Září 2015

...and step forward.

20. září 2015 v 22:58 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
Tak, je to tady. Zítra touto dobou za sebou budu mít první den jako vysokoškolák. Mám strach.
Absolutně nevím, co mám očekávat a hlavně nevím, kde mám být na první hodinu. Přemýšlím, že budu muset jet autem, abych stihl dojet s předstihem (a někde v centru zaparkovat) a občíhnout celou školu (případně se zeptat, kde je která učebna). (Tak ne, nakonec jedu busem :D.)
Jsem těžce v prdeli. Nevím, co očekávat, co si s sebou brát, kde vezmu jídlo, jestli si vůbec vezmu jídlo, pití, kde je kolem dobrá kavárna, kde je studijní (holy shit), nevím nic.
A první hodina bude o něčem, o čem nevím zhola nic. Bude náročná.

Ale na druhou stranu věci s Kocourkem se zlepšily. Konečně mě přijal takového, jaký jsem. Bez jakýchkoliv zbytečných narážek. Podporuje mě s tím, že jdu do školy, s hubnutím, s tím, abych se cítil přitažlivě (s tím jsem bojoval poslední dobou asi nejvíc). (Takže jsem dostal nadkolenky a jsem z nich úplně unešený.)

Byl jsem teď dva dny plavat a mám namožené ruce. Jsem ale rád, že jsem pro sebe něco udělal. Dneska celý den odpočívám a snažím se uklidnit před školou. Že to přece nebude tak hrozné, jednou, jak se do toho dostanu. I když mě to stoprocentně vyděsí. Ale jak jsem se už i během práce a celé střední přesvědčil - někdy to není až tak hrozné, stačí si zvyknout. (Což je u mě právě oním kamenem úrazu.)

S novým školním rokem (a vůbec celou školou) to vidím na plno změn. Ať už se bude jednat o můj denní režim, tak třeba i o lidi. Už nebudu ztrácet čas těmi, kteří tu pro mě nejsou, když mám taková tragická období. Zaměřím se na ty, kterým na mně záleží. Kteří mě teď psychicky podporují kvůli škole i kvůli mým hormonálním výkyvům a změnám. (A kteří se na mě nevykašlali i přes to, že jsem příjemný asi jako hemeroid.) To jsou totiž věci, které mi nejdou ovlivnit a ještě s nimi neumím pracovat, protože jsem na to neměl dostatek času. Ale s tím se taky pokusím něco dělat.
Všechno chce ale čas. A podporu.

Čas jít tak nějak do postele...



xxx kotě

...and skin.

17. září 2015 v 19:29 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
Dneska jsem celý den čekalo na to, než přijede aspoň jeden z Kocourů, že se mnou třeba půjdou plavat. No, nakonec se na mě vybodli a já mám jenom depku. Nebo co to je za stav.

Včera jsem po dlouhé době stouplo na váhu (ty dva týdny, co jsem peklo, jsem se váze radši vyhýbalo, ale neměl jsem...), na které se ukázalo takové číslo, že ho ani nemůžu zveřejnit.
Což mě nakoplo, sestavilo jsem si jídelníček, který tak nějak držím (i když včera jsem prostě do sebe tolik jídla za ten den nemohlo dostat), zacvičil jsem si (i když i včerejší cvičení mi přerušil Kocour, který potřeboval odvoz a stále není schopný odbourat strach z toho, že by se naučil řídit sám) a bylo mi tak nějak fajn. Spát jsem šel poprvé po dlouhé době ne přežraný, ale v příjemně neutrálním stavu. A byl jsem tak nějak spokojený, celkově, docela. Minimálně co se týkalo tady této záležitosti.

Dneska jsem se na cvičení tedy vybodlo, protože jsem počítalo s tím, že se půjde plavat. Což byla chyba. No, ano, jelo bych tam samo, nemít panický strach z toho, že je to nové místo, nikdy jsem tam nebylo atd. Takže jsem jenom jedlo a nic do toho neudělalo. (Celý den sedím u ntb a hledám si věci ohledně právničiny a školy, na nic většího jiného jsem ani přes den nemělo moc času.)
A mělo bych teď někdy večeřet, ale to se nebude konat, protože jsem nemělo přes den žádný pohyb. Protože když kalorie nevydávám, tak proč bych jich přijímalo zbytečně mnoho?
(I když já vím, že bych se nažrat mělo. Kurva že to vím. Jenomže když se to ve mně takhle pere, tak se maximálně nažeru a pak to stejně vybliju, takže to nebude mít valný efekt.)

Chtělo jsem si jenom zaplavat. S aspoň jedním z mých kocourů. Abych nebylo samo. Pořád. Celé dny.

Teď se nemůžu ani navečeřet bez toho pocitu, že se nesnáším a že budu navždycky špekatá bečka. (Přes břicho mám navrch 8 cm, na kila to takové terno není, ale stejně. 8 cm...to už prostě je vidět. A zbytek mám v obličeji. Dětsky oplácaný obličejík je totiž hrozně sexy.)
Mít mezi nohama vagínu, zřejmě bych zrovna mělo krámy. Nebo minimálně PMS. Protože bych nejradši sedlo do kouta a tam se ubrečelo k smrti. Nejen kvůli jídlu, ale kvůli všemu, co mě teď čeká. A speciálně dnes mě už vytočí každá maličkost. Jsem jako na trní a nejradši bych si z těla seškrábalo veškerou kůži.

Mám hrozný hlad.

Přemýšlím, kdy se ve mně zase odehrál tady ten zlom, že to zdánlivě neškodné hubnutí ze mě udělalo tohle. Když už to bylo dobré. A najednou zase není. Protože tady ty psychické kurvy mají rády recidivu. No, fajn.

Všechno souvisí se vším. A je hrozně zajímavé, jak takováto prkotina (večeře) může donutit člověka, aby se cítil tak hrozně, že si chce fyzicky ublížit.

Zítra půjdu a naplavu aspoň tři hodiny. A o víkendu půjdu taky. Potřebuju si před školou otestovat formu, když už nic. Taky zkusit plavky, jestli se do nich ještě ta moje megalitická řiť vejde, a přivyknout si na brýle. Vůbec, po dlouhé době ochutnat chlorovanou vodu.

Snad nějak dopadnu. Nějak dobře.


xxx kotě

...and little help.

13. září 2015 v 23:10 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
Nějak mi došlo, že jsem za srpen napsal jediný článek. Z prostého důvodu - byl jsem celý měsíc v práci a o víkendech jsem měl prostě asi trochu jiné plány, než sedět u blogu. (Třeba sedět u fb, wattpadu a tak, lol.)

Ale rád bych se s vámi podělil o svoji letošní pracovní zkušenost.

Už druhým rokem jsem dělal celý srpen na stejném místě. Na pečovatelské službě tady v buranově, kde to smrdí. (Doslova.) A zase od tam mám plno skvělých zážitků. Ať už se jedná o ty humorné (*chlap prochází kolem baráku, kouká na klienty a mě* jedna paní: "moc nečum...aby ses neposral!"... "paní ******, vy dneska nemáte zuby?"..."No, mě sem poslala sestři, že si mám něco vzít, ale já už zase nevím, co..." "Zuby, paní *********, zuby si máte vzít! Půjdeme na oběd." "Ale já nevím, kde jsou." "No, to já taky ne, ale podíváme se...*otevřu šuplík*...no hele, tady jsou!") nebo ty na infarkt ("Ta ****** zase smrdí...ty prochcaný hadry." "A paní *****, plínku máte? Ne? Sakra..." "PANE *******, KDE JSTE???!!!" "Pane ********, nesahat, jenom koukat!"). A jako loni můžu tvrdit, že práce fyzicky ani psychicky náročná není, ale ten pocit, že máte zodpovědnost za tolik křehkých lidí, je prostě lehce vyčerpávající. (Zvlášť, když půlka klientů je nejistá na každém druhém kroku.) Nebo vlastně i lehce fyzicky náročné to bylo, když jsem musel tahat klientku z rotopedu. Která byla mimochodem tak o patnáct kilo těžší než já sám. Nemluvě o tom, že od loňska někteří umřeli nebo se zhoršili natolik, že letos jsem tam měl vlastně víc než půlku lidí nových. Takže se znovu učit, kdo je diabetik, kdo si co kupuje a tak. Ale musím říct, že letos tam ta "parta" byla daleko schopnější než loni.

Moje kolegyně byly stejné. S jednou jsem byl loni celý měsíc a letos jsem to měl napůl. Takže první dva týdny práce byly pohodové (a hlavně byla vedra, takže bylo všechno takové neakční, nemastné a neslané, jen zpocené) a druhé dva jsem si tak nějak užil.
Už proto, že moje kolegyně mi rozkazovala a já prostě rád přirozeně dominantní lidi. (Kdyby byla trochu mladší, neváhal bych! Lol.) Každý den jsem nosil v hlavě hromadu informací o tom, co mám udělat, koho budu mít na starost, abych byl perfektní. Celkem se mi to dařilo a spokojená kolegyně je prostě úspěch. (Hlavně z praktického hlediska - pokud příští léto neseženu jinou brigádu, mohl bych se zase vrátit...)

Ale nebylo to jenom o povinnosti. Za měsíc je každý alespoň trochu citlivý jedinec schopný si vytvořit pouto k lidem, se kterými pracuje. (Což je u mě, jakožto velmi přecitlivělého jedince, jasná a neodvratitelná skutečnost.) A tak se mi po měsíci z práce nechtělo a říkal jsem si, že by nebylo špatné tam zůstat déle...ale nejde to, vím to. Čeká mě škola.

Přirozeně má také člověk svoje "oblíbence" a ty, kteří mu sympatičtí nejsou. Ani staroušci nejsou výjimkou, protože jsem měl pár z nich, se kterými jsem si povídal rád a pár, které jsem obskakoval, jen když to bylo nutné. Samozřejmě jsem i tak zůstal profesionální a choval se k nim slušně, jak jen jsem dokázal. Nejsem totiž takový idiot, abych si osobní preference cpal do práce.

Stejně jako loni, tato brigáda pro mě byla jedním velkým přínosem. Ať už jde o komunikaci s cizími lidmi, tak i o zlepšení empatie a všeho...

Častokrát jsem si uvědomil, jak jsem občas byl v myšlenkách prostě "zlý". A nechápal jsem, že něco nejde a podobně (nebo obvykle to bylo hlavně proto, že jsem neměl náladu). Zkrátka, když posunete nohu a tou "přidržíte" bačkoru člověku, pro kterého je ohnutí i v sedě náročné, aby do ní mohl nasunout nohu a on vám pak ze srdce děkuje, nejspíš to s vámi nějak vnitřně pohne.

O tom to občas celé totiž je. O maličkostech. Když ženě muž podrží dveře, když si sousedé popřejí dobrý den, když pomůžete mamině s kočárkem do tramvaje a nebo pustíte v obchodě člověka s jednou věcí před svůj plný nákupní vozík.
Je hezké vědět, že jako jeden z čím dál menšího počtu lidí víte, že být slušný, charakterní a ne lhostejný ke svému okolí, je dobře.
Na druhou stranu je smutné vidět na nádraží plném lidí, jak někdo omdlí, u něj je jenom jeden člověk (asi kamarád...?), snaží se mu pomoct, ale davy proudící kolem, se ani nezastaví. A vy pak jak idiot utíkáte úplně jinam, než jste chtěli, jen abyste se aspoň zeptali, jestli nemáte něco udělat, nějak pomoct. Nebo vidět v MHD x mladých lidí, co sedí se sluchátky a vedle sotva stojící stařenku, která očividně opravdu nedoběhla tuhle tramvaj, aby stihla Kaufland.

Vůbec, celá lidská rasa jde jaksi do háje. Ano, jsme nová generace, máme jiné zájmy, jiné možnosti, ale to přece nemusí hned znamenat to, že přestaneme být lidmi. Že budeme sobecké a egoistické svině, které člověka na zemi radši obejdou, než aby se mu pokusili pomoci.
Neumím si sám sebe představit v situaci, kdy bych ženě práskl dveřmi před nosem. Neumím si představit, že bych nenabídl pomoc, když je vedle mě potřeba.
Tím ze sebe nedělám svatouška. Mám svoje mouchy. (A o těch je vlastně taky celý tento blog.) Ale aspoň se to snažím nějak vyrovnávat a pak mám aspoň trochu dobrý pocit.
A taky rozumějte, že nemám v zásadě nic proti této generaci. Že má obecně jiné zájmy než ty předchozí. Žiju životním stylem "žij a nech žít". Protože se mi zatím osvědčilo nejvíc.

Taky ze sebe musím vysypat další věc, teď už na jiné téma. (A sakra, dnes to bude na dlouho.)
Už hodně dlouhou dobu (asi tak dlouhou, jak si vůbec pořádně pamatuju) si přeju, aby se lidé starali o sebe, akceptovali druhé, ať jsou jacíkoliv. Dokud to neubližuje někomu dalšímu, proč bych si nemohl dělat svoje?
Proč prostě všichni lidé nemohou mít stejná práva? A proč nemůžou chápat, že někdo je katolík, někdo muslim a někdo prostě gay? Ale ano, dnes už je to daleko lepší, ale furt jsou tu další a další roztržky a to třeba i uvnitř jednotlivých skupin. Jako se to stává třeba i mně, ale hlavně spoustě dalších lidí.
Typický příklad v "buzní komunitě". (To není urážka, jen slang.)
Jeden gay o druhém, že je moc zženštilý, a tak je v podstatě buzna, ne klasický gay.
Gay nesnáší lesby. Gay nechápe trans. Gay nechápe genderové problémy. (Haha, viz můj přítel.)
Gay se sám postavil do role homofoba.
Homofob přece taky nechápe a nesnáší homo.
Nemá to logiku.

Píšíc o logice mi na mysl přišla i další věc.
Po x měsících (nebo snad i letech) jsem opravdu sledoval televizi. Asi tak necelou hodinku.
Byl to nějaký pořad, kde byl (nejspíše) zinscenovaný soud.
Soud řešil doslova kulervoucí případ. Nemocnice vs. otec, kterému "zprznili" mrtvou dceru. (V podstatě si z ní vytahali potřebné orgány pro jiné pacienty - poté, co se ji nespěšně pokusili zachránit - ale neinformovali o tom otce předem.)
A bylo to několik desítek minut utrpení i pro mě. Nemám děti, nebudu je nejspíše ani nikdy mít (i když si je moc přeju), ale to mi nezabránilo krásně se vciťovat do zlomeného otce, který se chtěl rozloučit s dceruškou, ale když ona už to vlastně ani nebyla pořádně jeho dcera, když neměla oči, uši a kdovíco ještě.
Jenže na druhé straně stála nemocnice, jejíž lékaři sice úplně nedodrželi nějaký morální kodex o informování otce o dceřiných orgánech atd atd, ale na druhou stranu pomocí orgánů od dívky, která je už vlastně nepotřebovala, zachránili další životy. (Tehdy tím ani neporušili žádný zákon, údajně, nevím, jak to je s touhle situací dnes. Ale rád bych se šel upsat na to, že bych byl případným dárcem orgánů...) To se ve mně zase probudila ta logická stránka - nemocnice nic neporušila, orgány pomohly jiným - ještě a stále živým -, přece jen ta dívka je už mrtvá a to je přeci tou největší ránou pro okolí, ne? Ne jen už taková "maličkost", jako je odebrání několika kousků z ní... A taky jsem v sobě znovu probudil vášeň pro právničinu. (Protože díky mému neschopnému úsudku, co se týče emocí, by to pro mě byla ideální práce.) (Jo a taky ta obhájkyně - ta zrzavá - je fakt kočka...)
Nemocnice řízení vyhrála, ale nemyslím si, že to skončilo dobře. Ano, zákony jsou položené správně na logice, ne na emocích (páni, to by byl masakr, kdyby to bylo opačně...), ale na druhou stranu se nemocnice mohla alespoň zpětně omluvit. Když už nic jiného. Přeci jen lékařský etický kodex nekončí smrtí pacienta. V tomhle ohledu snad ani není promlčecí lhůta, stejně jako u vražd a tak dále...

A jej, už asi mám co říct. Pan psycholog by si pro mě měl udělat chvilku času. (Pokud možno ještě než půjdu do školy, prosím...)

Co se týče mého duševního a fyzického zdraví, tak to není až tak zlé. Povětšinou. Mám svoje nálady na zabití, ale připadám si relativně vyrovnaně. Až na záchvaty strachu a podobně.
Fyzicky jsem lehce nachcípaný - mám rýmu a neustále mi je zima a kýchám.
Winter is coming...



xxx kotě

...and melancholically pissed.

9. září 2015 v 11:59 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
Na začátek bych podotkl, že můj blog se nějakým zázrakem dostal na titulku. A to mě sere. Měl to být soukromý blog. Pro mě, pár lidí, se kterými se bavím a teoreticky pro pár zbloudilých a nepravidelných návštěvníků. A teď mám za jeden den návštěvnost, jakou mám normálně tak za šest měsíců a zkrátka mi to vadí. Myslel jsem, že admini z blogu se napřed ptají, jestli vůbec chce být člověk zveřejněn nebo ne, ale očividně to berou tak, že jakýkoliv článek nasmolený na jejich doméně, je jejich majetkem. Ok, no, stalo se. Mám chuť blog přestěhovat na jiný hosting, ale spíš počkám, až odezní tady ten nával a můj blog upadne v zapomnění. Jako to má být. (Respektive rád bych cizí návštěvníky. Ale třeba dva, pravidelné, kteří by mi rozuměli, aspoň trochu.)
Uvědomuju si, že jsem asi v jednom procentu celkové blogové populace, která nechce být zveřejňovaná. A v tom taky vidím ten nehorázný výsměch, že ať si přeji/chci/potřebuji cokoliv, vždycky to dopadne přesně opačně. Je jedno, jestli je to maličkost, jako s tím blogem, nebo je to nějaká závažnější věc. Napsal jsem jediný článek k tématu týdne za celé dva (a kus) roky. A on musí hned na všechny vyskočit, když si vjedou na blog. Jestli já nejsem šťastlivec...

Ale tady to blogové haló nebylo hlavním popudem, abych napsal článek. Spíš jsem si řekl, že je čas, když jsem se dnes brzy ráno probudil a ještě asi dvě hodiny ležel v posteli, aniž bych se výrazně hnul. Něco mi říká, že bych měl jít k psychologovi, ale na druhou stranu nevím, co bych mu měl říct.
"Ahojte pane psychologu, včera večer mě popadl stresující a bezdůvodný strach trvající několik hodin, ale jinak se cítím v podstatě celkem dobře."
Jo, to zní skvěle.

V posteli jsem přemýšlel nad vším možným. Nad praktickými věcmi i nad číčovinami typu "a co bych si mělo obléknout, abych bylo pro svoje dva kocoury sexy?"
Pak mě přestalo bavit jen ležení, tak jsem si na chvíli podal kytaru na břicho a v leže brnkal. Vibrace mi lezly do celého těla a musím podotknout, že se zkryplenou levou rukou se hraje vážně úžasně. Zvlášť, když je ráno ještě sama o sobě zatuhlá.

Taky jsem si vsugerovávalo, že musím víc psát, že se musím začít trochu učit, abych na tu vejšku nevlezlo duté jak bambus, že bych mělo udělat pořádek v těch skříních. A vůbec, že asi musím sehnat někde nějaké superschopnosti, jinak prvák nepřežiju.
Dny by měly být jednou tak dlouhé, abych stihlo vše, co chci udělat, popovídat si se všemi, u kterých o to stojím atd.
Jsem zpomalené a jsem si toho vědomo. Na vše potřebuji extra čas. Ať už k manuálním věcem, protože mi plně funguje jen jedna ruka, tak k rozhodování, protože zvážit všechny aspekty obou (případně více) stran prostě chvíli zabere. A vůbec celé moje přemýšlení je neuvěřitelný žrout času. Když si k tomu přičtu čas, který chci bezcílně trávit s kocoury, čas, který trávím nad totálně zbytečnými činnostmi (jako je odreagovávání se u South Parku, pečení,...), tak mi z toho dne zbyde celkem hovno. (Které zase budu trávit ve škole a škola mi zase okrouhá čas s kocoury, takže vlastně se do školy netěším, i když se tam těším.)

A jak jsem se už zmínilo, dalo jsem se na pečení. Za posledních několik dní jsem toho docela dost napeklo (když vezmu v úvahu, že mě to nikdy k vaření a pečení netáhlo) a dokonce to lidem i chutnalo. Tak jsem na sebe bylo pyšné, ale dneska mám zase tu svoji typickou depresivně-melancholickou náladu, takže nejspíš péct nebudu. A taky tu nic moc na pečení nemám. Včera jsme nakoupili akorát rohlíky, abychom úplně neumřeli hlady. (A vzhledem k tomu, že mi kluci všechno sežrali, tak mám opět hlad. Ale jíst se mi taky nechce. Nemám na to náladu a stejně jsem přibral.)

Nejvíc za všeho mě ale stejně žere, že jsem (a ještě dlouho budu) doma sám. O prázdninách jsem měl pořád někoho u sebe a vše bylo takové pohodové. Měl jsem se hodně velký kus času dobře, jen občas blbě. Teď jsem druhý týden většinu dne sám a nálada jde do prdele.
K psychologovi se ale vlastně stejně musím zastavit. *note to self*

Po včerejším večeru/noci jsem tedy dost vyčerpaný. Tak nějak celkově. Ale bůh ví, že v budoucnu bude lépe. Jen nevím, kdy.



xxx kotě