Únor 2016

...and there's no place like home. But where's my home?

27. února 2016 v 21:46 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
Věci se mění, hýbou. Tak to prostě je. Vždy, když mám nějaký zásadní plán do života, se něco vyvrbí. Nevyjde to. Moje snaha nalinkovat si alespoň základní věc ztroskotává a já sedím v depresích, že nezvládnu nic. Že nevidím, co bude zítra, natož za rok. Za dva. Za pět. (Ach ano, to budu studovat.)

Píšu pár týdnů příběh, který má velmi pozitivní ohlasy. Ne moc přečtení, ale stejně. Někdo to čte. A tak píšu dál. Pan psycholog si myslí, že je to zajímavé. Náhled do duše. Jako by obyčejná fiktivní beletrie měla něco prozrazovat. Stejně, už dlouho víme, že chci být vlastněn někým tak, že nebudu mít svobodu.
Do určité míry. Pak se ale přepnu a jsem plný volnomyšlenkářství a všeho.
Ze všeho nejvíc si nejsem ochotný připustit, že nebýt mých chorob, byl bych sangvinik. A vrtá mi hlavou, kde je moje cholerická stránka. I když je pravdou, že spousta věcí mi hne žlučí, ale pak jsem zas až nezdravě klidný a je mi vše jedno.
Jsem 7 x 7. Přesně uprostřed. I když tíhnu směrem k severozápadu.
Nebo ne, ze všeho nejvíc si nejsem ochotný připustit, že jsem se nezklamal. Protože co si pamatuju, vždy jsem byl zklamáním. Možná to nebylo morálně správně, obviňovat mě z toho, ale mám tak svůj charakter. Jsem slušný člověk. Jsem dobrý člověk. S trochu přivřenýma očima i hodný. Protože jsem se vykoupal ve sračkách. Paradox. Většinou to končí tak, že ti lidé jsou opravdu zlí...
"Andělé ale nemůžou být zlí, Ondrášku."
Ale jo, můžou.

Jsou dny, kdy se nezastavím, furt mám co dělat. Jsou dny, kdy nedělám nic a mám plno času přemýšlet. Třeba u vaření.
"Nemrač se pořád."
"Nemračím se. Jen mám přirozeně koutky spíš dolů."
Přemítám tak o všem, co se mi kdy přihodilo. O těch zásadních věcech. O psychologii. O tom, že prostě "někdy to v sobě člověk má od narození". Trochu začínám věřit všemu tomu, o čem jsem si myslel, že je to blbost.
Cukr nás zabíjí, existují vyloženě zlí lidé.
Ale zas, kým jsem, abych mohl soudit, co je opravdu zlé? Jen mým instinktem. Pudem. Svým způsobem jsme prasata. Porážíme se vzájemně.
Vím, že zabít je zlé. Ovšem také jsem ochotný si připustit, že je to lákavé. A takové věci mě nutí pochybovat o jakékoliv mojí čistotě. Třeba to v sobě mám...Tolik potenciálu.
To ale vůbec nebylo mojí původní pointou.

Všichni máme svoje cesty. Já mám tu svoji taky. A už chápu, že jsem sám tím, kdo ji řídí. Sem tam se přes cestu prožene tornádo a pěkně ji rozhodí. Někdy je těch tornád víc. Ale člověk by měl vždy najít cestu zpět ke své původní cestě.

Jsem rád, že se věci hýbou. Že nestagnují. Stagnace zabíjí. Zevnitř. Takže jakkoliv jsem narušený, neuzdravitelný, divný, nenáviděníhodný, whatever, začínám si uvědomovat, že mám daleko kvalitnější život než zdraví lidé.
Takoví, co se pořád motají dokola. Znovu vytahují stará dramata. Pitvají je do korku kostí, aby zjistili co? Nic. Jsou lapeni v kruhu, který nemá konec.
Neříkám, že jsem takové etapy taky neměl. Měl. Ale dospěl jsem. Nějak. Záhadně. Velmi rychle. Nebylo to řešení. Prostě je lepší se nechat odvát tornádem kamkoliv do řiti, než zůstat stát na cestě, o které si myslím, že mě dovede k řešení. Protože často je to jenom příslib nejsladšího ovoce, i když tam reálně čeká jenom citron. Někdy je prostě lepší nechat to být. Nechat se pohltit něčím jiným. A řešení vyplyne samo.
Žiju. To je sakra dobře. Ačkoliv někdy si přeji, aby to bylo jinak. Některé věci se nezměnily úplně. Ale posouvám se dál.
Dělám věci, které před rokem či dvěma byly nemyslitelné. Užívám si přispání si ráno místo školy. Mám motivaci. Sám ze sebe.
Snad poprvé v životě mám tak silnou motivaci jen v tom, že nechci potopit sám sebe. Pořád bojuji se životem. A za poslední dobu jsem mnohokrát dostal. Ale co? Tiscíkrát jsem spadnul. Ale pokaždé jsem se dostal na nohy.
Upřímně cítím svoji vnitřní sílu. Cítím, že jsem schopný vytrvat. Ve všem možném, co si usmyslím. Jsem schopný pokořit všechny hranice, které mám. Postupně. Časem.
Jsem ochotný si připustit, že to nebude hned. Že to potrvá. Že to bude stát krev, pot, slzy. Stejně bude dřina lepší než nic.
Ještě milionkrát během života spadnu. Nikdy nebudu zdravý. Nikdy si nesplním veškeré sny kvůli omezením, které mám. Ale budu vést šťastnější život než lidé, kteří mohou mít vše, co já nemám, co je tak zdravé a normální. Na čem obecně záleží. Protože mohou být v ono kruhu. Ve kterém já být nechci. Nebudu. A pokud do něj spadnu, nikdy se nezdržím na dlouho.
Mám ze sebe dobrý pocit. Čím jsem dál, tím spíš mám pocit, že to nějak přežiju. Všechno. Že se ještě můžu užít život. Že nepotřebuju konvenční hodnoty v životě, které se snaží objektivně udávat míru štěstí. Jsem schopný být šťastným i ve vlastní hlavě s dobrou společností okolo.
Nejsem pěkný. Nejsem ani extra chytrý. Nejsem zvlášť talentovaný. Nemám kamarády (jen pár). Nemám tušení, co kdy budu dělat. Nemám ten správný směr, zatím. Ale co na tom? Nějak to bude. Tak, jak uznám za vhodné, až to přijde.
Být upřímný vůči sám sobě je to nejkrásnější, co jsem si mohl nadělit. Jen tak z ničeho nic. Bez nátlaku. Umím dělat volby, které jsou opravdu důležité, aniž bych si tu jejich podstatnost uvědomoval.

Připadám si, že bych po tomhle všem měl být pozitivně naladěná kulička valící se světem. To zas ne. Vidím všude negativa. Ta jistá dávka inteligence, kterou v sobě mám, mi nedovoluje přehlížet vždy všechno. A všechny aspekty jednotlivých rozhodnutí stále musím analyzovat za účelem zlepšení všeho, co se týká mého života.
Mám deprese. Stále. V posledních týdnech jich mám zase víc, než jsem jich měl předtím. Život je horská dráha, asi na tom něco bude. Moje deprese ale nejsou špatné. Ne v celkovém měřítku. Stále je to posun. Dostávají nové podoby. Jsou jinak zaměřené, jinak spuštěné.
Poznávám se. A to je krásné. Začínám mít pochybnosti, že se vůbec někdy budu znát kompletně. Pokud to vůbec jde. Ale zkouším.

Už měsíc (zítra to bude měsíc) jsem bez cukrovinek. Maximálně tu trochu ovoce jsem měl. A je mi skvěle. Začínám souhlasit s některými výroky. Třeba že "není zdravý cukr", že "cukr nás zabíjí" a způsobuje deprese. Třeba.
A začínám víc rozumět reakcím, které mi mé tělo přináší v závislosti na psychických podnětech. Bádat je nádherné. Nové chutě, nové smysly. Všechno mi přijde sladké, i takové mléko. Je mi lehčeji. Cítím, že se dokážu zapřít. Cítím, že zvládnu překonat překážky k malým vítězstvím.

Každé malé vítězství se počítá...je to pohyb. Nechci být nej. Chci mít dobrý pocit. Chci mít dobrý život. Jednou ho mít budu. Ne úplně podle představ, ale za čas se ohlédnu do této doby a uvidím ten rozdíl. Vidím ho teď. Jaký jsem byl před čtyřmi lety, versus jaký jsem dnes. Pozitivní. Relativně.

Měním se... A ono je to prostě krásný.


xxx kotě

...and restless again.

13. února 2016 v 22:14 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
Skoro měsíc jsem nenapsal. Moje terapie kolabuje. Mám ale svoje důvody. Vedle toho, že jsem koncem zkouškového viděl psychologa a promluvil si s ním.
Věnuji se beletrii, diskutuji, snažím se prosadit se víc v životě, když jsou lepší dny.
A když jsou horší, tak přežívám a přesvědčuji se, že ty hlasy zase odejdou.
Však ano, odejdou, ale je otázkou času, kdy se vrátí zpět.
Protože, kotě, ty nikdy nebudeš úplně zdravý, můžeš se tomu pouze blížit.

Celkem dlouhou dobu po dovršení sedmnáctého (myslím) roku života jsem si myslel, že dny mé největší "slávy", mého největšího boomu jsou sečteny. Ovšem je velice možné, že jsem se mýlil.
Dochází mi, že byly časy, kdy jsem se tuze snažil připodobnit někomu, kým jsem zdaleka nebyl. To, co nás dělá námi, je přeci to, čím se od sebe vzájemně lišíme, ne to, co máme podobné. A já nemám zapotřebí být někým jiným, někomu se připodobňovat. Vzory jsou tu k lehké inspiraci, ne k vlastnímu a doslovnému přejímání.

Je to pár týdnů či měsíců, co si všímám faktu, že jsem buď razantně rychle dospěl nebo všichni kolem degenerovali. Spousta lidí mi přijde hloupá. Nevím, proč tomu tak je. Moje inteligence se už snad nezvyšuje, na to jsem starý dost. Možná si vybírám špatné lidi.
Pořád totiž řeší banality, které jsou prakticky nepodstatné. Probémy, které se dají lehce vyřešit. Ale to už jsem tu kdysi psal. Jenže to jsou čím dál větší kraviny a mně z toho jde hlava kolem.

Zkušenost občas není na škodu. Začne to třeba čistou duší a skončí to něčím výborným, protřelým, životním. Nevím.
Chybí mi jistá schopnost tvořit víc lyricky. Byly časy, kdy jsem sedl a sepsal krásnou lyriku. Ty časy jsou pryč. Ale posouvám se jiným směrem...i když stále hledám ten pravý.
Snad nejsem moc daleko. Cesta za poznáním nemůže být mým cílem. Můj cíl musí být statický. Nic dynamického mě totiž nikdy naplňovat nebude. Maximálně tak dítě.

A do toho všeho, co se mi honí hlavou, jsem se dal na dietu. Už v neděli to budou dva týdny od mého posledního cukru (myslím cukrovinek, slazení čajů, ovoce normálně jím, i když omezeně). Občas mi chybí, občas ne. Neslazená strava mi udělá dobře. Třeba zhubnu. A zbavím se závislosti na rafinovaném cukru. Pokud to vůbec jde. Jím víc masa. Zařídil jsem si obvoďáka a časem si zařídím další doktory, co budou potřeba. (Musím zavolat zubařce.)

Všechno rozhodně není ztracené, jen to chce vyřešit...a časem se to třeba poddá samo. Nebo to můžu pošťouchnout.


xxx kotě