Červenec 2016

...domovina má nepřátelská jest.

29. července 2016 v 11:14 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
Domov, to je takové nekonkrétní označení. Zvlášť pro člověka, který si není jistý ani tím, jestli vůbec existuje.
(Protože všechno je třeba jen nějaká představa, nikdo z nás opravdu nežijeme, jsme jen výzkumné hračky, a podobně. Koťátko zase schízuje.)

Myslím, že do tohoto ještě dorostu. A poznám, co je mým domovem, myšleno místně, ne žádnými přeslazenými metaforami, jak je můj domov v něčím srdci.

Byli jsme totiž na výletě přes noc, už minulý týden. (Takže větší než výlet, ale zas menší než dovolená.) A bylo to super. Upřímně, vůbec se mi nestýskalo po rodném městě. Co si budeme povídat, stojí to tu za hovno z pár prostých důvodů. Nepříjemní lidé, nepříjemná atmosféra, jediné pozitivum je možná tak jistá dávka anonymity, ale na druhou stranu, často se říká, že jsme jen přerostlou vesnicí. O tom také svědčí ty neustálé drby a to, že se člověk jen projde centrem a potká dvacet známých.

Tedy, já ne, já jsem asociál a když vidím někoho známého, obvykle se snažím koukat všude jinde, jen ne jeho směrem. Ostatně, takhle to dělají i oni, když vidí mě, protože kolikrát jsem měl veselejší náladu, čučel na ně, on mě ten někdo třeba zahlédl, ale neobtěžoval se ani pokývnout hlavou na pozdrav, což je asi aspoň ten nejmenší drobek slušnosti, který by v sobě měl mít každý.

To město je zkrátka nepřátelské. Není divu, že Kudrlina po několika letech v této toxické oblasti taky dostal depresi.
A tím, že já se tu narodil, je jasný, že ji mám od prvního nádechu. Hodně to vysvětluje.

Tam na výletě to bylo jiné. Všechen personál se choval vstřícně, někdo nám dokonce chtěl sám od sebe poradit, když jsme lehce bezradně čučeli do mapy. (Ono by sice stačilo ji dát mně, jelikož já z nás tří jsem očividně jediný, který se podle mapy umí orientovat, když ví, kde zrovna stojí.)


U nás se stane co? Člověk přijde do podniku na to, aby si vychutnal s někým kávu, vezme do ruky tedy nápojový lístek a asi o celých deset vteřin později se přiřítí od pohledu otrávená pinglice (muži jsou v tomto ohledu na tom kapku líp) a vyštěkne, co si člověk dá. Když si vlastně ani nestihl přečíst, co mají. A tak ji buď pošle pryč, že nemá vybráno, čímž riskuje, že mu pinglice později do kávy i plivne, nebo horečně vybírá s komentářem v pozadí, který má podobu otravného mlaskání nebo urputného pohledu, který by člověka zvládl propálit. A tak to obvykle vyhraje kapučíno, protože to je taková jistota. To, že se na vás pak pinglice dívá jako na kreténa kávy neznalého, už je vám celkem jedno. Aspoň, že vás nepleskla nápojákem přes palici a dostanete nějakou kávu (kterou jste třeba vůbec nechtěli, ale tak káva jak káva, že ano, potleskejte mi, všichni znalci. p.s.: doma někdy piju i turka).

Co se týče toho, když někdo přijede s mapou... Od pohledu cizinec (protože je xkrát lépe oblečený, jo a taky má třeba kufr), od pohledu ztracený v ulicích i místní české řeči, které sem tam nerozumím ani já. Ale ne, místní se nezastaví. Místní ho objedou, blbě na něj čumí, někdy se zasmějí, občas ho pošlapou, někteří se ho pokusí okrást a jiní do něj narazí, protože v centru se přece jen tak nestojí.

Přitom je vážně tak složité se zeptat "can I help you?", načež by cizinec vychrlil jméno ulice nebo lokace, kam se potřebuje dostat. A bylo by těžké aspoň ukázat směr nebo říct, když už nejsme v angličtině nejzdatnějšími, "bus number one two". Ale hlavně že se dneska všichni chvástají angličtinou, kterou mixují napůl s češtinou, když tomu očividně sami ani nerozumí. Jejich maximum je "jsi best", "jsi top", "je to bitch", což je slovní zásoba, se kterou dnes i hravě odmaturují.

Já se s cizinci na našem výletě setkal, protože jsme asi zrovna chytli nějakou cizincovitou sezónu. Sice jsem si neodpustil pár předsudků, přeci jen mi nebylo v dnešních dnech příjemné jet i tu chvíli vlakem s partou muslimských (teď už asi?) spoluobčanů, ale když se nás pak nějaký pár zeptal, kudy na Prahu, dokonce jsem jim musel složitě vysvětlovat, že vystoupili na špatné zastávce a že další vlak jede asi až za hodinu, ale že je stejně nevezme, když nebudou mít lístek, ale že ta správná zastávka je asi jen kilometr tam tím směrem. Jednodušeji to prostě nešlo, když jsem byl ve městě, kde jsem to neznal. Ale stejně. Věděli aspoň něco. Už nebyli ztracení na vlakové zastávce, kde už nebyla ani noha a ještě by se tam někde ztratili. Já ztratil dvě minuty času, ale kolik toho času mohli ztratit oni, kdybych byl další z pyšných čecháčků, co jsou nad věcí a na ostatní prostě dlabou? Bloudili by tam třeba ještě dneska.

Já už ani nemám sny o tom, jak se přestěhuju do přátelské Británie (ok, ale zas bych se tomu vůbec nebránil, jenže už přežiju, když to tak nebude, hehe, lidi dospívají) nebo jiné země, která se pyšní tak nějak přívětivějším obyvatelstvem, ekonomikou atd. Ale chtěl bych vypadnout z tohoto města. Jako nic proti městu samotnému, ale to prostě mě prostě pomalu otravuje a já nechci skončit jako zapšklý měšťák, který je líný oplatit pozdrav, když někam přijde. Nechci se nakazit absolutním pesimismem, skepsí, nepřátelstvím jen tak. Nebaví mě se v tramvaji dívat na x zamračených obličejů - a to není jen ráno, ale v kteroukoliv denní dobu. Nechci snášet pomluvy, posměšky.
Neříkám, že tito lidé jsou jen tady. To rozhodně ne. Jsou všude. Ale je fakt, že u nás jsou opravdu koncentrovaní.
A jak Česko je obecně zpátečnické, tak tady to platí dvojnásob.

Trochu jiný článek než obvykle, ale ventilace byla z nějakého důvodu nutná. Asi si napíšu ještě další zvlášť, protože mě namíchlo vícero věcí.



xxx kotě

Čistej.

5. července 2016 v 0:49 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
"Už nebudu brát žádné prášky, pokud neskončím hospitalizovaný ve svěrací kazajce." - Asi tak nějak zní moje současná diagnóza.
Určitým způsobem to je důvod slavit. Zbavil jsem se prášků, to je přeci to, o co jsem usiloval. Abych byl natolik v pořádku, že bych nepotřeboval "nouzové prášky" nebo "pravidelné prášky", jak se mi posledních cirka 12 let střídalo.
Žádné prášky se ale nerovná to, že jsem zdravý.
Moje opravdové diagnózy zůstávají. Jediným rozdílem je to, že už nechci tolik umírat. Nechci si ubližovat. A ačkoliv vím, že to ještě někdy určitě udělám, už to nebude takové to, co by vyloženě ohrozilo život.
Teď už budu kopat sám za sebe.
A ukáže se, kdo doopravdy jsem.
Už žádné oblbováky, žádné výmluvy, že to prášky.
Už jen já, moje vina, moje duševní poruchy, které jsou neléčené, protože abnormality a blabla.
Není žádná možnost polovičních zátěží. Nebo úlev. Jsem v tom hozenej a otázkou zůstává - naučím se plavat?
Mám strach. Nemyslím si, že bych to neměl zvládnout. Neříkám, že to hned půjde jako po másle, nebo snad že to bude daleko lepší než s pilulkami. Mám strach, co se objeví.

Jsem čistej jeden den. A už přemýšlím o tom, že moje důvěra vůči lidem je přehnaná. Jenže to bylo přeci to, co mě dělalo vždycky kotětem. Našel jsem si "vhodné" lidi a těm jsem zkrátka důvěřoval. Věřil jsem, že mi neublíží. A když mi ublížili? Skončili jsme, případně jsem odpustil.
Problém je ten, že s nezatemněným úsudkem vidím tu holou pravdu. Nebo to nebylo prášky, ale jen tím, že jsem zavíral oči před tak zřejmou věcí.

Nemám přátele.
Žádný BFF, žádný věrný přítel, který by to vždy byl.
Mám akorát ty, se kterými chodím. A ti tu obvyke jsou. Ale taky ne vždy.
Jenže člověk není stavěný na to, aby přežíval jen se svými partnery. Občas prostě potřebuje někoho, s kým nesdílí lože (nebo se na to nechystá).
A já si tak říkám pořád dokola: je to moje chyba? Udělal jsem něco špatně? Byl jsem na ně zlý?
Promítám si, co jsem jim kdy řekl, provedl...
Uvědomuji si svoje chyby. Vím, že umím být dost rázný, co se týče vlastních názorů - prostě si za každou cenu stojím za svým. Na druhou stranu ale umím uznat chybu, když tam nějaká je.
Umím být neodbytný. Ale faktem zůstává, že si tu svoji otravnost ve většině případů prostě neuvědomím. Ještě to nemám tak osvojené, jak bych asi mít měl. Přitom ale každému říkám, že má se mnou jednat na rovinu - "Otravuju tě? Tak mi to řekni a já třeba přestanu."
Jsem někdy dětinský. No, bóže. To je toho. Nepotřebuju se chovat přehnaně dospěle, když to není potřeba. Rád se uvolním a dělám (říkám) kraviny.
Ale ve výsledku. Co já vlastně dělám špatně? Ptám se málo na cizí životy? Možná. Jenže já očekávám, že když já můžu přijít s problémem, může s problémem přijít i druhý. Beru to jako samozřejmost - jednou potřebuju něco já, podruhé ty. Žádné dluhy, prostě přátelství.
Jenže když nemám přátelé, s kým jsem to tak mohl brát?
S těmi lidmi, kteří mi vždy tvrdili, jak jim na mně záleží, ale pak tu nebyli?
A někdy to není jen o tom, že se něco vyloženě děje. Je to spíš o tom, že člověk ví, že tam někde-kdekoliv někdo je. Pro něj. Pro řešení pitomostí. Nebo jen pro prosté přitakávání či vyjádření účasti.

V Maslowově pyramidě je "pocit sounáležitosti a lásky" na docela důležitém stupínku. Přesněji na třetím ze sedmi (tak jsme si to uváděli ve škole a já z toho mám výbornou). Před ním jsou jen potřeby biologické (přeci jen, vzduch je docela důležitý) a potřeby bezpečí (k čemu nějaká láska, když tě sežere medvěd). Pak je ona jistá potřeba "sounáležitosti a lásky". A já to neberu prostě jako pouhý partnerský vztah zahrnující sex a podobné dovádění. Ale i přátelství.
Potřeba někam patřit. A ne do škatulky s nápisem "běloch", "gay" nebo třeba "IQ 140+". Spíš k někomu. K osobě nebo osobám. Každý ji má.
Já jen nechápu, jak jsem bez ní mohl tak dlouho být. Upřímně... Asi jsem to nepociťoval. Všechny ty moje problémy mě zahlcovaly natolik, že jsem to neviděl. Tu samotu.
To, jak každý odchází, i když slíbí, že zůstane.
Třeba je to dobou. Třeba taky ne. Třeba je to jen tím, že já jsem prostě už od výroby vadný kus.
Lidi nemají rádi vadné kusy. Sám je nemám rád.

Celá pointa tohoto vyčerpávající textu je ale prostá. Dá se shrnout dvěma jednoduchými slovy.
Bolí to.
Jenže taky tak nějak tuším, že člověk je v podstatě celý život sám. Co nevzejde z něj, to prostě nemá. Tak se budu s nebráním prášků prát bez přátel. Mám na to dostatek duševní síly? Snad ano. Pokud ne...svěrací kazajka je celá nažhavená na moje tělo. Tyhle věci potřebují čas. Vytrvalost. Sebekontrolu. Hodně sebekontroly. Kterou teď relativně postrádám.
Věci se musí změnit. Jako vždycky. Jsou dynamické, přizpůsobují se. Taky se musím přizpůsobit.
Pravidelnost, klid a víra v sebe. Tohle mít, zvládnu to. Nejspíš.

Stejně to ale vždy ztroskotá na jedné věci - komu se svěřím, když to nechci svěřovat svým miláčkům?
Je to na nic. Ale to už jsem asi psal.

Nakonec bych možná radši bral prášky s padesátiprocentní účinností, než abych v tom byl kompletně potopenej. Jenže podvědomě vím, že za tohle jsem bojoval celé dlouhé roky. Za sebelásku.



xxx kotě