Leden 2016

...and figure it out, kitten.

18. ledna 2016 v 14:53 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
Jakmile se octnete v situaci, kdy víte, že jste vlastně střídavě muž, žena, oboje a občas také nic, váš život najednou nabere nečekané obrátky a rozhodně se nenudíte. Jo, o tom já vím svoje. Připočtěte k tomu pár poruch ("why can't you focus just for five fucking minutes, kitten?"...."dunno, just ask my adhd" etc etc), pár perverzních úchylek a voila - máte kotě.
To jen tak na úvod článku.

Mám teď nutkavou potřebu něco psát. Skoro pořád. Problém je ten, že občas nemám nápad a nebo ani nevím, co bych měl psát. Myslím, že vyhrocenou formou tohoto stavu je grafomanie, ale tak daleko zatím snad nejsem. Doufám. Zatím alespoň držím smysl a větnou stavbu. Jakmile mineme i tohle...dejme tomu, že to budu pokládat za nadčasovou poezii Rimbaudovských rozměrů. (Vždycky mám chuť někomu uříznout koule...nebo něco, co mají ženy...za to, když řekne, že Rimbaud je přeceňovaný. Slyšeli ti lidé někdy o padesáti odstínech jedné ponurejší barvy? Asi ne.) Protože nadčasovost letí. Vždycky letěla, pokud nebyl zrovna nějaký konzervativní směr, který se přikláněl k jednomu jedinému ""Bohu"" (ano, momentálně se vysmívám křesťanství, vy zarytí puritáni můžete klidně odejít, já do pekla půjdu rád, je tam teplo), ale takové časy už nás snad nečekají. O - můj - mozku ("bože" by bylo asi trochu pokrytecké), jak je možné, že se lidi stále dobrovolně přihlašují k církvím, když jsou tu (byly tu) věci jako ISIS, KKK a podobně. No nic. Buddhism all the way, ladies and gents. Když už. No, dobře, možná na mě nějaká ta grafomanie leze. Nebo jsem jen v manickém stavu, kdo ví? Ale nechte slova plynout, jak z vodovodního kohoutku, protože moje slova nic neudělají. Jenom vypláchnou mozek několika čtenářům, kterým bych se měl asi omluvit. Ale neudělám to. Už tak z principu.
(A jak píšu rychle, vždycky objevím nějaké nové slovo, takže se nedivte, když si tu přečtete něco, co ani neexistuje. I kdyyyyž jakože zas snažím se to vychytávat. Jo a nejsem na drogách, práškách, ničem. Jsem prostě jenom já a píšu věci, které bych normálně nepsal, protože obyčejně mám v hlavě tu mozkovou věc docela funkční.)

Nosím dámské prádlo. A proč ne? Je to tak osvobozující, je to vlastně ještě úlevnější než coming out. Přeci jen vyoutování se z toho, že je člověk bisexuální nebo pansexuální nebo cokoliv (aneb jsou věci, ve kterých ještě nemám vůbec jasno) není takové terno, protože furt může vypadat jako podle společnosti normální jedinec. Ale jak to má penis a nosí to kalhotky, je třeba zavolat kněze a vymítače ďábla. Nebo si alespoň pořídit dalekohled nebo lupu, aby na to bylo líp vidět a mohlo se to snadněji pomlouvat. A co takhle mi vymáchat hlavu v záchodě? Proč ne? Voda jak voda, hlavu si umýváme všichni. Doufám. Já tedy jo.
A vlastně dost velké procento gay populace nosí dámské džíny...hm, tolik vymítačů asi na světě nemáme. Nevadí, pedofilních knězů je na tomto světě až moc.

Já vlastně vůbec nechtěl psát o tom, co všechno je se mnou "špatně" a jak nemám vyřešenou sexualitu a nic, přitom mi táhne na dvacet a chovám se jak malý děcko. Každý svého štěstí strůjcem a moje dítě mi pomáhá být slušný člověk, bez něj bych byl možná vrah. Kdo ví?
Chtěl jsem psát o tom, že nemám jasno do budoucna a přitom budoucno je vlastně už teď. Geezus, však je na čase vybrat si tu správnou školu, v čemž nemám jasno, protože chci udělat dvě školy, jednu kvůli obživě, druhou kvůli tomu, že je to můj sen, ale nemůžu dělat dvě školy najednou, protože to prostě prý nebudu zvládat (čemuž silně věřím) a hlavně nechci strávit několik nejlepších let života pomalu 24hodinovým trčením v pojebaných školách, když pak stejně skončím bez tak někde na pracáku.
VYSOKOŠKOLÁCI JSOU ÚPLNĚ STEJNÝ NULY JAK VŠICHNI OSTATNÍ. (Akorát si myslí, že sežrali moudrost světa, přitom studují nějakou hovadinu, která je v podstatě k ničemu, ale berou za to někdy i slušný peníze, když nic nedělají. To já dělat nechci. Já chci jednou dělat slušnou práci, za kterou se nebudu sám před sebou stydět.)
A stejně chci bejt vysokoškolák, jakmile dodělám tuhle školu. Takže to vypadá, že studovat budu do šestadvaceti, při magisterským (to by mělo být od těch 24 do těch 26) si seženu brigádu a bude to. Proč jako ne? V té době už budu starej fotr, jednou nohou v hrobě, bez jakýchkoliv vyhlídek na děti, nešedivění, normálnost, vyhnutí se diabetu a správnou funkci jater (či jiných životně trochu důležitých orgánů...já nevím, třeba to budou jen plíce).
Rozložím si to na menší kousky a cíle a nějak to půjde. Doufejme.

Chtěl jsem ale spíš psát i o tom, jak jsem hnusný a vyžraný prase, ale to už z mých předchozích článků víte. Třeba z toho, jak by několik dní na titulce blogu nebo z toho, kde jsem prostě někdy zveřejnil svoji mamutí váhu.
Takže prostě jsem se rozhodl, že něco upravím, že si prostě udělám pár minut denně (nebo obden...podle toho, kolik to bude minut) na cvičení a už nebudu rosolovitej špek vlnící se městem do školy a funící po jednom patře schodů.
Dámy a pánové, v létě 2014 jsem běhal kilometry, teď uběhnu leda tak sto metrů na autobus do školy, když jsem ráno zpomalenej.
A kromě toho teď na zkoušku držíme bezlepkový týden s mým nejdražším K., protože jeden z nás (a nebo možná oba) může být intolerantní. Nebo je to tím, že výjimečně nemám chuť jen na těstoviny, ale i na rýži a bramboru.
Jenom vím, že na to všechno musím jít pomalu. Dobře si to rozvrhnout, jinak se z toho poseru, nedodržím to a po milionté se zklamu. Což by mi zas snížilo sebevědomí, ale to už bych byl v hodně záporných číslech a nejspíš bych zas udělal nějakou krávovinu. To by mi bylo podobný, nějaký to zabíjení se.

Nevěřil bych, že to někdy napíšu nebo řeknu nebo cokoliv, ale chybí mi matematika. Teď jeden den jsem doučoval jednu slečnu, už asi kamarádku (kdo ví, kdo se má v těch lidech vyznat?) a bylo mi tak hrozně dobře. Prostě počítat jednoduché příkladky, připomenout si stres z maturity, která byla nesrovnatelně jednodušší proti prvnímu zkouškovýmu období (a já jim to nevěřil...teď už věřím). Nebo můžu místo svého topdream oboru vystudovat pedagogiku a bejt učitel. Prý kdybych se rozmluvil, tak by mi to šlo. Když jsem byl malej, chtěl jsem bejt učitel a předávat znalosti, být v kontaktu s dětmi. Jediný, co mi zůstalo, je zápal pro věc, s tím nadělám trochu míň, ale něco snad jo.

Pointa tohoto článku je jasná: jsem nevybitej, nic nevím a ještě k tomu jsem mimo. Tak jo, dobře. Zas příště.


xxx kotě

...and laces.

16. ledna 2016 v 0:05 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
Dnes jsem se vzbudilo dřív než Kocour a K. už byl na cestě do školy. A cítilo jsem se...já nevím...Tak, jak se cítím pokaždé, když to na mě přijde. Moc jsem nevědělo, co mám, ale zkusilo jsem štěstí a pro jednou mi přálo.
Líbilo jsem se mu. Miluju ty momenty, kdy máme jen chvilku času, a tak ležíme v posteli, koukáme na sebe, držíme se za ruce. Pak říká všechny ty krásné věci, které potřebuju slyšet. Že jsem krásné. Že jsem nejkrásnější na světě. Ať jsem jaké jsem. Prostě jsem pro něj to nej...
Poslední půlrok byl pro nás oba náročný. Oba jsme se museli naučit přijmout mě takové, jaké jsem. A po mnoha hádkách, nespravedlivých obviněných, předávání viny...se nám to nejspíš povedlo.
Oba se snažíme pro toho druhého co nejvíc ustoupit. A myslím, že nějaký kompromis u nás může fungovat, protože někdy může být striktně po jeho, někdy může být po mém. Naše mysli se otevřely novému. Oba jsme dávno věděli, že to nemůže být jen černé nebo bílé. Bylo tolik náznaků...tolik indícií, které jsme všichni přehlédli.
Dnes ráno jsem se obléklo speciálně. Bylo divné na sobě mít krajku. Trochu to škrabkalo, jak na to nejsem zvyklé. Dokonce jsem se podívalo do zrcadla. Na celou postavu, na vše. Nebylo to dokonalé. K tomu mám hrozně daleko. Mám trochu křivé nohy, větší bříško, než bych chtělo a moc úzké boky. Chtělo by to vyladit, ale vím, že některé věci nepůjdou...pro některé totiž nemám předpoklad.
Ale i tak, cítilo jsem se krásné. Opravdu krásné. A chtělo bych se někdy cítit i opravdu krásné mimo domov.
Poprvé viděl, co ve mně je. To, co K. viděl už dávno, ještě než jsme to všichni vůbec věděli. Teď o mně říká, že jsem světlo a kupuje mi drobnosti. Miluje to, co jsem. Miluje mě. Oba mě milují proto, kým jsem, ne proto, jak vypadám.
Ale není vyřešeno všechno. Pořád je tu to, že se stydím o tom mluvit. Mám nějaké kamarády, ale nevím, kterému to můžu svěřit natolik...že bych mu svěřilo všechno. Co jsem udělalo, jaké to bylo. Pořád cítím, jako by to bylo špatně. To je ta moje stará duše, kterou na mně K. miluje. To zdráhání vůči všemu dnešnímu. Trvalo nám dlouho, než jsme tomu trochu propadli. Zjistili jsme, že nerozhoduje, kdy jsme, ale že jsme...
Poslední rok nebo dva jsem před tím utíkalo. Jako bych tušilo, že se něco takového děje, ale nechtělo si to připustit. A hodně věcem jsem tak zavřelo dveře. Jenže co si chce najít cestu, to si ji najde. Také to byl jeden z faktorů, které ovlivnily věci, co se před rokem staly. Nepřijde mi, že bych dnes bylo výrazně jiné než tehdy, cítím se spíš stejný. Vím jen víc věcí, ale zmatené jsem pořád stejně.
Píšu teď beletrii. Víc než za minulý rok. Myslím, že je to dobře. Beletrie mi svědčí. Nutí mě myslet i na jiné věci než na sebe a věci okolo.
Jsem teď zas trošku horší, hodně to na sobě cítím. Ale není to hrozné. Jen už bylo líp a já se snažím věřit, že bude. Protože nic jiného mi stejně nezbývá...



xxx kotě