Červen 2016

Bad days.

22. června 2016 v 22:04 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
Já vím, že je to jen špatný den - možná týden. Ale ono to působí hned jako špatný život.
V podstatě nevím, co se stalo. Ale už je mým zvykem po svých pošahaných tendencích moc nepátrat a prostě dělat to, co mi říká svědomí nebo hlasy v hlavě. Které by tam mimochodem prý být neměly a jestli tam budou ještě dlouho, budu hospitalizován do cvokhausu. Problém je ten, že nevím, jestli ty hlasy vychází "zvenku" nebo tam prostě jsou. Jako forma mě samého. Samozřejmě, že jsou ve mně. Ale otázkou zůstává: jakým sakra způsobem. Protože to je dost klíčová věc.
- A jedna z věcí, proč jsem asi neměl vysazovat prášky.
Dnes si pro mě tedy připravily takovou lahůdku.
Byl jsem úplně v pořádku. V noci se mi zdálo o tom, že líbám svého přítele, dlouho, vášnivě. Nic divného, protože tohle děláme často. Ale často se mi stává, že ve snu nehraji vlastní osobu, že jsem někdo jiný. Není se čemu divit, když jsem prostě zmatený ohledně všech těch věcí, co se týkají mé osobnosti. Probudil jsem se, pořád v pořádku a pak to přišlo.
Začal jsem se všem omlouvat. A když myslím všem, tak všem. Postupně jsem si promítal všechny lidi, kterým jsem od mala ublížit, urazil je...zkrátka se k nim nechoval dobře. Sháněl jsem na ně číslo a tak různě. A všem jsem napsal. Bez reakce, žádnou jsem neočekával.
Je pravda, že někteří se ke mně chovali daleko hůř než kdy já k nim. A pravděpodobně, že "nechci s tebou spát, protože mi za to už nestojíš" je daleko menší "zranění" někoho než to, že on se mi roky smál po boku svých kumpánů...a tak podobně.
Ale chtěl jsem to udělat, musel jsem to udělat, tak jsem to udělal. A ještě mi spousta lidí chybí, hodně z těch důležitých.
Chci mít čistý štít. Protože potřebuju začít sám od sebe. Aby se něco změnilo, abych měl na to dosáhnout svých snů - hlavně se uzdravit nebo se tomu co nejvíce přiblížit.
Upřímně, až mě děsí, ke kolika lidem jsem se kdy choval křivě. To si ani všechno nepamatuju. Myslel jsem si, že jsem lepší než tohle. Že nejsem ten obyčejný, zlý kluk, který jedná bez ohledu na city ostatních.
Do toho mi racionální stránka mého přehlceného mozku povídá, že si to moc beru. Že jsem skoro nikomu neublížil tak, aby to vůbec stálo za omluvu. Že nejednat přesně podle přání někoho není nic špatného a že občas ujede každý. A když to bylo přehnané, způsobila to moje psychická porucha.
Jenže to se mnou prostě přijde v balíku. Pořád jsem to já. A nehodlám se omlouvat něčím, co bych měl zvládat kontrolovat, pokud chci žít v normálním životě a ne mezi čtyřmi bílými stěnami se zamřížovanými okny. V reálném životě se mě nikdo ptát nebude "byl jsi to ty nebo tvoje porucha?" - prostě to půjde stylem "buď dobrý, drž hubu a krok, nebo adios".
Chci si splnit sen a jednou normálně pracovat. Aniž bych si musel brát v průběhu roku volna na to, aby mi bylo psychicky natolik dobře, abych vůbec pracovat mohl. Chci prožít naprosto obyčejný rok, který vydržím bez nějakých relapsů a dovolenou si vezmu jen proto, že s klukama pojedeme někam do ciziny, třeba.
Ale vím, že do toho mám ještě hrozně daleko. Přitom rok není až tak dlouhá doba, aby se to nedalo zvládnout. Čeká mě k tomu ještě velká hora práce, sebekázně, učení se. Ale jsem upřímně odhodlaný toho jednou dosáhnout.
Když se to nestane, budu si alespoň jistý tím, že jsem udělal maximum.

Možná to ani nedokončím. Kdo ví? Jako se mi to někdy stává... Ale třeba taky jo.


xxx kotě

Koťátko 2.0

19. června 2016 v 18:01 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
Při učení se na poslední zkoušku není nic lepšího, než ztrácet čas psaním článku.
To jen tak na úvod.

Dnes jsem při zběžném posezení v pracovně na zemi před mou modlou (knihovnou) našel jistou "knížku". Žádná beletrie ani poezie. Prostě jsem v tom byl já. Tedy, abych byl přesnější, moje čtrnáctileté já, které zrovna skoro lámalo patnáctý rok života.
Bylo v tom všechno. Tedy, všechno důležité. Tehdy to bylo důležité.
A já byl blbej, hrozně blbej. Ale byl jsem pořád tak nějak já. Měl jsem nutkavou potřebu zaznamenávat všechno, co se stalo mou srdcovou záležitostí. Tu mám stále. Už ale ne tak povrchně. "Dnes jsem byl tam a tam s tím a tím a dělali jsme to a to."
Ne.
Všechno se to promítne jinde. A něco zůstane jen mezi mnou a nejbližšími lidmi.

Docela si vzpomínám na emoce, které jsem cítil s různými lidmi. Třeba i jen při komunikaci na dálku. A přesto mé paměti už unikají detaily - "proč jsme se vůbec pohádali?" "jak jsme se to seznámili?" "kdy jsem se do něj zamiloval?" "bylo to vůbec skutečné, nebo to byl jen výplod mojí hlavy? když už stejně slýchávám hlasy..."
Všechno bylo reálné, jako že já jsem (nejen) z masa a kostí. Mám fotky těch lidí, fotky s nimi, rozhovory, měli jsme plány. Dětské plány.
Je to jako by to bylo včera s tím rozdílem, že vím přesně, co jsem včera dělal a cítil, vím, proč jsme jeli k přítelově mamce, vím, proč jsme si tam nastříhali levanduli, kterou teď K. poctivé suší. Proč jsme se tam převlékali, proč jsme pracovali na zahradě a potom seděli spolu.

Můj život se naprosto změnil. Jsou v něm úplně jiní lidé než kdysi. A já jsem jiný. Jsem dospělejší. I když jsem zvyklý si tvrdit, že jsem pořád stejný, že tehdy jsem byl stejně vyspělý jako jsem třeba dnes. No, není to vůbec pravda. Tedy ano, měl jsem momenty, ale teď to trvá pořád.

Jestli je něco, co mi z těch dob zajisté zůstalo, je to fakt, že jsem snílek. Akorát teď už vím, že některé sny se opravdu nesplní, ale to mi nebrání v tom, abych stále myslel i na věci, kterých dosáhnout nemůžu. To fantazírování by mi přeci nemělo ublížit, když racionálně jsem si vědom toho, že se nestanou.

Například, od mala jsem toužil být hercem, zpěvákem, v trochu pozdějším věku, který se blížil dvěma číslicím, jsem chtěl být i tanečníkem. Málokdo tohle o mně věděl nebo ví.
Vždy jsem se viděl někde na pódiu...
Jenže proč by tohle lidé měli vědět? Můj psychický stav mi nikdy nedovoloval tohle dělat. Ale teď se lepší. Když už je pozdě.
Ono v podstatě ani pozdě jakoby není. Jenže tu mám už rodinu. A abych si mohl splnit tyto sny, musel bych ji opustit. Což neudělám. Moje priority jsou jasné.
Tato rodina je na prvním místě, ta láska, všechno. Ani na den bych to neměnil.
Jen to prostě trochu zamrzí. Když můžu být tak blízko...ale přitom je to tak hrozně daleko.

Takže jsem teď skončil všude, kde jsem se neviděl.
"Nikdy s nikým nevydržím dlouhodobě/kdo by mě taky chtěl." - a dnes mám doma tři kluky.
"Vím, že půjdu kamkoliv, ale na zdravku rozhodně ne." - a dnes sem na zdravce.
"Nikdy to nebude lepší, budu takovýto už navždy!" - a zlepšil jsem se.
Život je ironicky nevyzpytatelný, ale bohudík za to.

Mám rád být dospělejší. Vidím věci z jiného úhlu. Začínám se mít rád. Někdy se mám velmi rád. A přál bych to cítit každému na světě.
Život bolí. Někdy je nesnesitelný. Staví (zdánlivě) nepřekonatelné překážky. Jediné, co je ale potřeba, je srovnat se sám se sebou a všechno jde líp. Život se dá žít a je v něm víc než nic.
Takže je to nakonec docela fajn, tohle žití.



xxx kotě(-buzinka)