Březen 2016

...and a crisis.

16. března 2016 v 20:45 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
Být studentem zabývajícím se výživou občas znamená, že když máte chuť na rizoto, ale doma máte tunu řepy, trochu masa a mrkve a pár zrnek rýže, vznikne vám z toho řepoto. A ještě vám to chutná, protože víte, že nic jiného mít nebudete. Ne proto, že byste třeba na jiné jídlo neměli peníze, ale spíš proto, že jste tak zavalení svými pocity a učením (a dalšími věcmi), že vyjet nakoupit by bylo prostě příliš náročné po tak emocionálně a fyzicky vyčerpávajícím dni. Začnu k tomu asi konečně pořádně cvičit, měl bych, jsem tlustý. Stále.

Neustále mám plno času, ale stejně věčně nestíhám. Můj zblbnutý mozek prostě nechce fungovat. Místo učení se píšu článek. Proč píšu článek? Protože mám všeho dost. A aby měl pan psycholog radost.
Tyhlety moje články jsou jak horská dráha, koukám.
Ne, spíš je to tím, že mám lepší a horší dny. Jenže dnes nemám horší den. Mám naprosto neutrální den. Proto mě to fakt děsí.

Včera jsem zjistil, že by mi nevadila smrt lidí v mojí (biologické) rodině, ale silně mi trhá žíly záležitost, která se vůbec neměla stát. Nikdy. A bůh ví, proč jsem naprogramovaný tak, že mi na ostatních lidech až tak nezáleží. Přitom člověk jak člověk.

Když mám možnost vybrat si mezi Matkou Terezou a Henry Fordem, vyberu si Forda. Protože lidi se o sebe vždy nějak postarají, ale vynálezy, na ty je třeba jeden mozek z tisíce.
A to ze mě prý podle "objektivních" testů dělá špatného člověka. Možná nevíra v křesťanského Boha ze mě dělá špatného člověka. To ať se jdou ale bodnout.

Jsem si vědom vlastního nedostatku empatie vůči některým (většině) lidem. Ale přece to se mnou není tak zlé, umím si to vykompenzovat upřímností. Neříkám lidem, co chtějí slyšet, říkám jim to, jak se věci mají. To je přece taky potřeba.
Upřímně? Nevím, co lidi čekají. Nikdo nemůže mít všechno. Obecně to je tak, že čím vyšší je IQ, tím víc klesají tady ty vlastnosti typu empatie apod. Pozoruji to dnes a denně. (A ne jen na sobě.)
Že nevím, jak utěšit "cizího" člověka při pláči přece není taková katastrofa. Jsou na to jiní lidé. Raději jim pomůžu racionálně, protože umím hledat řešení. Na vyplakání do ramene prostě seženou kohokoliv jiného.
Občas o mně říkají, že jsem chladná inteligence, ale není to pravda.
Mě mrzí, když lidé brečí, upřímně - já s nimi soucítím, opravdu. A je jedno, z jakého důvodu. Jenom prostě nevím, co udělat tak, abych to nezhoršil, případně aby se dotyčný necítil blbě. ("Můžu ho obejmout nebo je to už moc? Můžu říct, že to bude dobré, když to třeba dobré nemusí být?") Pravdou ale zůstává, že v důsledku se cítím stejně blbě jako onen člověk, někdy třeba i hůř. Protože přes ně se to přežene a ve mně to zakoření.
Jak tuhle plakala spolužačka a já nic. Protože...mohl jsem se zeptat, co se děje a podle toho ji utěšit? Třeba by to bylo moc netaktní. Mohl jsem ji utěšovat jenom tak? Třeba bych to udělal nevhodně.
Nejsem takový ale u každého.

Mimo to mi spousta lidí připomíná, že jsem na špatné cestě. I když já cítím, že tuhle špatnou cestu prozatím potřebuji. Trochu mě to deptá, ale zas jsem se rozhodl nejít tímto směrem ohledně toho, jak se cítím, co ke komu cítím, jak to všechno prostě je. Samozřejmě se znovu objevily staré rány (tedy ne, že by některé zmizely, to vůbec, to jen já se snažil dělat, že nejsou, i když byly - hluboko zakořeněné v mém příliš často přecitlivělém srdci), které bolí, hodně moc. Připomíná mi to staré časy. Je to tak nepříjemně frustrující. Tak blízko, ale tak daleko. Blbé je, že nejsem typ, co se vzdává. Nebo typ, co by to mohl nechat být a dělat, že se nic neděje.
Já jsem já. Upřímný. K lidem, které mám rád.
(Proč mě to pořád nutí dělat to, co nechci? Co mě to vlastně nutí? Aha, asi to, že vlastně podvědomě chci, i když to bolí. Jsem duševní masochista.)

Moje terapie psaním selhává, protože sem píšu sporadicky a na beletrii teď nemám nápady, protože se cítím dost dutě. Poslední dny. Ale pokusím se na sebe trochu zatlačit. Ten nápad tam přece jenom někde je, jenom jsem zaujatý něčím, co by se nemělo dít, ale děje se to. I když, kdyby se to dít nemělo, vůbec by se to neobjevilo. Nelituju toho, to mi stejně nepomůže.

Snad tyto krize brzy zažehnám. Protože i když jsem relativně v pořádku, cítím se z toho dost nešťastně a zoufale. Těším se na prázdniny, i když pořádně nemám důvod. Asi jenom bude větší klid.
Chtěl bych, aby na chvíli všechno zmizelo.
Přitom vím, že nechci, aby zmizel.
A vůbec, chtít můžu. Ale vše stejně zůstane, stejně jako ty hlasy...už napořád, asi.


xxx kotě