Květen 2016

Blokování

29. května 2016 v 23:17 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
Bylo by pošetilé psát, že se zlobím. Čekal jsem to. Zabolelo to. Život jde dál. A nebo se zastaví, zablokuje. Jako moje toky myšlenek.
A co když teď kvůli tomu neudělám zkoušky?
Jen si to připomeň, když nejde o život, jde o hovno.
A hovno hoří. Prej.

Někdo si hraje se spínačem.
Poloha on. Poloha off. Poloha on. Poloha off. Poloha on. Poloha off. 101010100011100. A to svět nemá být černobílej.
Off. Přesně tak zůstanu. Časem se třeba zapnu, ale ne dnes.
Ne za týden.
Třeba za čas. Čas je relativní. Ne však relevantní.
Umřu mladej.
Ach světe, nenech mě žít příliš dlouho.

A pořád nevidím náplň v životě, kdy studujeme věci, které studujeme jenom kvůli uplatnění v životě. Uplatnění, které nás nenaplňuje. Naplňuje jen naše peněženky. A to jen někdy.

Komu teď svěřím svá největší tajemství?
Jsem sám sobě nejlepším přítelem. A to se stává, že se nejlepší přátelé nesnáší. Je to asi jen forma sebelásky.
Třeba při masturbaci.
Jak se učím sebekázni. Jak mě oni učí sebekázni.

Nezavírej se, kotě. Otevři se jako nejčistší květina na celé louce.
Otevřu se.
Jednou třeba určitě.
Ale komu, hm?
Komu jsem se otevřel, ten odešel.
Asi přílišná krása růže odehnala všechno a všechny. Byla tma.
Jenže tma je jen absencí světla.
Stačí zapálit svíčku nebo rozsvítit zářivku. Možná.
Jenže proč jsem se vůbec snažil?
Kvůli sobě.
Sebeláska.
Všechny moje metafyzické lásky. Až abstraktní.
Lásky, které prý nemůžou být naplněné. Ale pro mě jsou. Tedy, mohly by být.

Tak jsem se přijal. Přijetí sám sebe je dobrá věc. Konec ospraveldňování, začátek upřímného vnímání.
Odmítám být otrokem konvenčního obrazu lásky. Tak se přidej. Když víš, že to tak chceš.
Buď ty. Protože ty jsi to jediné, co na tobě jde milovat.

Už dávno se neotáčím za fyzickou krásou. Jelikož když se mi líbí vnitřní krása, vnější přijde časem. I když tam je třeba sama o sobě. Nedokážu objektivně zhodnotit vnější krásu, kterou znám příliš dobře, která se mi vryla pod kůži.

A tak, když použiji slova "miluju tě", je jasný, že tě prostě miluju.



xxx kotě

Obraz.

21. května 2016 v 22:41 | Arthurovo kotě |  Kočičí myšlenky a názory
Bezmála šestatřicet úplňků už nás oddělilo od horké letní noci plné měkkosti. A daleko víc měsíců už trvá něco. Niečo.

Jako by to bylo včera. Dlouhá noc. Chladná. Letní. V cizím, ale přesto doma. Ohňostroje a pak tma. Dlouhá tma. A díra. Prázdnota. A za okamžik v inverzi.

Ležel jsem tam čelem ke zdi a promítal si vše možné. Ale jako za starých televizí, ten obraz tam jezdil. Shora dolů. Stále jeden. Jako film v obrázkové knížce, občas se pohl. Ale jinak? Beze změny. Až mě to paralyzovalo.
Pořád a pořád.
Oheň, oheň, oheň. Všude.

Touha, která přemohla mé tělo, ale hlavně mou duši. Nebylo to fyzické. Nikdy to není fyzické. Je to moc dobré na to, aby bylo. Ale my jsme dost nízcí, abychom to zkazili. Oba.

Jako dvě dlouhé ruce mě plameny stáhly pod povrch zemský. Nebyla to daleká cesta od pekla, ani se to nezdálo moc jiné. Bolelo to tehdy, bolí to dnes.
Některé věci se nemění.

Třeba obrazy. Krom toho jednoho, který patří tobě. A věci nejsou, jak by měly být. Už žádné zlaté až bílé lokny, nic nadlidského nezůstalo. Čas vzal všechno, nechal jen něco. Ale to něco stále stojí za bolest, za utrpení. Stojí to za nápravu, možná. Pokud je co napravovat. To, že zbylo něco, přeci znamená, že víc není potřeba. Něco je to zdravé. Něco je to upřímné. Něco je to, co není hra.
Jako by něco nebylo součástí změny. Ty všechny se totiž promítají do obrazů.
A my si furt myslíme, jak jsme zkažení.
No ale zkažení budeme až tehdy, když přestaneme být upřímní vůči sami sobě a jeden druhému.
Tato pravda je totiž čistě bílá, na rozdíl od všech ostatních pravd, které mají hodně šedý nádech. Tohle je pravda, která nemůže lhát, ať se na ni díváme z jakéhokoliv úhlu pohledu.

Věci, které zůstávají - jako když jsem byl s tebou, ale nebyl jsi to ty. Tak se to stává i dnes. A stále bude. Protože něco.
Něco totiž nezmizí nikdy. Doufám. Přeju si to tak.

Obrazy tmavnou. Svatost zůstala, ale změnila barvu. Je tmavší, tmavší šedá.

Nebo je možná veškeré světlo pryč, jen já se chytám stébélka naděje. Ale tak to není. Kdyby bylo pryč, cítil bych to. Poznal bych to. Kdykoliv.

Jen doufám, že obraz neskončí tak, jak je psáno. Nebo že budu já ten, kdo ho rozřízne vejpůl.


xxx kotě

...and things just change.

13. května 2016 v 22:20 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
Nějak jsem myslel, že blog bude ležet ladem. Docela to tak působí, hm? Přes měsíc ani štěk...a upřímně, nebylo co psát, protože těch věcí bylo až příliš. (Jak si někteří mohou myslet - "neměl čas se utápět v sebelítosti". A tak nějak to bude.)

Tak jsem byl zase v nemocnici. Zhubl jsem 10 kilo, postupně je nabírám nahoru. Fyzicky jsem na tom špatně, ale zvládám relativně normálně fungovat. Tělo se z té náhlé ztráty pomalinku dostává. No, minimálně už nespím tak dlouho a udržím se na nohou pár hodin. Vlastně od posledního článku jsem měl jednou antibiotika a dvě hospitalizace. To není špatné.

Moje psychická stránka je stále velmi labilní, ačkoliv beru prášky. Obávám se, že teď se jich nezbavím hodně dlouho. Dlouho jsem neviděl psychologa, hodlám to napravit. A pokecat si o sexualitě a tak. Jelikož stále nemám úplně jasno. Tím nechci říct, že bych si myslel, že mi psycholog dá odpovědi, ale doufám, že mě třeba postrčí, zase.

Dál jsem byl u optika a budu nosit kontaktní čočku (ano, jen jednu), uvidím, jak budu vidět. Snad aspoň trochu líp.

A tak nějak chodím i s holkou, to bude asi ta největší novinka. Nějak jsme se zamilovali. Prošli stresem, špatným...a teď se milujeme dál, i když věci nejsou vůbec ideální. Ale tak pro ni stojí za to bojovat se vším. Hlavně, aby to vzali kluci a všechno klapalo.

Prostě se toho děje tolik...ve mně...v okolí...ve všem. Že nevím, čemu se nejvíc věnovat. Nejradši bych ze sebe vypsal ty nejniternější pocitky, ale...nejde to. Nejde mi psát o sobě. Radši se utopím v beletrii a sledování South Parku (případně jiného seriálu). Nedělám nic do školy. Měl bych. Nedělám nic pro sebe...měl bych. Ale já nemůžu ni odpočívat. Jak jsem vším zalhcený.

Když jsem se konečně začal smiřovat a akceptovat pro to, kdo jsem... Mám teď celkově daleko menší problém se projevit přesně tak, jak chci. Jen doufám, že to nikomu nebude vadit. Nakonec to není tak strašné, být já. Ne v tomto ohledu, v jiných ano.
Nejradši bych byl ta vysněná roztomilá holka v sukýnce.
Půl dne jsem dnes strávil s výrazně nafialovělou rtěnkou na rtech. Jen abych mu udělal radost, Kudrlinkovi.

Kdyby vše bylo tak jednoduché...



xxx kotě