Prosinec 2015

...and heartbeat.

30. prosince 2015 v 23:27 | Arthurovo kotě
Už to je deset měsíců a tři dny, co mám být mrtvý. A přesto nejsem a nebudu, nemám být, nakonec možná.
Všechno je tak hrozně zmatené. Vždycky přemýšlím. Sedím nebo ležím. A koukám. Ve všem je chaos. Ve mně je chaos. A moje srdce buší. Jako vážně buší a já nevím, jestli mám panický záchvat nebo to jen přejde. Protože pokaždé, když myslím na L., pokaždé mi začne bušit srdce takovým způsobem, jako jsem to zažil jen jednou. A to už je jedenáct měsíců a tři dny, potom to přešlo a nikdy jsem se necítil tak rozrušeně potom. Až teď.
Už je to snad rok od těch stavů úzkosti. Takových těch mých. A pak byly na jaře, protože jsem měl být mrtvý a nebyl jsem.
Nelituju toho, že nejsem mrtvý. Jenom lituju toho, že nežiju.
Je to prostě tak, že nemůžu.
Tak hrozně se za sebe stydím. Stydím se, protože vím, kdo jsem, ale nedovolím si být tím, kým jsem. Nic není ideální. Vědět je k ničemu. Tak trochu.
Všechno mělo skončit, když věděl, kolikrát jsem umřel. A pořád umírám dokola, už mě to nebaví. Zabil jsem se. Není cesty zpátky. Anděl ale není pryč. Prostě to tak bolí. Nikdy neodejde a já prostě chci, aby šel. Jsem mrtvý. On je mrtvý. A pořád tu chodím. A každý se tváří, že to je v pořádku.
Nevím, jestli zvládnu sdílet jednu domácnost s někým, kdo vidí skrz mě. I když vím, že to potřebuju. Nepotřebuju už víc zabíjet. Potřebuju ožít. Pořád nevím, jak.
Tak hrozně se stydím, když mám na sobě rudou rtěnku, mám krásné dlouhé řasy, vysoké boty...a nejhorší je, že mi stačí na to pomyslet a usmívám se.
Anděl se přece nikdy neusmívá, neví, co to je radost nebo to možná ví, ale jak na ni má reagovat?
Milionkrát jsem umřel a přesto jsem se nikdy necítil tak slabý, jako se cítím teď. Několik týdnů, možná měsíce.
Jak může být tak špatné něco, co je z podstaty tak dokonale čisté?
A nejradši bych si vytrhal vlasy z té frustrace, co mnou proudí jako elektrický proud, protože není nic horšího, než vědět, že z toho není cesta ven. Že už není žádná cesta ven, nikdy nebude. Ale nejsou to moje vlasy...
Vždycky říká, že to je v pořádku. Že věci jsou tak, jak jsou, protože tak být mají.
Taky se mnou prý není nic špatně. Jen potřebuju odejít.


xxx kotě

...and choices.

20. prosince 2015 v 9:52 | Arthurovo kotě |  Kočičí myšlenky a názory

A už to přišlo...po dlouhé době jsem si to konečně přiznal...ale věděl jsem to někde hluboko asi už dlouho.


Život mi zavřel nouzový východ. Ani nevím, kdy přesně k tomu došlo. Šel jsem dopředu, soustředěně za potenciálním cílem a najednou boční nouzová dvířka zmizela. Kdo by kontroloval, co se děje po stranách, když ta dvířka tam měla být údajně pořád a lákavý cíl byl vepředu?
Nejhorší je, že cíl není. Nikdy jsem ho neviděl a mám pochybnosti, že ho uvidím, natož abych si ho nějak užil. I když někteří tvrdí, že samotná cesta je cílem, a co se tohoto týče, tak pro mě to moc lákavý cíl není. To abych se vrátil k posledním dvířkám a prostě je otevřel. Rád bych zařadil zpátečku, ale jsou věci, které mi v tom brání. Něco mi říká, že se životem je lepší hrát fair-play. Protože to je něco víc než já, ale něco míň než bůh. (Možná je můj cíl špatný díky zákonu padajícího hovna.)


Takže mám strach. Takový ten velký, vlezlý, neústupný, který mě stíhá pořád. Možná to není dobře. Bát se. Strach mi může do cesty stavět nové cesty. Mám jít doprava nebo doleva? Ale takové cesty tu byly pořád, akorát trochu jiné. Vždy jsem totiž věděl, že cesta rovně mě povede do neznáma a nouzová dvířka mi pomohou. Pravá a levá cesta oproti tomu vedou obě neznámo kam a život se tak stává ruskou ruletou nebo světem v náruči teroristů. Bůh ví, co vybuchne, když půjdu vpravo...


A když jsem si už konečně přiznal všechny svoje slabiny, svoje touhy, svoje proměnlivé podstaty, život řekl dost. Vím, kým jsem, ale nemůžu naplno rozvinout ten potenciál. Je to frustrující. Tak frustrující, že se měním i na venek. Nejsem pořád to kotě. Protože...být hodný na někoho, kdo se mnou zametá, mě prostě najednou nebaví. Slušnost k takovým? Proč? Abych ze sebe měl lepší pocit? Jak vůbec ze sebe můžu mít lepší pocit, když mě stíhá strach? Nemůžu.


Neříkám, jak se něco radikálně změní. Nezmění. Rád se chovám hezky, pokud mě ten někdo nepřivádí do stavu, kdy bych mu nejradši s chutí prokousl krční tepnu. (Což se momentálně daří hodně lidem. Třeba když jsou na sebe hnusní skoro o Vánocích, jen aby získali nějakou cetku ve slevě.) Už jsem si uvědomil, že radikální změny nemají moc valný efekt. Zkrátka proto, že jsem poškozený natolik, že to prostě nemůže fungovat. Jsem nějaký. A to se nezmění tím, že si budu vsugerovávat, že jsem jiný. Jednou se to stejně vrátí a hrát proti sobě nějakou falešnou hru, to je dočista k ničemu. Změna musí být pomalá, ale dokonalá. Jako hojení kostí. A taky to potřebuje ty správné doktory...


Nebudu na sebe tlačit, aby něco bylo hned. Pokud jsem se něco v minulých letech naučil, bylo to to, že stačí jít intuitivně správnou cestou a párkrát třeba spadnout, a ono se všechno zlepšilo postupně samo. Pomalu, ale dokonale. Je jen jeden důvod, díky kterému bych se mohl ocitnout zase na začátku. Ale doufám, že se nikdy neobjeví.
No, tak půjdu tam, kam mě to zavane. Budu překonávat každodenní výzvy, budu mít zodpovědnost...to jsou takové věci, které mě postrkují dál, učí mě fungovat v takhle nastaveném světě. Mám je rád. Nutí mě komunikovat, orientovat se v prostoru a čase, dělají mě víc člověkem. (I když jsem pravděpodobně pořád asociál - což se nejspíš ani nezmění - a přistihl jsem se, že jsem možná trochu sociopatický...možná i trochu víc...ale na tom můžu časem pracovat taky.)
Můj život neskončil, jenom změnil pravidla.


xxx kotě

...and babysit me, please.

15. prosince 2015 v 22:28 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
Předminulý týden (nebo tak někdy) jsme tu měli Bratra Kotě, teď nám přijel můj nejmilovanější Chůvák. Mám z toho opravdovou radost, stýskalo se mi po něm. Je to jeden z těch nejmilejších lidí, co znám. Hodně mi svého času pomohl a vypadá to, že by mi rád pomáhal i nadále. Takže tu s námi pár týdnů zůstane a uvidí se, co bude dál...možná si ho necháme. (Ano, už jsem si vědom toho, že Chůvák není zvíře ani hračka. :D) Celkově jsem zas neměl čas/chuť psát blog, i když vím, že bych měl.
Jenže mi přijde uhozené momentálně psát o mých náladách, které jsou jako člověk na houpačce (velmi rychlé a brutální), spíš mám zážitky. I když...uvidíme, jak se ten článek vyvine. (Pro vás, pane psychologu, protože jsme se dlouho neviděli.)

Momentálně už druhým kalendářním týdnem trávím čas na praxi. Obsluhuju děcata ve škole a školce a mám taky dělat spoustu jiných věcí, ale ještě jsem nebyl schopný zanést si tam papír s pokyny. Upřímně, děsí mě představa, že bych je měl ještě něčím otravovat, když byly (samé ženy tam) tak hodné a vzaly mě, ačkoliv nic neumím a spíš se motám pod nohama, než abych výrazně pomohl. Ale potěšila mě slova, že i moje pomocné práce jdou v tom fofru poznat, protože alespoň vždy relativně stíháme. Nicméně, to furt neřeší můj problém s tím, že nevím, kdy si nechám podepsat deníček o splnění a papír, že jsem prošel, že byly spokojené aspoň na tu trojku, abych mohl do druhého semestru. (Ve kterém mimochodem budeme asi v nemocnicích, to mám radost.)

Se školami jsem se také nikam nehnul. Stále čekám na leden a veškeré dny otevřených dveří, nemám dárky a celkově jsem dost ve skluzu s časem. Ale kdo by to řešil, pořád jsou tři dny do konce týdne a pak další dva do prázdnin. (I když někteří se mi tu budou válet doma už od pátku odpoledne. Což mi přijde nefér.)

Jo a jsem nemocný. Pořád nemám doktora, ještě mám problémy s pojišťovnou a asi mám angínu nebo snad něco méně vážného. Takže v kuchyni děcatům neslintám a nekýchám do jídel, to by pak totiž byla epidemie...znáte děcka, chytne to jeden a najednou jsou na hromadě všichni, včetně učitelů. Ale dneska jsem krájel výborné bramborové knedlíky. Jo, jo, bramborové knedlíky já můžu (pokud nejsou dělané mnou).

Ale abych nekecalo furt jen o jídle. Nejsem si teď jistý, jak to tedy s těmi školami udělám. Asi budu spíše improvizovat, protože mám teď možnost udělat dvě školy (příští rok nastoupit jinam, tuhle na rok přerušit a na přesrok se přidat na dálkové studium), ale potíž je v tom, že bych psal bakalářku a absolventku v jednom roce, což by byl masakr. A já masakry nerado. Nebo mám možnost odložit vysokou o rok, ale tam mám zas problém s tím, že ten rok jsem si vypiplal letos. Asi. Záleží na tom, jak se rozhodnu. V podstatě bych dva "bakaláře" studoval čtyři-pět let. Což se na jednu stranu vyplatí, ale na druhou vůbec (co kdybych to nezvládl, že jo). Za pět let mi bude čtyřiadvacet (omg, jsem staré) a bůh ví...

A přibral jsem. Nevím, jak jsem na tom dnes (ale při nemoci vždycky oteču a zavodním se...takže to vědět nechci), ale navážil jsem si i 59 kilo. Takže to se mnou málem švihlo a jakmile mi bude kapku líp, budu zase cvičit a už k tomu dokopu i nějakého kocoura. Pravděpodobně K., protože ti další dva mají na mě moc dobrou fyzičku. Momentálně.
Mám taky perfektní nápad na ukončení mého románu/novely (bůh ví, co z toho vyleze), ale tlačí mě čas. Včera jsem ve stresu psal poslední seminárku, kterou jedu zítra ještě osobně odevzdat do školy. Vlastně mě čeká ještě referát, ale na to si vyčlením třeba odpoledne pozítří nebo v pátek. Možná spíše v pátek.

Celkově se mám ale asi dobře. Jakože se pohybuji spíš nad tou čárou, která dělí moje stavy na "dobré" a "špatné". Samozřejmě, mám výkyvy, mám je často a mám je brutální. Výbuchy neomezenosti a v poslední době i vzteku se střídají s těmi depresivními a já v podstatě třeba čtvrtinu dne probrečím, protože...nevím proč. Prostě ano. A dneska jsem řval i proto, že jsem krájel cibuli. But stay tough, kitten.

Navíc se mi povedlo si na praxi udělat něco se svalem - asi jsem si ho namohlo - na zádech nebo jsem si skřípl nějaký nerv. (Mám pocit, že se mi povedlo oboje, ale kdo kdy taky viděl v malé kuchyni mít nádobí tak velké, že bych se do něj vlezlo?) Vtipné bylo myslet si, že mám infarkt. Když už to trvalo pár hodin, došlo mi, že to asi nebude tak horké, ale všechny okolo to pobavilo.

A taky směle ignorujte moje on/ono střídaní rodu, to nemám jen při psaní, ale i v mluveném proslovu, pokud mě zrovna někdo přinutí mluvit. Nejlíp, když mě Kocour osloví ženským rodem, to v tom mám ještě větší bordýlek.

Možná se taky můžu pochlubit chudokrevností. Rozhodl jsem se, že daruji krev. To jsem chtěl udělat už předtím, ale...nebyl bych tehdy tak spolehlivým dárcem, jako jsem dnes. Takže mě otestovali a zjistili, že mám malinko méně červeného krevního barviva (asi o gram/litr), odmítli mě a že se mám objednat za tři měsíce. Tak zobu pilulky železa, snažím se jíst potraviny se železem a jsem zvědavé, jestli to k něčemu bude. Problém je v tom, že většinou železo obsahují jídla, která nemám rádo. Jako vážně, to někdo papá vepřová játra? (Ono stačí si uvědomit, že játra jsou čističkou organismu a veškeré blivajzy se uchovávají hlavně v nich. Člověka hnedka přejde chuť na nějaké to jatýrko...Ale ne, mně zkrátka nechutnají.) Celkově nejsem zrovna moc masožrout (ale teď se snažím jíst trochu více masa), nejím ořechy, houby (ty bych i jedl, jenže se jich štítím)...je to těžké. Ale jinak jsem bylo dost překvapené, že mám krev v pořádku. Až na tuhle drobnost. Trochu jsem čekalo, že to bude daleko horší. Ale bohudík není.

Bolí mě hlava...a celkově je mi slabo. Tak slabo, jako bývá právě nemocným. Mělo bych jít spát, ale já chtělo psát, takže bůh ví, kdy se dostanu do postele. Hlavně mě taky děsí představa, že se budu muset svléknout z mých deseti vrstev šatstva a vysprchovat se... (Jakože dnes se ještě teď večer vysprchovat musím. Přeci jen budu spát v posteli s dalšími třemi kocoury. A přišel bych si jako čuník.)

Každé ráno vstávám s myšlenkou, že je nový den. A že žiju rád. Nejlepší na tom je, že si možná ani nelžu, jen málokdy mi to tak přijde. Jsem na sebe pyšný...asi...někdy...možná...trochu. Třeba to jednou bude dobré, i když vím, že se neuzdravím úplně. Pořád můžu doufat a budu mít svoje kocoury. Dva nebo tři. :)



xxx kotě