Říjen 2015

...and gender issues II.

29. října 2015 v 11:23 | Arthurovo kotě
A druhý den v řadě hned od rána poslouchám Placebo. Snažím se zas vymyslet, jak uvést článek, o jehož obsahu mám docela jasno. Po včerejší konzultaci s psychologem (zdravíčko) bych ale článek psát neměl, protože bych měl být dostatečně vybitý tím, jak jsme si povídali o mých problémech. Jenže nejsem, protože některé věci přišly až večer.

Poslední dobou na sobě pozoruji změny. Docela radikálnější, než bych si přál, ale nevím, co s tím mám dělat.
Ovládá mě teď více moje mužská stránka, proti čemuž nic moc nemám. Vím, že to neovlivním a jsem smířený s tím, že jednou se to zase otočí a uvidím svět úplně jinak. Vadí mi ale to, že s mojí mužskou stránkou přichází jistá dominance. Která u mě musí vypadat směšně, protože v tom nejsem zrovna zběhlý.
Tím chci říct, že ačkoliv se v oboupohlavní dimenzi pohybuji už dlouho, nikdy jsem nepozoroval tak markantní změny v chování. Vždy jsem býval takový sjednocený. A člověk by řekl, že jakmile si uvědomí, v čem vězí podstata jeho problému, že se spíše ucelí, ne rozdělí.
Připadám si tedy dost rozpolceně. Když chvíli jsem miloučké koťátko a pak vzápětí nemyslím na nic jiného, než jak bych si někoho dal, jak bych někoho ovládal, atd. Nevím, čím to je způsobené. Možná tím, že jsou na mě teď vyvíjeny větší tlaky ohledně toho, abych se stavěl na vlastní nohy a věděl, co vůbec chci.


Děsí mě to. Ale pořád to není nic proti náhlému uvědomění si, že já nikdy nebudu vypadat jako já. Budu mít svůj holčičí den, vystylizuji se do něj, ale pořád bude hodně vidět, že jsem fyzicky muž. Široká ramena, úzké boky, ohryzek. Pro začátek. Moje tělo není postavené pro to, kým jsem. Už jsem zvažoval stylizaci do genderově neutrální podoby, ale jak toho mám docílit s těmi rameny a podobně?

A tak se nebudu dívat do zrcadla. Nikdy.

Ono je to v jisté míře osvobozující. Vidět se málo. Používat záměrně malé zrcátko jen k tomu, abych viděl, že nemám zapatlanou pusu od jídla nebo nemám ospalky v koutcích očí.
Mám pěkné oči. A některé dny jsou takové velké, pěkně holčičí. A mám pěkné rty. Plné, většinou.
To jsou věci, které jsem na sobě nikdy jako na celku neviděl. Proč bych na sobě taky měl vidět něco pěkného, když jsem se viděl jako někdo, kým rozhodně nejsem?
Tak jsme zakryli zrcadlo v koupelně a to v pokoji je otočené směrem ke zdi. Stejně se občas vídávám ve skleněných odrazech, v kabinkách v obchodech, ale snažím se nekoukat na sebe jako na celek. Kouknu se třeba jen na nohy. Nebo na tu část, kterou zrovna potřebuji vidět.

Aby toho nebylo málo, cítím se jako citová děvka. Mám svoje, ale chci i cizí. Líbí se mi ten pocit, že mě miluje hodně lidí. To samozřejmě nebude bez následku. Umím zařídit, aby se do mě někteří lidé zamilovali. Vůbec nevím, jak to dělám, ale nějak ano. Pak jim ublížím a to nechci.

Stejně jako se nechci na nikoho dívat jen jako na objekt své sexuální touhy. Jako tomu bylo třeba dnes ráno.
Nikdy jsem nechtěl opravdu vlastnit. Vždy jsem chtěl být jen vlastněn. A bylo mi tak daleko líp. Když jsem ještě nevěděl, že jsem vlastně gender-fluid a byl jsem prostě jenom nevyrovnané kotě. Ten objev mi vlastně zatím moc v ničem nepomohl, jen už nemusím oficiálně brát tolik prášků. Když neberu žádné. Protože to mám zvládnout pokud možno bez nich. Protože na to přece mám. Mám vlastně na všechno. Podle toho, jak mi lidé okolo věří. Nevím, kde vzali představu o tom, že jsem tak silný, když nejsem. Ale na jednu stranu jsem za to asi rád. Nemám rád, když mě lidé zbytečně litují. Mám rád, když se se mnou snaží najít řešení.

Kde je konec čistě nevinným kotěcím dnům?


Je ve mně vůbec ještě kotě? Ale jo, je. Cítím ho. Pokaždé poté, když provedu něco, co by kotě v životě neprovedlo. Je to svědomí. Bohudík, že mám svoje kotě.

Tak marně přemýšlím, kdy se ze mě stala coura. Ale tak se člověk asi rodí.

Dnes se budu učit a pak asi půjdu plavat. Ať je na těch dnech aspoň něco pozitivního.


xxx kotě

...and being me.

25. října 2015 v 22:38 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
...cítím se hrozně courovsky. Už několik dní. Občas mám pocit, že to jsou roky. Ale to nevadí, každý je nějaký. Jen nevím, proč je tak hrozné být mnou. Tedy, má to i nějaké výhody...občas.

Když jsem byl mladší kotě, nikdy jsem si nevšiml jednoho zásadního faktu. Můj život sice občas nestál za moc, byl nervově náročný (když žijete v prostředí, kde jsou na denním pořádku opravdu nesnesitelné hádky atp...), nesnášel jsem ho a nejednou si ho snažil vzít, ale zároveň mi maličkosti vždy nějak vycházely. Tyto maličkosti se týkaly třeba školy.
Při zkoušení, kdy nás učitel zkoušek náhodně z celého probraného úseku učebnice, (já samozřejmě nic neuměl, protože jsem se nikdy neučil) mi dal otázku, na kterou jsem se pět vteřin předem podíval. A tak jsem prošel.
Nebo jsem někdy spěchal na vlak, tak tak jsem nestíhal, ale vlak měl dvě minutky zpoždění, a tak jsem do něj vběhl. (Krom toho, že jednou do špatného...to celkem fungovalo.)
Nebo jsem šel přes silnici v depce a nějakým zázrakem mě všechna auta i tramvaje minula. (Těžko říct, jestli se tomuto dá říkat štěstí...?) Nebo jsem se snažil jakkoliv zabít a nějak to nevyšlo.
Zkrátka, jsem živý, relativně zdravý a občas jsem i slavil nějaký úspěch.

Každopádně, teď jsem trochu vyrostl. (Hlavně do šířky, geez...) A najednou mi dochází, že tady to štěstí mi asi nebude tak úplně stačit. Pociťuji to hodně na tom faktu, že když se teď učím věci, kterým nerozumím, tak si nestačí vybrat pár a doufat, že to v té písemce prostě bude. Musím se nabiflovat vše, nebo počkat do okamžiku, kdy konečně porozumím a svět pro mě bude zase trochu jednodušší. Problém nastal hlavně v jednom okamžiku uvědomění: "Panebože, já se vůbec neumím učit."

Díky tomu, že jsem do vínku dostal nějakou míru přirozené inteligence, jsem nikdy neměl problém na základní nebo střední škole. Stačilo mi vědět dokola omílané málo na to, abych si z toho odvodil i daleko složitější věci. Nebo jsem se o něčem učil, opakoval to, potom jsem to viděl v praxi a vše bylo ok. Jakmile to je v praxi, je to jasné. (Samozřejmě ke každé praxi je potřeba i alespoň základ teorie, jde to ruku v ruce.)
A tak mám teď, v době, kdy se pohybuji pouze na neznámých a teoretických rovinách, velký průšvih.
Jak se mám asi naučit desítky kostí s latinskými názvy, když nemám základy latiny a názvy nejsou většinou podobné ani angličtině? Jak se mám naučit věci do chemie, když nevím, která bije? (Mnemotechnické pomůcky jsou záchrana!)
Někteří lidé tomu říkají dril. A upřímně - v těchto věcech mají valnou výhodu lidé, kteří té přirozené inteligence a schopnosti odvozovat nedostali mnoho. Ti mají "drilové návyky" už od základní školy a když se učivo trochu ztíží, není to pro ně katastrofa, která jim ničí život. Prostě tomu učení věnují jen kapku víc času. Ale pro mě, pro člověka, který ze základu umí vytvořit specialitu, je to těžké. Utekl mi základ a utíká mi pořád.
A vůbec, užírá mě, že učení "na debila" (tzn. zpaměti...jako je to u každé teorie) zabírá tolik času, který bych mohl věnovat vlastní beletrii, klukům a nebo podobně. (Jako naschvál, tolik nápadů do mé(ho) novely(románu) přišlo až teď, při nástupu do školy, kde jsem o dva měsíce pozadu.)

Z toho vyplývá jedna zásadní věc, která nejspíše ovlivní celý můj příští život:
"kurva, mě ta škola ale nebaví."

Co přesně mě má bavit na tom, že se naučím zpaměti zbytečné podrobnosti o věcech, které po ukončení předmětu nikdy nevyužiju? Jen, abych prošel dál...je to k ničemu. Vím, že je to k ničemu. A když to vím, tak mě to o to víc nebaví.
Já si uvědomuji, že školství (minimálně to české) je postavené na faktu, že ZŠ, SŠ i VŠ jsou tu proto, aby nutily člověka se učit. Respektive, naučit se učit.
Ale možná by bylo lepší se perfektně učit něco, v čem chce člověk pokračovat a co mu reálně k něčemu bude (zejména pak na vyšších a vysokých školách). A ne se učit od každého kus, když z většiny "od každého" v praxi vypustí tak devadesát procent. Neříkám, že to tak má každá škola, ale vzhledem k tomu, že jsem během poslední doby navštěvoval/navštěvuji dvě různé pomaturitní školy a obě mi tuto skutečnost potvrdily, si myslím, že tak nějak to funguje víceméně všude. Čest výjimkám.

A pokračování zas jindy...


xxx kotě

...and a kitten.

15. října 2015 v 10:48 | Arthurovo kotě
Upřímně nevím, jak začít tento článek, když jsem před zhruba dvěma týdny vypustil takový napůl nadějeplný.
Možná by bylo dobré pro všechny návštěvníky (asi sem někdo chodí, když jsem měl pod minulými články komentáře Oo) napsat, že momentálně končím školu. A teď, proč vlastně?


Škola byla složitá. Hodně složitá. Asi ne tak moc složitá, pokud má člověk slušné základy, ale bez základů nejde budovat nic. A moje základy byly velmi strohé a chatrné, byly prostě nedostatečné. A s mým mozkem jsem usoudil, že tolik toho během tak krátké doby nedoženu.
To byl asi tak primární popud k tomu, abych dostal depresi, že vlastně nevím, co na té škole dělám. A že chci pryč.

Nechápejte mě špatně. Já věděl, že vysoká škola (každá, která aspoň za něco stojí) je náročná. Moc dobře jsem to věděl. Po prvním týdnu jsem už i akceptoval fakt, že se budu pořád učit a byl jsem s tím smířený. (Pořád jsem, no.) Ale nečekal jsem, že se nechytnu tak moc, že to nebude mít východisko.

Tak jsem přemýšlel. Minulý týden mi prakticky obrátil život naruby, trochu ho pomáchal ve sračkách a nakonec jsem si z toho i něco odnesl. Prostý fakt - na školu jsem šel jen kvůli dobrému uplatnění. Obor by mě pořádně nebavil a co víc, po těchto prvních týdnech jsem celkem získal jistotu, že by mi ani pořádně nešel. Už tak ryze proto, že technické a praktické obory nejsou pro netechnické a nepraktické lidi. (Geez, na co jsem myslel, když jsem šel na zápis?)

Ano, na jednu stranu, mám pro to jisté dispozice, ale na druhou stranu, když mi bylo těch cca čtrnáct, rozhodl jsem se, že půjdu určitým směrem. A ten směr nebyl technika.
Zjistil jsem tedy spoustu zajímavých věcí. Kromě toho, že školu jsem vybíral úplně špatně (z úplně špatných důvodů atd.), mi také došlo to, že třeba nechci dělat práci, která se dělá dvacet čtyři hodin denně. Nechci. Chci si odpracovat svých osm (zhruba) hodin a jít domů. Jít za klukama. Být s nimi. Trávit s nimi čas. Nechci mít furt mozek blokovaný tím, že vlastně napůl řeší pracovní problém (a když už by byl vyřešený, tak by pracoval na tom, jak by mohl být efektivnější a tak dále...). Zkrátka a dobře - nechci žít jen prací. Nechci dělat práci, která ze mě udělá ještě většího asociála a podivína, než už jsem teď po střední. Protože to si vlastně ani nemůžu dovolit.

(Pro informaci, není to matfyz, je to "jenom" informatika.)

Neříkám, že všechny věci ve škole mě nebavily. Jsou přednášky, které mě mrzí, že nebudu dál navštěvovat. Ale není jich dostatek na to, abych na té škole vydržel.

Takové věci se stávají. Unáhlení středoškoláci si vyberou hodně perspektivní (nebo nějaký, do kterého jsou extra zapálení...nebo si to spíš jen myslí...) obor a brzy zjistí, že to je vlastně všechno úplně jinak. V jejich hlavách. Neberu to jako konec světa. Lidé běžně přechází. Neberu to jako selhání. Kdo nezkusil, nemůže vědět.

A tak tento rok snad budu na VOŠce (v pondělí dělám zkoušky, držte mi pěsti), na oboru, ke kterému mám blízko, a teoreticky by mi po vystudování mohl pomoct v životě.
Na jaře znovu absolvuju přijímačky na VŠ, kde si vyberu kombinovaně obor, který mě bude vyloženě bavit (něco jako čeština nebo angličtina...něco, co zkrátka nemá moc dobré uplatnění) a nebo se mi bude hodit k té VOŠce.

Zkrátka, ve výsledku to se mnou dopadne líp, než kdybych se mordoval na škole, která mě ani nebude bavit a hlavně kterou bych nedodělal. (Ne, nepíšu to jen proto, abych se cítil líp, protože dobře se každopádně necítím. Ačkoli, přestup na jinou školu mi přinesl takovou úlevu, jakou jsem ještě v životě snad nezažil.)


Jak jsem již výše psal, minulý týden mi obrátil život a zpřeházel hodnoty.
První věcí, kterou bych tak zmínil, je fakt, že jsem si uvědomil, že chci pracovat s lidmi. Přes veškerý odpor a drobnou bakteriální (no nezabili byste prodavačku, když na vás sáhne při vracení peněz? Já jo...) a sociální fóbii, je na lidech něco, co mě k nim táhne. Asi moje kotě.
Kotě, ta část, která miluje lidi a chce jim pomáhat. Chce, aby se měli dobře. Na rozdíl od té stránky, která se jich bojí a háže na ně bobek.

A vůbec, když nad tím racionálně uvažuju, kontakt s lidmi mi prostě prospěje. Naučit se hrát v týmu je pro mě jedním z cílů, tak proč si k tomu nevybrat obor, který mě k tomu donutí?
Ani moje letní brigáda mi za ty dva roky neublížila. Naopak, jsem lidštější. Hodně věcí mi docvakává. Trénuju empatii. (I když vlastně pořád nedokážu plnohodnotně docenit problémy ostatních, které se mi zdají malicherné a mají poměrně prostá řešení, které ten dotyčný třeba nevidí. I když stojí před ním a mávají duhovou vlajkou.)

Takže by nebylo optimální sedět zavřený někde ve sklepě v klidu, sám, odříznutý od světa...znáte, jak to bývá u ajťáků.


Druhou věcí je fakt, že můj Kocour utíká od práce, kterou já jsem si chtěl vybrat. Můj Kocour, který je praktičtější, techničtější, inteligentnější (snažím se opomíjet ten desítkový deficit mezi našimi IQ...) a vůbec, hodí se na tu profesi daleko lépe.

Takže všechno bude jinak.

Už to nebude všechno jen na něm. I na mně bude záviset chod domácnosti.
Ale, jak jsem již psal, nechci tomu obětovat vše. Proč držet nad vodou domácnost, do které vlastně ani člověk nakonec nemůže patřit, když je hlavou pořád někde pryč?

Chci rodinu. Od doby, co jsem trochu vyrostl a dospěl, chci rodinu. Ideálně bych chtěl dítě. Jenže dochází mi, že chudák dítě by asi nebylo nadšené, kdyby mělo tři tatínky, z čehož jeden je vlastně genderově nevyrovnaná osoba se sklony k depresím a všelijakým takovým věcem (jaké vysoké mínění mám sám o sobě...). Druhý je dominantní a sadistická bytost s cholerickými záchvaty. A třetí? Tomu je to všechno u prdele, však ono to nějak dopadne. Vždycky to nějak dopadne. Protože celý život je vlastně jen jeden velký vtip.
Tak aspoň psa nebo kočku. (Nebo želvičku Oo.)

Rodina to tedy úplně nebude, ne v takovém slova smyslu, jak by se mi nejvíc líbilo, ale žijeme tedy ve třech, což je slušný základ, se kterým zvládnu žít. Žiju s lidmi, pro které bych umřel a o které se chci do konce jejich života starat, protože vlastně jsou moje rodina. Nejlepší rodina, jakou jsem si kdy mohl přát.


Za všechno tedy může kotě.
Ta podbytost, která se dostala v průběhu let do vedení celé mojí osoby. Ta věc, díky které mám vůbec nějaké kamarády. Kotě, to romantické ve mně. Kotě, které někde vzadu ví, že má lidem co nabídnout. Které si chce žít svůj napůl snový život, mít svoje ideály a třeba je i realizovat. Kotě, které dělá všechny věci složitými.

Ale já miluju kotě. Určitým způsobem. Dalo mi hodně, změnilo mi život. A vůbec, není špatné být v dnešním světě kotě. Když už to někomu připomnělo, že život není jen o penězích a materiálnu, ale i o důležitějších věcech, vím, že být kotě, je prostě úplně na hovno, ale je to dobré. Moc dobré. Vlastně nejlepší, jaké to mohlo být.
A jsem vděčný všem, co mají rádi kotě. I když je otravné, náladové (zdravíme maniodepresivní stavy!), dělá spoustu problémů...

Jmenovitě bych poděkoval hlavně Tomáškovi vysokoškolákovi (těch Tomášků je prostě kolem mě nějak moc Oo), který mi v téhle době pomohl asi nejvíc. Sice by to asi určitě chtělo víc, než strohé poděkování na konci článku, který nikdo nepřečte, ale jsem kotě. A to mě snad omlouvá...


No nic, půjdu se učit na zkoušky a možná nakupovat kytičky. Stejně je pěkné, že máme radost i z takových "obyčejných" věcí, jako jsou květiny a rostliny. Je to takové naivní, milé, takové kotěcí.



xxx kotě

...and rush.

3. října 2015 v 13:32 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
Tak jsem byl hozen do světa velkých vysokoškoláků a inu, nedopadlo to úplně podle představ.

Poté, co jsem byl ujišťován, že prváků se na škole někdo ujímá, poradí jim, co kde je, zodpoví nějaké základní otázky nebo jim alespoň někdo poradí, kudy na záchod...ne, nic takového se na školách očividně nevede.
Takže mě vlastně hodili doprostřed moře, ať se naučím plavat. (Nemusím snad zdůrazňovat, že spousta lidí se plavat nenaučí...)
Ale to nebyl žádný problém. Můj orientační smysl celkem funguje, a tak jsem první den našel všechny posluchárny, zorientoval se v systému číslování, druhý den jsem dokonce našel záchod! (Poté, co mi první den málem praskl močový měchýř...To je tak, když je někdo prostě příliš stydlivý, než aby se kohokoliv neznámého zeptal.)
Takže, školu, jakože její budovu, jsem zmákl. S náplní celého studia je to přeci jen trochu horší. Po projití si "informací o předmětech" jsem se uchýlil k tomu, že všechny nematematické předměty budou vlastně celkem pohodička, že něco takového podobného třeba už jsem dělal (more likely když se vaše střední trochu podobně specializuje). A to byl největší omyl.
Nacpal jsem si tedy původně 14 předmětů s tím, že se budu muset učit hodně akorát matiku, s čímž jsem počítal už předtím. Dnes jich mám 12 a stále přemýšlím o redukci, protože z těch dvanácti čtyři vůbec nedávám. (Tedy, chytám se tak z půlky, ale to je člověku celkem k ničemu, když potřebuje už průběžně sbírat body, aby vůbec mohl ke zkoušce.) A samozřejmě ty čtyři jsou zároveň povinné. Takže uvidíme, jak dlouho na naší fakultě vydržím...
Ale budiž. Mám 12 předmětů, což je víc, než má většina prváků, ale některé jsou "kredity zadarmo", tak to prostě přežívám a je mi fajnově.
Problém je ten, že i kdybych si ty "nepotřebné" předměty zrušil, budu stejně ve škole celý den, protože rozvrh přednášek je prostě nastavený úplně na nic. A cvika mi to samozřejmě taky nezachrání. Takže mi zbývá naučit se učit ve škole při oknech (lol, v celém týdnu mám jedno! a to v pondělí), po cestě domů, ve volných cestovacích chvilkách, jinak se ani nevyspím. (Jo, druhý týden a já furt nevím, kdy mezi učením mám spát a jíst. Hlavně je problém v tom, že když přijedu domů po páté/šesté večer, což se mi stává celkem často, tak už nejsem schopný nic udělat, protože jsem prostě unavený, a tak kecám s lidmi, koukám na hovna a snažím se dohnat jídlový deficit - přes školu nemám čas, protože letím z hodiny na hodinu, nebo si zapomenu jídlo dokonce doma, a tak jím až večer, což mi způsobuje trávící problémy atd atd...)
Takže abych to shrnul pár větami:
tahle vysoká škola je pravděpodobně moje nejhorší rozhodnutí v životě. Nejím, málo spím, jsem v neustálém stresu a při přednáškách rozumím každému třetímu slovu ( - když mám štěstí).
Nejsem si jistý, jestli to chce si zvyknout, nebo jen podchytit tyhle začátky, které mi díky střední ujely, ale každopádně mě to děsí. Až tak, že se mi o rekurentních metodách a binárních soustavách i zdá. Což není dobré.
(Kéž bych se dostal na tu psychologii...)

Další věc je ta, že hned po prvním týdnu semestru jsem onemocněl. Samozřejmě. Teploty klesly pod dvacet stupňů a já jsem okamžitě nachcípanej. Což umocňuje moji únavu a neschopnost se soustředit. (A ve škole nám pouštějí klimu. Srsly?)
Pořád mě bolí hlava, ale na to už jsem si asi navykl, ale to neustálé smrkání, neschopnost dýchat, případná teplota, která oslabuje svaly...nic moc. A to chodím v tělocviku na plavání, takže super. Budu nemocný v kuse asi do března a pak budou třeba teploty zase aspoň kolem té dvacítky.
Asi bych měl začít žrát céčko a ten lecitin. A taky jídlo pravidelně. Není nic horšího, než když je plná posluchárna lidí a vám do ticha začne žaludek dělat medvědí zvuky.

Tím vším chci říct, že pokud někdo nezvládá ani učení k maturitě, asi by na vysokou školu chodit neměl. Jen začátek už je daleko víc stresující, než byla celá moje maturita.

Být vysokoškolákem je tedy hektické, náročné, vyčerpávající, časužírající, ale třeba to jednou bude stát za to. Pokud se konce vůbec dožiju...



xxx kotě