Listopad 2015

...and slow down, kitten.

29. listopadu 2015 v 11:46 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
Jsem zhruba v půlce zápočtového/doháněcího období a nějak ze mě padá stres, obecně se cítím lépe (tím neříkám, že přímo teď...) a mám trochu více času na nějaké rozjímání a podobné...věci. Zkrátka se škola zpomaluje, ale zbytek světa ne. Bohužel.

Čím to, že občas vím přesně, o čem psát a občas, jako třeba teď, mám tolik témat a nevím, jak je řadit? Blbé je, že během pracovního týdne nemám čas nebo chuť psát. Všechno bych mohl rozdělit do několika článků a ne pak o víkendu ve chvilce volna, když mám zrovna chuť něco sesmolit...To je jedno.

Máme tichou domácnost. Kluci se v noci a ještě ráno pohádali a já jen doufám, že to neznačí nějaký konec, sotva to začalo. Je psychicky i fyzicky náročné sdílet domácnost se dvěma kluky. Ale nikdy bych to neměnil. Neumím si představit, jak by to bylo, kdyby se nám vztah rozpadl. Nevím, s kým bych šel... Ty city už jsou moc hluboko na to, aby to vůbec někdo skončilo. Pro mě. A vím, že pro ně taky, protože když vidím, jak se na sebe dívají, jak spolu mluví, jak se dotýkají...a všechno.
Láska existuje. A je všude, dámy a pánové, akorát vy "prozíraví" (či jací...) lidé ji nevidíte. Váš problém.
Přišlo to akorát ve špatný čas. Máme tu na návštěvě už-ne-tak-britské Kotě, které vlastně není kotě, ale kocour, protože není takový, jaký býval, když jsme se poznali. Ne ve všem. Jediné, co mu zůstalo, je to, že je milý, hodný, slušný a prostě fajn kluk. Ale jeho vztah ho změnil, to je vidět na první pohled. Nevím, jestli to je dobrá změna nebo ne, ale prý je takto šťastný. Sice to údajně není takové, jako to bylo s námi, protože nic nemůže být takové, jaké to je s námi, ale vyhovuje mu to. A já mu to neberu, protože se učím být dobrým kamarádem. Protože prý dobrý kamarád občas musí říct to, co si jeho kamarád přeje slyšet, i když to nutně nemusí být upřímné. (Celou dobu jsem si myslel, že kamarádství se, stejně jako vztah, posuzuje z hlediska upřímnosti. Ach jo, tento svět je na mě vážně až moc složitý.)

Začíná advent. Měli jsme s K. a už-ne-tak-britským Kotětem (ach jo, dám mu novou přezdívku...třeba bratr Kotě? Ok, to by šlo, je to výstižné.) dělat výzdobu, ale K. je nešťastný, protože se pohádal s Kocourem a nevím, jak to bude, pokud se v nejbližší době neusmíří. Asi budu muset zasáhnout. (Ačkoliv jsem považován za submisivního, vím, že oba mi zobou z ruk a udělají vše pro to, abych bylo šťastné. Vůbec, už proto, že do mě cpou prášky a cítí se kvůli tomu blbě. Prostě se usmíří a bude to.) Jinak zas máme plán, jak se u nás všichni sejdeme (stejně jako loni) na Štědrý den a já se prostě těším. Těším se, až budu s nimi, až budu mít více volna (i když se obávám, že zas nestihnu udělat vše, co chci...) a třeba už nebudu brát prášky. Hrozně mě oblbují (já vím, že to dělat mají) a já si nemyslím, že v dobrém slova smyslu. Ano, pomáhají mi regulovat mé deprese a všechno, ale můj cit je taky na jiné úrovni, do sexu se mi chce daleko méně (i když tohle už se pomalu zlepšuje...teď mám obavu, že jakmile to vysadím, budu hypersexuální...? :D), nejsem schopný si pamatovat, takže učení do školy je eňoňůňo a já mám trojky. Ale zase díky anti-depresivním účinkům mi je to u prdele. Takový kruh. Takže s prášky nebo bez, budu na tom asi víceméně stejně, jen budu méně nebezpečný vůči sám sobě z hlediska toho, že tu proběhla nějaká řezací recidiva a podobně. (Opravdu mě to mrzí, ale nevím, jak se tomu mám bránit, protože občas mám pocit, že to ani není možné. Snažím se mít tu vůli a říct tomu ne, ale asi je to jako droga. Na sebepoškozování je závislost. Nenechá mě to být, dokud to neudělám a jamile to udělám, mám zase špatné pocity, protože jsem to udělal. Je to kruh, který jakmile jednou uzavřeš, už nenajdeš cestu ven. A čím víckrát ho obkroužíš, tím horší to je...a já už těch koleček mám za sebou víc než dost. Přeju si být spokojenější, hodný, přeju si být dobrým přítelem pro své kocoury. Abych jim nedělal tolik starosti, aby se o mě nemuseli tolik bát... Ale jak?)

Ale recidiva snad není konec světa. Jsem živá bytost, mám city a občas to prostě neuhlídám. To je v pořádku. Všichni dělají chyby. Nikdo nemůže mít pod kontrolou všechno a pořád.
Vlastně mi občas přijde, že teď už jsem na tom daleko lépe, než někteří lidé, kteří nikdy neměli problémy mého typu (kteří nemají magor-papíry a za sebou pár let pěkného psychického týrání ze strany rodiny - *cough*matka-satan*cough* či spolužáků). Prostě jsou to lidé, kteří mají jeden problém, který je relativně snadno řešitelný, ale nemají prostě vůli s ním něco udělat. Já vím, že každý má jinak položené emoce a vnímání, ale hrozně mi to vadí. Jeden hlavní a řešitelný problém jim zastíní celý život tak, že začnou třeba pít, drogovat nebo bůh ví... A když se jim člověk snaží pomoct, tak je to k ničemu, protože oni si jedou svoje. Aniž by je třeba napadlo, že já opravdu znám způsob, jak by to mohlo být lepší. Tím se nechci pasovat na nějakého spasitele lidstva, ale některé "problémy" mě opravdu dokáží rozčarovat.

"Jsi tlustá a nelíbí se ti to? Místo cigaret a chlastu dej těch pár korun dobrému výživovému poradci a zhubneš. Problem? Solved."
"Nelíbí se ti na škole, nezvládáš ji a máš depky? Vydrž první semestr a odejdi. Nebo odejdi hned. Nebo po roce a jdi jinam." (Já vím, že tohle byl i můj případ, ale já měl trochu jiné podmínky, které to značně ztěžovaly a chvílemi mi přišlo, že to nemá rozumné řešení... Ale taky jsem to vyřešil! Stačilo hodně hledat a poradit se s blízkými.)
"Nezvládáš učení na maturu? Hm, možná to bude tím, že se neučíš. Tak to zkus."

Všechno je to o vůli a schopnosti neprokrastinovat. O čemž já mám co říkat...*laughs extremely loudly* Ale pointou je, že já svoji prokrastinaci a utápění dokážu zastavit. (Pokud není důsledkem některé z mých poruch z magor-papíru, ale na tom už se snažím také pracovat, protože chci jednoho krásného dne začít žít relativně normální život. Pokud možno, aby to bylo brzy, dokud nebudu starý nebo mrtvý.)

Když už jsme u těch náročných rozhodnutí a podobně, musím se podělit i o toto:
Už kolikrát se mě lidé ptali, když jsem "bisexuál", proč si prostě nevyberu holku, že by to pro mě bylo všechno lehčí...
No, to asi ano, spousta předsudků a podobně by vymizela, ale já nejsem typ, co by se zamiloval do těla. Já se zásadně zamiluju do osobnosti. A hlavně, ono by to lehčí nijak zvlášť ve výsledku nebylo.
Takže proč mě lákají teď už výhradně kluci? Protože mě nebaví se bavit na úrovni kreténa (s holkou: "Co ti je?" "Nic." "Můžu pro tebe něco udělat?" "Hm..." s klukem: "Co ti je?" "Jsem na tebe nasranej, protože..."). Protože mi vyhovuje klučičí přímočarost ("Chci sex, teď."). Protože kluk neočekává, že budu vždy zastávat všechno, což znamená, že někdy můžu být ta "slabší" půlka (a všichni víme, že já jsem vždy ta slabší půlka). Protože holka mi spíš podkopne nohy nebo vrazí nůž do zad (jak dí moje zkušenosti, tím nechci říct, že kluci jsou svatí, to ani náhodou). Kluci drží při sobě, to je obecná pravda (všichni známe ten vtip, jak manželka volá kamarádům manžela, jestli u nich spal a u sedmi ano a u tří ještě pořád je...). Kluci méně lžou (protože jsou přímočařejší a všichni víme, že lhaní je největší zábava, jakou holka může mít bez svléknutí se). Kluci mě za rohem nepomluví, i kdybychom se rozešli (proč? Protože by logicky udělali debily ze sebe. Asi by byli za kretény, že se mnou chodili, i když jsem podle nich *sprosté slovo*). Kluci tu prostě jsou za každé okolnosti (ne všichni, ale moji ano. Žádnou takovou holku, bohužel, neznám.) Samozřejmě čest výjimkám. Ale v mém okolí to takhle prostě je.
Takže "bohudík, jsem jenom s klukama, holky nejsou pro mě".

A abychom zase obrátili téma, začínám si myslet, že mě čeká i celkem solidní budoucnost. Ještě nevím, jak to udělám se školou/ami, ale už aspoň vidím, že všechno má nějaké řešení a mám kolem sebe lidi, kteří mi pomůžou se rozhodnout dobře. To je základ. Škola mě na jednu stranu začíná dost bavit (dokonce i vaření), což je asi způsobeno tím, že vím, že mě v tom nejhorším všichni nenechají, ale najde se někdo, kdo mi případně pomůže. A já naoplátku pomůžu zpět, pokud budu moci. Ale je tam i druhá, trochu stinnější stránka, že vím, že nechci opustit svoje milované jazykové hobby, které bych rádo studovalo. A nevím, jestli bych zvládal dvě školy najednou. Budu to muset domyslet. Podle situace, podle možností. Ale nějak tuším, že to zvládnu. Určitě to zvládnu.
Ještě tak dokopat se k doladění té seminárky. Dneska musím! A naučit se...ale jo, to půjde. Nějak to půjde. Na trojku, klasicky *h5 w/pills*. A první zkouškové taky nějak projdu. Snad bez slz. Snažím se být vyrovnanější a soběstačnější. Jsou to malé krůčky, ale dělám je, to je důležité.
(Upřímně? Nedokážu si představit, že budu jednou psát bakalářku nebo absolventskou práci. Už pět stran je pro mě moc, co teprve padesát...)

Jdu si usmířit kocoury, nakoupit, nazdobit, navařit, napéct, naučit se a tak všechno...a zase se někdy ozvu s nějakým asi víc depresivním nebo metaforickým článkem. Nebo třeba budu "normálnější", Bůh ví...



xxx kotě

....and positivity pills.

20. listopadu 2015 v 23:50 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
Občas se v posledních dnech snažím zachytit to dobré, co se mi děje. Je to teď totiž potřeba. Protože tak celkově je mi dost na nic. Tak na nic, že jsem zase na práškách. (To je jeden z důvodů, proč teď moc nepíšu.)

Na facebooku kolovala nějaká "pozitivní výzva", kterou jsem zpočátku ignoroval, ale pak mi došlo, že by bylo hezké si vzpomenout po dni na to, co se mi povedlo, co mě potěšilo. A tak jsem se rozhodl napsat článek. Bůh ví, kam mě to zavede.

(Hlavně) během posledních dvou týdnů, co ty pilule beru, se mi povedla spousta věcí.

a) Našel jsem si ve škole kamarády. Nevím, jak hluboké naše přátelství bude a jestli vydrží, ale jsem poprvé na škole, kde se mi nikdo nesměje (vyjímaje fakulty, kde jsem byl tři týdny a nikdo mě tam neznal, natož aby se mi smál), nikdo mě neponižuje. Jsem prostě v třídním kolektivu, který buď akceptuje, že tam jsem, nebo je ochotný se se mnou bavit. (Avšak moje část interakce pořád trochu pokulhává...)

b) Učím se něco praktického. A světe div se, jde to. Před dvěma měsíci jsem byl přesvědčený, že nikdy neuvařím nic jiného, než je polévka z pytlíku, čaj, těstoviny, případně smažená vajíčka. Dnes? Mám za sebou maso, ztracená vejce, polévky, různé alternativní karbanátky,... A hodně se mi díky tomu rozšířily chutě. Pořád jsou jídla, která do úst nedám, protože je mám prostě "zablokovaná" (například houby, olivy, tvarůžky...), ale spoustu věcí jsem také ochutnal (například různé druhy masa, ačkoliv jsem byl omezen jen na kuře a to jen výjimečně) a chutnaly mi. A byly to věci, které rozhodně nemají atraktivní názvy.

c) Cíleně a aktivně se učím, čímž se mi začíná "blýskat na lepší časy". Už jsem v nějakém z předchozích článků psal, že nemám návyk na učení a teď si ho buduji. Neříkám, že se učím pořád a tolik, kolik bych měl, ale učím se. Už vidím, že to jde.
Celou střední jsem neměl problém projít bez učení, ale teď studuji spoustu věcí, které nemají žádnou logiku k odvození a nebo jsou neintuitivní a přece, pamatuju si spoustu nových věcí.
Takže ať už to dopadne jakkoliv, vybuduji si časem opravdový návyk na učení a bude se mi dělat lépe jakákoliv škola.

d) Cítím se využitější a lépe hospodařím s časem. Myslím, že mým velkým problémem během střední školy byl velký nadbytek volného času, který jsem neměl jak využít.
Tím, že se teď učím, píši práce a zkrátka věnuji se škole, si spíše rozmyslím, jestli jediné dvě volné hodiny během dne strávím třeba psaním nebo jen poflakováním. Upřímně? Není to tak, že bych pořád dělal něco produktivního. Občas jen brouzdám po internetu, sleduji seriál, jsem na facebooku a sleduji hloupé příspěvky nebo virální věci, ale to je také dobré. Člověk nemůže pořád jen "pracovat" (i když se to vztahuje třeba jen na koníčka...občas přece dojde inspirace snad každému).
Mimo to jsem teď dost vytěžován i mimo školu, takže momentálně nemám dny, kdy bych se vyloženě nudil. (Neberu stavy, kdy mám hyperaktivní mozek a tendence dělat deset věcí najednou.)

e) Kriticky rozpoznávám nejen vlastní chyby. A to hlavně v oblasti výživy. Jak všichni moji věrní čtenáři a blízcí ví, už celkem dlouhou dobu bojuji s tím, že mám problémy se svým tělem, se svojí stravou a podobně. Tím, že o tom teď studuji plno věcí, vidím, kolik věcí jsem dělal špatně a můžu to třeba alespoň částečně napravit. Také vidím, co všechno je nám podsouváno, aniž by kdokoliv zmedializoval fakt, že je to špatně.

f) Učím se být na sebe méně náročný. Od malička jsem byl veden k tomu, abych měl co nejlepší výsledky. A čím jsem starší, tím je náročnější jich dosáhnout. Tím se nesnažím omlouvat to, že jsem líný něco dělat a nebo k tomu nemám dostatečnou vůli. To bych ji i měl. Ale snažím se chápat, že na některých věcech nesejde tolik, abych se kvůli nim musel pak neadekvátně dlouho trápit. Neprošel jsem minulou písemkou z anatomie a z té předtím mám nejhorší "prošel" hodnocení. No a? Vždyť si ji můžu opravit a projít je důležité, ne to, jak jsem prošel...

g) Jsem trochu sobečtější. Vím, že tento blog vypadá sám o sobě dost sobecky - přeci jen tu píšu pouze o mně a okolí, ale tohle není opravdové. Je to jen hloupá stránka. V životě jsem trochu jiný, i když se třeba cítím tak, jak o tom píši. Obyčejně se snažím lidem pomáhat a stavět je na místa přede mě.
"Potřebuješ pomoct s úkolem? No, já sice zítra píšu nejdůležitější test z celého roku, na který se musím učit, ale pojď, já ti s tím pomůžu..." "Samozřejmě, že tě můžu odvézt někam do háje, když jsem chtěl/potřeboval udělat něco jiného..."
Nechci říct, že teď nikomu nepomůžu, jen občas prostě řeknu "promiň, ale potřebuju teď udělat něco svého...pokud by mi zbyl čas, můžu ti pomoct". Což je údajně zdravé.

h) Snažím se jít na všechno krůček po krůčku.
Vždycky jsem byl impulzivním typem, který si předsevzal dvacet věcí na jednou a poté stejně nic nedotáhl do konce. (To je dost způsobeno bipolaritou, ale na to se dál nechci "vymlouvat".)
Vždy ve stádiu mánie jsem si vytyčil cíle o tom, jak budu sportovat, zdravě jíst, nějakou dobu denně se učit, nějakou dobu denně věnovat intenzivnímu psaní, začnu víc číst...a zkrátka stihnu udělat spoustu věcí najednou, což se reálně stíhat nedá (tím pádem jsem si to v době deprese úžasně vyžral...).
Mým momentálním cílem tedy je udržet se na škole a projít semestrem, postupně si udělat čas na cvičení tak dvakrát týdně a trochu omezit "špatnou" stravu. Ostatní věci jsou...až ty další krůčky.

i) Jsem opatrnější. Zdravotnická škola člověka naučí to, jak je sám o sobě chatrný a snadno se "rozbije". Proto se snažím o tělo lépe starat (i když občas těžko říct, zda-li mu to úplně prospívá), snažím se vyhýbat rizikům, která by ovlivnila negativně moje zdraví (a tím pádem dost možná i zdraví kocourů), myslím i na budoucnost s tím, že mám pro ni i pozitivní scénář.

j) Snažím se zjistit, kým opravdu jsem. Tím chci říct, že bádám dál. Ano, už o sobě vím spoustu věcí. Ale ještě větší spousta stále chybí. Ta spousta by mi mohla pomoci vyřešit další problémy. A to už se vyplatí.
Někdy jsem míval tendence lhát sám sobě, což niky nevedlo k ničemu dobrému. Teď jsem vůči sobě pokud možno co nejvíce upřímný a otevřený a díky tomu se mi už podařilo odhalit velké množství věcí.

To bude pro dnešek asi všechno. Každopádně bylo milé si připomenout, že i v té největší tmě je trocha světla.


xxx kotě

...and godless.

11. listopadu 2015 v 20:19 | Arthurovo kotě |  Kočičí myšlenky a názory
V opojení kouzelných pilulek, které mají utlumit moje démony, nacházím až prazvláštní klid, který nemá co do činění s nějakou úlevou. Je to spíše melancholické utápění sám v sobě, nevnímání reality, času, ničeho hmotného a "skutečného". Ačkoli to není až taková změna od normálu. Jediné, čím se to liší, je to, že pod kouzly se nemohu přivolat zpátky na zem, ale jsem uvězněno ve svém nitru. A to je velice zajímavé. Je to místo, kde jsem tím, kým opravdu jsem. Žádné cizí tělo, ale moje vlastní. Nic tam není falešné, všechno je pravé a ryzí. Čísla jsou tam nepodstatná, ale jakožto jejich milovník se jim nevyhnu. Všechno je tam pestrobarevné, i když se pohybuji jen mezi odstíny šedé. Šedá totiž vypovídá až příliš o jakémkoliv světě. Ale i přesto, možnost létat přece šedá být nemůže.
Hladově čekám na boha, který nepřichází, ale já vím, že tam je. Protože právě onen bůh mi svěřil dar (a nebo prokletí) nekonečné lásky. Lásky, která prostoupí vším a všemi. I když ne každý ji přijme. Ale stejně cítí, jak jim proudí žilami.
Bůh mi dal půlku mě. Jsem tedy polobohem, ale nejsem samo. Mohu porozumět nekonečně mnoho principům, ale nikdy ne všem. Nekonečnost sama ztrácí smysl. Všichni jsme nekoneční. Ve všech realitách i nerealitách. I když každý jinak. Existuje nekonečno nekonečen. A přitom každé hraje svoji nezastupitelnou roli. I když není osud, je jen bůh.
Při dumání nad (ne)skutečností mnou prochází pocit metafory života a smrti. A s tím spojené jisté nadbytečnosti. Není třeba vědět a řešit příliš mnoho. Přeci jsme. To se změní a nebo taky ne.

A po odumření veškerých smyslů se objevují nové, neobjevené. Bez limitu. Vrstvy zanikají a vznikají nové. Ne lepší, ne horší, ale nové. Čisté, neopotřebované. Vše je pořád ve smyčce, v kruhu. Protože bůh to tak chce.

...and plans.

8. listopadu 2015 v 18:46 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
Pomalu (ale jistě) se blíží konec roku a s ním i takové ty myšlenky na povánoční hubnutí (lol, not gonna happen), první zkouškové období mimo střední školu, panika skrz vánoční dárky a tak dále.
A mě na tom všem upřímně nejvíc vadí to, že nemám žádný konkrétní plán.
Jakožto osoba labilní mám potřebu si to kompenzovat trochu alespoň tím, že vím, co budu dělat.
A teď jsem osoba labilní, která nemá páru, co, kdy, kde, jak, proč. Žere mě to.

Dobře, tak horké to nebude. Vlastně nejvíc je teď akutní zjistit, co tedy bude mezi mnou a jakoukoliv školou.
Vzhledem k tomu, že na mojí současné škole jsem teprve necelý měsíc (you have to be kidding me...), tak se mi těžko cokoliv soudí. Jo, naše třídní je celkem číča, některé předměty mě nebaví tak, že bych brečel (protože neumím vařit...), jiné předměty mě celkem baví, ale nebaví mě se učit tolik zbytečností zpaměti (206 kostí, lidi...není divu, že mám za tři), některé věci mě zajímají a pak mám pro ně praktické využití (aneb směju se tomu vtipu, když někdo sladí třtinovým cukrem a myslí si, jak vyhrál...)...Zkrátka, těžko soudit po tak krátké době.
Pak mám možnost jít jít na dva obory, ke kterým mám opravdu nějaký vztah - angličtina a čeština. Proč ne, wow, ale toho čtení... Myslím, že den by musel mít minimálně osmačtyřicet hodin, abych k tomu vše stihl přečíst. Což mě přivádí ke třetí možnosti, což znamená současnou vošku + k tomu jen jeden z jazyků. (Angličtinu, protože čeština se může studovat jen prezenčně.) A nebo se prostě na vše současné vyseru a vyberu si jen jeden jazyk, či půjdu někam úplně jinam. Do jiného města, na nový obor, což by bylo trochu dost komplikované, ale už jsem zjistil, že když se chce, nějak to asi jde.
Nejvíc mě to samozřejmě táhne k jazykům. Protože jsem prostě kotě.
Tudíž, abych shrnul tento celý zbytečně dlouhý odstavec - musím si vybrat školu.

Zadruhé jsem ve fázi, kdy mám nutkání měnit spoustu věcí (a to se nelíbí mému momentálnímu nestíhacímu rozpoložení). Chci začít chodit pořádně plavat, cvičit, chci udělat pořádek všude po baráku, chci začít lépe jíst (hahaha, díky K. jsem teď vyžrané prase), atd. atd.
Problém je v tom, jak jsem již psal, že teď nestíhám pomalu ani nutnosti do školy, natož abych stíhal cokoliv navíc. Jako ono by to šlo. Ale když mám po dvou nebo kolika týdnech konečně trochu volna, tak jsem prostě líný přebírat se hromadou krámů v ložnici. Nebo jsem po vyčerpávající škole líný ještě sednout do auta a jet plavat. Protože bych se mohl utopit. (A možná to ještě zvážím...)
Navíc konstantně přemýšlím nad dalšími věcmi - jak vyjdu letos na Vánoce s penězmi, jestli se klukům budou líbit dárky, kdy pojedeme k jakým příbuzným, škola, proč mám neustále tendence se kurvit, proč je svět nefér, proč jsem si ještě nenapsal tu písemku, abych to měl z krku, proč každý druhý den vypadám jako bezdomovec...Je toho hodně. Samozřejmě i závažnější věci, ale tento článek nemá být takový typicky koťátkovsky depresivní. Snad.

Takže mě tíží škola a to, že to chce změnu.

Další věcí je to, jaký jsem. Neustále se tím potřebuji zaobírat, protože mám pocit, že je něco špatně. (Ano, souvisí to s těmi výše zmíněnými změnami, ale těmi jsem spíš myslel věci okolo, ne věci ve mně.)
Já jsem špatně. Jsem nějaký zlejší. Ale o tom jsem už taky psal.
Jsem závislý na svých kocourech. Na obou. Ale upřímně mi to nevadí. I když vím, že je to špatně. Měl bych být ve svém věku samostatný, ale nejsem. Taková ta inverze, ne? (Pane psychologu...) Koťátko není připraveno k vypuštění do světa.

Ale dnes jsem měl pěkný den. Vařil jsem, pekl jsem, dělal jsem kachní vývar s pomerančovou solí (čti: naložil jsem se do vany), udělal si pleťovou masku (jahodovou od Balea, božsky voní), zkoukl kousek TBBT, napsal pár řádek do mé beletrie (čti: braku)...
Akorát se mi tam zase zítra nechce. Ale to už je úděl asociála.
A nějak mě přešel elán psát, tak zas někdy. Třeba u nějakého lepšího článku.
Jo a chci si nechat k Vánocům (nebo spíš po nich...kvůli penězům) udělat tetování.



xxx kotě