Obraz.

21. května 2016 v 22:41 | Arthurovo kotě |  Kočičí myšlenky a názory
Bezmála šestatřicet úplňků už nás oddělilo od horké letní noci plné měkkosti. A daleko víc měsíců už trvá něco. Niečo.

Jako by to bylo včera. Dlouhá noc. Chladná. Letní. V cizím, ale přesto doma. Ohňostroje a pak tma. Dlouhá tma. A díra. Prázdnota. A za okamžik v inverzi.

Ležel jsem tam čelem ke zdi a promítal si vše možné. Ale jako za starých televizí, ten obraz tam jezdil. Shora dolů. Stále jeden. Jako film v obrázkové knížce, občas se pohl. Ale jinak? Beze změny. Až mě to paralyzovalo.
Pořád a pořád.
Oheň, oheň, oheň. Všude.

Touha, která přemohla mé tělo, ale hlavně mou duši. Nebylo to fyzické. Nikdy to není fyzické. Je to moc dobré na to, aby bylo. Ale my jsme dost nízcí, abychom to zkazili. Oba.

Jako dvě dlouhé ruce mě plameny stáhly pod povrch zemský. Nebyla to daleká cesta od pekla, ani se to nezdálo moc jiné. Bolelo to tehdy, bolí to dnes.
Některé věci se nemění.

Třeba obrazy. Krom toho jednoho, který patří tobě. A věci nejsou, jak by měly být. Už žádné zlaté až bílé lokny, nic nadlidského nezůstalo. Čas vzal všechno, nechal jen něco. Ale to něco stále stojí za bolest, za utrpení. Stojí to za nápravu, možná. Pokud je co napravovat. To, že zbylo něco, přeci znamená, že víc není potřeba. Něco je to zdravé. Něco je to upřímné. Něco je to, co není hra.
Jako by něco nebylo součástí změny. Ty všechny se totiž promítají do obrazů.
A my si furt myslíme, jak jsme zkažení.
No ale zkažení budeme až tehdy, když přestaneme být upřímní vůči sami sobě a jeden druhému.
Tato pravda je totiž čistě bílá, na rozdíl od všech ostatních pravd, které mají hodně šedý nádech. Tohle je pravda, která nemůže lhát, ať se na ni díváme z jakéhokoliv úhlu pohledu.

Věci, které zůstávají - jako když jsem byl s tebou, ale nebyl jsi to ty. Tak se to stává i dnes. A stále bude. Protože něco.
Něco totiž nezmizí nikdy. Doufám. Přeju si to tak.

Obrazy tmavnou. Svatost zůstala, ale změnila barvu. Je tmavší, tmavší šedá.

Nebo je možná veškeré světlo pryč, jen já se chytám stébélka naděje. Ale tak to není. Kdyby bylo pryč, cítil bych to. Poznal bych to. Kdykoliv.

Jen doufám, že obraz neskončí tak, jak je psáno. Nebo že budu já ten, kdo ho rozřízne vejpůl.


xxx kotě
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 K. K. | Web | 21. května 2016 v 22:52 | Reagovat

pěkný blog:)

2 Malé kotě Malé kotě | Web | 21. května 2016 v 23:17 | Reagovat

[1]: Já vím.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama