ono to nevypadá jako úplně moc. Čtvrt kila zeleniny (to je trochu dost, přiznávám), trocha sýra, trocha těstovin...ale na mě je to velká porce. (Postupně to tu požírám už snad přes hodinu.) Navíc okurka mě vždy ohromně zasytí (i když ne zase na dlouho), stejně tak bílkoviny ze sýra, semínek...
Vím, že Kocour by to měl snězené za pět minut a ještě by měl hlad. Jenže co se dá dělat? Jsem uzpůsobený prostě jinak.
Důležité pro mě je to, že se snažím o změnu, snažím se žít zdravěji. Podle mě se mi to celkem daří, i když mívám sem tam nějaký cheat day. (Nebo spíš cheat month, kolem té maturity.)

Abych to nějak uzavřel, není to jednoduché. Celkově, tenhle zdravý životní styl, ale stojí to za to. Stejně tak není snadné zvládat život ve vlastním vězení v hlavě. PPP jsou, jak je známo, poruchy psychické, ani ne tak fyzické (respektive jejich podstata). A kdo se s tím setkal, v jakékoliv formě, ví, jaké je peklo pořád přemýšlet nad tím, co jíst, co ne, kolik jíst, kdy jíst, kdy se vážit, kolikrát se vážit...neustálé hlídání se, ne to zdravé, ale to obsesivní.

V blogové sféře je velké množství dívek, které vedou tyhlety pro-ana a podobné blogy, kde je mi vždy akorát smutno, protože vidím ty jídelníčky. Ta děvčata (nikdy jsem nenarazil na kluka) musí opravdu trpět. Je pro mě opravdu dost hrozné vidět, jak se mučí tím, že jí třeba dvakrát denně v minimálním množství a energii doplňují kávou. Navíc pak přidají fotku svých párátkových nožiček (dle jejich názoru přehnaně špekatých). Byl jsem tam, kde jsou teď ony a už vím, že to není ta správná cesta. Otázkou zůstává, jak se s tím poperu sám.

Problém s jídlem mám už dlouho a vypadá to, že se ho ještě dlouho nezbavím. Pokud vůbec. Proto je zrovna tohle jeden z mých strašáků pod postelí a věřím, že není jen můj.

(Za kvalitu fotek ručí můj mobil, ne já, stejně tak jako za překlepy je zodpovědný můj notebook.)


xxx kotě

...and I'm not gonna crack.

21. července 2015 v 8:56 | Arthurovo kotě |  Kočičí myšlenky a názory
Pořád jsou noci, kdy spím jenom pár hodin a to jsou pak noci na hovno, když vím, že za pár hodin pojedu kamsi do Maďarska (na Slovensko?!?!?!?) pro psa, kterej ani nebude můj, ale protože mám volno a auto, tak prostě jedu, že jsem hodnej kluk. "Ten Kocourův hodnej kluk", co se pro všechny může posrat a většinou za to nic extra nechce. Nebo vůbec nic. Tak, že je z prdele dobrej a když něco posere, tak má výčitky z Brna až za Prahu a když nic neposere, tak preventivně taky. Aby uchoval ten angel-mode, což je na něm pravděpodobně jediný přitažlivý. Co na tom, že z podstaty jsem taky napůl kurva. Nebo možná víc než napůl. Bejt to před víc než třema rokama, asi bych zrovna ležel někde v trávě (nebo po mým způsobu spíš na silnici, lol), vychlastanej, ale bylo by mi tak nějak dobře. Tak nějak fakt dobře. I když bych věděl, že je to jenom na chvilku a celý střízlivění a veškerej případnej dojezd bude peklo na zemi. (Teda...myslím...země sama.)


A tak jsem vzhůru někdy nad ránem, přemýšlím nad sračkama, že co se to ze mě stalo, takovej zaprcanej domácí pes, co poslechne na slovo, udělá cokoliv pro kluka, kterýho vlastně vůbec milovat neměl, protože to vůbec není původní on a pro kluka, kterej přišel až nějak kurevsky pozdě a po necelým roce, co se známe (a nyní spolu už i bydlíme), mě furt nevzal do Provence, protože...to by mě taky zajímalo. A pak si zas říkám, že poslouchám rád, že jsem rád takovej zaprodanec, co chytí i zlatou rybku s rohem uprostřed čela, aby si pořádně vrzl. Mám pocit, že ne každej má v sobě tuhle děvku. Já očividně jo a jsem rád. I když je občas fakt na hovno nechávat se ovládat přízemním pudem, ale co se dá dělat. Prej jsou lidi z opic.
Vlastně mě sere, že jsem už dlouhou dobu nebyl ničí kurva. No co. Nikdo mě nevzal za vlasy, neodtáhl do postele a nevyšukal ze mě ani ty poslední zbytky mozkové hmoty (jsou taky prázdniny, co jinýho by v hlavě mělo bejt). Jak dlouho jsem neprosil...


A tak v pět ráno čumim do mobilu, pálej mě oči a píšu si s kamarádem, co mě tehdy v parku zfetoval, aniž bych o tom věděl. Takže by to vlastně bejt kamarád neměl, protože je to "přeléčenej rekreační feťák" nebo jak se to nazval a to pro mě není dobrý. Vlastně nic pro mě není dobrý. Od sacharidů a sluníčka po drogy a alkohol. Protože cukry nás zabíjejí a na slunku opuchnu, stejně jak ta nafukovací pichlavá ryba. A nějak řešíme sex. Tak nějak příjemným stylem. Že se ani nestydím mu psát, jaká jsem coura (proč taky, když jsem?) a nemám pochybnosti o tom, že si u toho někde ve svým "rekreačně profetovaným" bytě honí. Že prej by to se mnou zkusil. Jestli se tomu dá říkat zkouška, když už jsme spolu spali. Ale to je dávno, to se ta kurva ve mně teprv probouzela. A byl jsem taky nezkušenej, takový malý a opravdu celkem nevinný kotě, co do sebe pustilo každýho, ačkoli bylo zadaný. Ne, že by to na druhé straně bylo nějak jinak. Pseudohipster stránky to ne tak dávno propagovaly jako "we're young and wild and free" a pak přišlo yolo, že jo. Dneska už bych věděl, co a jak, ale jsem příliš morální. Už se znám, vím, proč tu jsem, ale sere mě to. Je to dost omezující, v tom smyslu, že mi to ubírá lidských (šoust-)radostí. Taky jsem si řekl, že budu věrnej svým dvěma spolubydlícím a hodlám to držet. Protože i v jakkoliv nasraným nebo nadrženým stavu si uvědomuju, že to, co mám teď doma stojí za daleko víc než poznat tisíc a k tomu milion ptáků. Nebo třeba pipin, ale všichni víme, že jsem latentní homouš a do holek už nějak stejně nedělám. Jak si člověk zvykne na anál a mít ptáka v ústech, nechce jinak. Tak to prostě chodí a vědí to i heteráci. Třeba takovej Modrookej. Možná bych měl dát jeho a "rekreačně profetovanýho" kamaráda dohromady. Jeden je podobnej mně, druhej má přístup k fetu. Byl by to ideální pár. (A žili šťastně až do té doby, než se ufetovali a Kotě je našel v jejich "rekreačně profetovaným" doupěti.)
Nevím, jak si můžu dělat naděje na kamarády-kluky, když se s každým vychrápu nebo dospěju do fáze, kdy bych se s ním rád vychrápal a nakonec nemyslím na nic jinýho než na to, jak asi vypadá nahej a jestli umí dobře šukat. A nebo z toho je nějaká moje pofidérní "láska", takže v podstatě myslím na to, jak by nám to klapalo a jak umí šukat. (Zklamání pak přijde v okamžiku, kdy mi třeba sám sdělí, že není nic moc a nebo hůř, že ho třeba sex nebere, což je v mým životě tak nějak nemyslitelný.) A tak znovu brejlím (tentokrát už v půl šesté ráno) do mobilu a píšu si s "rekreačně profetovaným" kamarádem. Nějak odolávám pozvání do bytu, kde by ze mě strhl oblečení a ojel mě jak psa, když to tak moc potřebuju a jsem zklamanej, že to tak je. Že se nemůžu bez následků jen tak vypařit na několik dní z domu, jet si třeba 300 kilometrů za šukem a pak se vrátit, bez pohlavních chorob ke stále milujícímu příteli. Nebo třeba jenom k nám do města. Okusit, jak moc se někteří změnili.


A pak je šest ráno, furt se s ním bavím a sdělujem si zážitky z drog a jim podobných látek. Paradoxně přicházím na to, že z předepsaných antidepresiv (zdravíčko, pane psychologu, vy to přece asi taky čtete!) mám já asi horší stavy, než kdybych fetoval. No jo, česká profi medikace, když doktorům člověk řekne, že tyhle pilule žrát nechce, protože mu je po nich zle a oni mu je stejně napíšou. Že to bude dobrý, že jsem velkej kluk a že si určitě tak při druhým použití zvyknu. Tak jsem byl celej předmaturitní dvoj(nebo troj?)týden na AD-tripu a nezvykl jsem si. Zajímavý. Teď to neberu a je mi fajn. Taky zajímavý. Někdy až bych měl takový pocit, že vlastně se mnou nic špatně není, ale s ostatními jo. Ale pak zas začnou odborné kecy o "bipolárních poruchách a poruchách osobnosti a vnímání" a jsem jasnej. Akorát se tomu místo "unikát" říká "nemoc". A já zas budu v prváku na vejšce (na kterou snad ani opravdu nechci...?!) před zkouškovým na svým AD-tripu, aby mi při učení bylo dobře, ale po nocích jsem mohl plakat nad tím, jak zoufalá existence vůbec jsem. Ale všechny zkoušky dám (kromě matematických), protože prostě neprojít u mě není možné, když jsem ten ambiciózní a stoprocentně skvělý kluk, který měl vždycky mozek na to, aby to dotáhl daleko. (Jenže pak poznal umění a sex.) Protože vždycky musím být svým osobitým způsobem stoprocentní, jinak je opět něco špatně.


Budu si dál nosit bílé košilky a tmavé kalhoty v duchu toho, že si díky tomu snad brzy pořádně vrznu. Že mi utáhne obojek, chytne mě za vlasy, vytáhne si na mě hračky a řekne ta kouzelná slůvka, že pro jednou jsem nebyl hodnej kluk, ale "jeho zlobivej kluk" a že "takhle to teda nebude". Že si mě ohne přes koleno a pak si mě dokonce sváže nebo připoutá. A pak mě potrestá tím nejhorším, ale zároveň nejlepším způsobem, že si tejden nesednu, ale pokaždé, když se o to pokusím, se budu blbě uculovat. (Jako bych to uměl i jinak.)


Je sedm ráno a můj rekreačně profetovanej kamarád jde spát. Já potřebuju chcat, ale musím lézt přes dva nahý kluky, co spolu dělali bůh ví co, když jsem na ty dvě-tři hodinky vytuhl. Tak se na to vyseru a nikam nejdu, že je nechci budit.


Nakonec je devět, močák mám plnej jak koule po abstinenčním týdnu, píšu "článek" na mobilu (tleskejte mi!) a docházím k tomu, že jsem prostě a jednoduše frustrovanej. Z toho to všechno pramení.


Nic, jdu chcát, najím se, budu si dál žít svůj (relativně) spořádanej život v područí bohatýho přítele (jak mi každý závistivě omlacuje o hlavu, fuck off, bitches, já za jeho prachy nemůžu) a pojedu pro psa.


Přeci jen cítím jakousi úlevu. Tahle terapie psaním přece jenom zabírá v určitý míře. To je fajn, že můj současnej psycholog není další debil. (Děkuji.)




xxx (silně frustrovaný a nebezpečně naladěný) kotě

...and love issues.

17. července 2015 v 10:47 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
Tak jsem po další noci plné pofidérních snů, které způsobuje bůh ví co. A zas tam byla Kay. Světe, div se. Ráno otevřu napůl očka a čeká na mě od ní opožděné přání k narozeninám (velmi pěkné, na její obhajobu) a taky to, že až se dá dohromady, někde se sejdeme a třeba to bude jako dřív. "Až se dá dohromady"...takže s ní opravdu něco je. Ale ji jsem nikdy necítil, něco ve mně se zbláznilo. (Takže je to jiné a já nesnáším jiné. Skvělé, výtečné.) Jsem rád, že mi napsala. Že si vzpomněla. Letos se neozvalo tolik lidí, od kterých bych si to přál, ale to je život. A ne všichni v hlavě mají kalendář jako já, aby si pamatovali narozeniny všech kamarádů (když já vlastně ani ničí kamarád pořádně nejsem), aby nedočkavě koukali po datu na obrazovce ntb a vymýšleli originální přání k narozeninám člověka, který je nakonec ani nemá třeba rád. A nakonec to stejně skončí suchým "vše nejlepší, hodně zdraví, lásky, šuku atd atd". Na druhou stranu se ozvali lidé, od kterých bych to ani nečekal. Třeba Modrooký si vzpomněl a poslal mi SMSku. Zajímalo by mě, jak skončil. Jestli bude nějaký třídní sraz, asi se zastavím. A přemluvím i Kay, ať z toho života aspoň máme ještě trochu spolu. Nebo se ozvali lidé, co znám krátce a prakticky se vlastně moc neznáme. Budu to brát tak, že nejsem lhostejný alespoň úplně všem mimo domov.

Něco se změnilo. Samozřejmě, s příchodem K. se změnilo prakticky všechno. Doma je jiná atmosféra. Jsme v začátcích, v tom oťukávání...ale to je skvělé. Je to snad první situace v životě, kdy jsem rád, že jsem nedal na ostatní a prostě řekl "jo". (I když uznávám, že moc racionálně jsem asi nejednal, ale dnes už je to celkem jedno.) Radši říkám ano než ne. Jsem rád, když je někdo jiný, koho mám rád, taky rád. A každý den taky lituju lidi, co neumí dokonale milovat. Do hloubky. Celým srdcem. Lidi, pro které tady ta vášnivá, ale opravdová a (opět) hluboká láska není na prvním místě. Lidi, co neustále (asi) hledají něco...ale nenajdou to. Jo, asi to sedí od kluka, co žije s dvěma lidmi. Jenže já miluju. A nikdy jsem nemiloval víc. (A pochybuju, že to vůbec jde.) Kde jsou ty časy a já byl blbej, že jsem se zajímal o všechny kluky, co se aspoň trochu projevili, že ano, že by si se mnou teda pohráli a pak mě odkopli? Kde jsou ty platonické lásky? Tak zbytečné. Byly tak velké, tak silné, ovlivňovaly celý můj život, ale najednou, když jsem naplněný, když mám kolem sebe svoje nejdůležitější (a i přes to, že někdy jsou věci dost špatně), jsou směšné. Jak jsem snil o klucích, pro které jsem byl jen hra. Co byli rádi, že je obdivuju, že se před nimi znemožňuju. Lechtalo jim to ego, ale mě...by prostě nevzali. Když už mě znali. Nebo možná jednou, dvakrát, ochutnat tu oddanost, jestli je opravdu tak obrovská, pak pomačkat a vyhodit. Nejlíp ze života. Kde jsou časy, kdy jsem kvůli "imaginárním klukům" čučel do tří do rána vzhůru a psal jsem o nekonečné lásce, která nebyla nekonečná, protože nebyla ani pravá? Protože jsem byl k smíchu. Byl jsem jen hračka, komediant. Ale hádám, že je to dobře. Posunulo mě to na moje dnešní místo. Dnes jsem Láska. Cítím se jako Láska. Ani se necítím jako anděl, ale spíš svůj osobní bůh, přesně tak, jak jsme to kdysi řešili s K. A je mi z toho všeho dobře.

Dnes bych měl jít na sezení za panem psychologem, protože jsem ve fázi, kdy se zlepšuji a dělám pokroky, tak bychom to neměli podcenit. A opět se těším. Ne kvůli naději, že to bude už vždy dobré. Už vím, že nikdy se "neuzdravím" dokonale, že vždy tam budou nějaké věci, co nejsou správně, ale pokud bude lepších dnů víc než horších, tak to beru všemi dvaceti. A možná proto už taky nemám moc co psát. Nebo se mi to alespoň zdá. Ale já si vždy najdu cestu k psaní. Když tu mám K. To se bude psát jedna báseň. Můžeme si pomáhat.

Dvě malá křídla tu nejsou...a ta velká šednou. Ale možná je to dobře.



xxx kotě

...and sights.

16. července 2015 v 21:02 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
Mívám divné sny. Ale dobře divné. Sice třeba o apokalypse, ale já v tom vždy vyjdu celkem dobře. Nebo o mystické Praze. (Nebo to třeba vůbec Praha nebyla. Možná to bylo úplně jiné město. A třeba i někde existuje. S gotickými kostely postavenými vůči sobě tak, že to bylo až zcela magické. A taky trochu děsivé.) A dva dny po sobě se mi taky zdálo o Kay. Celkem nedávno jsme se viděli a popíjeli Mirindu v KFC, kam bych jinak pravděpodobně nevlezl. A ona jedla. Vždycky jí. A pak prohlásí, že bude držet dietu. (Ano, Mirinda, tolika cukru!)
Tak jsme v domácnosti zase tři. A celkem nám to klape. Je to poměrně divné, mít v domácnosti ajťáka a umělce, ti se obecně tak nějak vylučují a neměli by mít příliš společných zájmů. No, věčně jsou v sobě, ale zároveň se zbožňují, takže si nemám na co stěžovat. Maximálně furt postrádám dostatek jídla. Na druhou stranu ale pozornost se mi tu zdvojnásobila. Tu prý potřebuju. A vyhovuje mi.
S tímto faktem plánuji vyklízení v bytě i tu, na to se hrozně těším. (Prát už mám zakázáno, ale tohle ne!) Konečně proberu všechny ty věci. Vyházím nepotřebné a udělám místo pro K., aby se necítil ustrčený. Protože by neměl. A taky o víkendu pojedeme k jeho rodičům, seznámit se. Přirozeně jsem nervózní. Po tom všem, co jsem o nich slyšel, by bylo spíš divné být v klidu. Hlavně z toho důvodu, že si nepřivede jednoho přítele, ale rovnou dva. (A snad nebude nějaký extra masový oběd. To bych to musel asi sníst a po sléze nějak nenápadně vyzvracet na záchodě.)
Také jsem oslavil devatenáctiny. Se spoustou lidí (kluků), což bylo zvláštní. Tolik kamarádů totiž nemám. Ale bylo milé, že se aspoň zastavili, poseděli a popřáli mi. Ale nejtrapnější na celé sitiaci bylo to, když si všichni rozlili do skleniček víno, ale na mě se nedostalo, protože Kocour se rozhodl, že nepiju, a tak nepiju. Tak jsem jediný neměl ani kapku alkoholu. "Oslavenec". Ale bylo fajn vidět třeba Ne-už-tak-britské kotě nebo moje malé druhé Kotě.

Teď zvažujeme nabídku pobýt pár týdnů v Německu. Jako osminový Žid mám strach. Ne, jde o to, že v srpnu půjdu pracovat a nevím, jestli teď odjíždět nebo ne. Moc se mi to nehodí a pak v září už je pozdě.

Inu, uvidím, co přinesou další dny. Snad budou už jen světlé.


xxx kotě

...and a bite.

11. července 2015 v 21:50 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
Tento týden trávím vesměs kontraproduktivními činnostmi. Například každý den peru, vysávám, umývám nádobí a uklízím, co je potřeba. Jinak se válím u sledování seriálu a snažím se tak nějak nebýt v tom konstantním stresu. Ale všichni to znají...jakmile začnete myslet na to komáří štípnutí, ta mrcha neustále svědí. (A taky když si v každém seriálu člověk najde postavu, která připomíná jeho. Více či méně. A pak už se jen baví nad vlastní a charakterovou blbostí.)
Říkal jsem si, že budu hodně číst. No, za ty pomaturitní prázdniny jsem přečetl pár předpotopních povídek na wattpadu a několik slohovek. Upřímně, čtení mi chybí, ale myšlenka, že mě dál ovlivní, mě trochu deptá. Co pak zbyde ze mě, když se v mojí knize promítne vše okolní, jen ne já? Nejsem takový mistr, abych zablokoval všechno. Už tak jsem ovlivněný až až. (Lidská rasa má v povaze napodobovat a kopírovat...to přece nechceme.) Ale Alchymistu si přečtu, to kvůli starým dobrým časům u maturity. Jak jsem o té knize nevěděl prakticky nic a nakonec jsem z toho vykouzlil krásný rozhovor a objevil mnoho nových věcí, aniž bych nad tou knihou zrovna seděl. Nebo Anděle nebo cokoliv, co z mojí četby stálo za to...mám doma plnou knihovničku braků, ale taky krásných věcí. Krásnějších, lépe napsaných...než by si většina pseudointelektuálů s jejich padesáti knížkami týdně mohla myslet. (Nebo v jejich vědomí spíš "vědět".)
Celkem se těším do práce. Teď, kvůli nemoci, nic moc nemůžu a moje současná práce mi vlezla na mozek ("dva, čtyři, šest, osm...jedenáct???!!!"). Stejně jako škola. ("Ta zkratka se dá vypočítat Pythagorovou větou!") A to mám do konce září čas. (A ztratil jsem se v ISu...od té doby jsem tam nebyl a asi bych měl.)

Každý den vedu hovory s psychologem. (Zase zdravím.) A jsou to prakticky mé jediné mluvené rozhovory, které za den vedu. Nijak mě to netíží. Vyhovuje mi ticho nebo hudba nebo nadávky Kocoura, když se mu něco nedaří. A zvuky pračky, která tu jede pomalu nepřetržitě. Občas sleduju kočky, které nám běhají přes pozemek a snažím se nějakou si chytit a aspoň chvíli si ji hladit. Chtěl bych kočku. A neomezený přísun vatiček do uší. Svět by byl hned krásnější.

Měl bych víc psát...


xxx kotě