Srpen 2016

Pět minut.

21. srpna 2016 v 15:38 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
Mám kočku.
Děláme rekonstrukci.
Chodím do práce.
Brzy bude škola.
Jsem sám.

Preventivní volačka s psychologem dopadla po pěti minutách slovy: "podívej, kotě...ty máš depresi, takže by bylo dobré, kdybys teď opravdu nebyl sám".
A ejhle, takhle sám jsem nebyl snad už roky.
Mám dobrého psychologa, když mě zvládne diagnostikovat během chvilky, to ano.
Ale už není divu, že mi nic nejde. Všechno to najednou nějak dává smysl.
Moje neschopnost rozhodnout se. (Dám si těstoviny, nebo rýži? Půjdu spodem, nebo vrchem, když to vyjde nastejno? Koupím si mobil teď, nebo později?...)
Moje neustálá únava a vyčerpání. (Spím různě dlouhou dobu na zkoušku, ale únava neodchází. Je různé počasí a únava je stejná. Jsem přes den různě vytížený a únava je stále.)
Pocit nutnosti změny, který nedokážu uskutečnit, čili nedostatek vůle. (Nemyslím, že vyloženě abulie, ale hypo prostě ano.) Což má za následek pouze to, že život mě ubíjí, ale přitom s tím nejde nic dělat.
Poslední dny i snížený apetit. (Protože jsem jedl ve čtvrtek dopoledne a pak až dneska ráno.)
V hlavě mám chaos, ale zároveň i prázdno.
Pocitů tolik, ale přitom prázdno.
Všeho tolik, ale přitom naprosto prázdno.
Jsem vygumovanej. Přitom nejsem.

Takže mám depresi, život je asi fajn. Nebo ne fajn, spíš normální. Takovej, jakej byl vždycky.

Ubíjí mě, že nemůžu být, kdo jsem. A to jsem si pořád říkal, jak už se přes všechno dostávám. Leda hovno. Jsem furt na začátku. Je to jak bludnej kruh.
Lepší, horší, dobrý, super, na dně, dobrý, jde to, úžasný, na hovno... Přičemž si uvědomuju, že takovýhle je každý život. Ale málokterý to tak graduje, jak ten můj, to je taky věc.

A pak jsem furt seklej v tom, že se nikdo nestará. Teď už pochybuju třeba i o K. Stará se vůbec? Proč je radši 14 hodin denně v tahu, než aby obětoval pár korun a byl se mnou aspoň někdy doma?
Jako vážně, sakra, proč?
Proč odjíždí vždycky všichni najednou?
A co když se už nevrátí?
To už není paranoia, to už je prostě daná věc.
Lidi odcházejí. Vždycky ode mě odcházejí. Naprosto všichni.
A já pak doma řvu do peřin a ptám se, co jsem udělal špatně.
"Staral jsem se moc málo?"
"Něco špatného jsem řekl/napsal/udělal?"
"Bylo to kvůli *tomu něčemu, co nemůžu ovlivnit*?"
"Nebo je to prostě jenom kvůli tomu, že já jsem já?"

Psychicky nemocní lidé si jako kamarády nezaslouží? Lidé, co nemají jasno v tom, co jsou pořádně zač, si kamarády nezaslouží?
Proč jenom jsem ten typ člověka, co tu bude vždycky, když ti dotyční mě budou mít pořád na háku?
A pak jen poslouchat/číst si o tom, jak jsou jejich povedení kamarádi na hovno, protože jim dělají špatné věci. Přitom oni dělají naprosto to stejné.
Nakonec si i říkám, že nechci poslouchat ty podělané kecy o tom, jak s nimi někdo vyjebal, když oni nedělají nic jiného, než že vyjebou se mnou.
Stejně ale zase přijdu a budu si hrát na vrbu.
Dokonale se hodím na kariéru psychologa, to už mi nikdo nevezme. Což ale ani neznamená, že to půjdu dělat.
Dokonce se i vrací moje "předchozí já", které se natolik bálo jakéhokliv odmítnutí, že se přesvědčilo, že nesnáší lidi.
Třeba i budu chtít být sám, konec konců, nic jiného než samota stejně není. Ne v mém životě, očividně.
Protože ať už jsem s kýmkoliv, vždy mám chvíle, že jsem sám. Je jedno, jestli je to s jedním člověkem, nebo jich mám kolem sebe třeba sto.
Jsem opuštěnej ve světě, kterej je totálně přelidněnej a jsem vězněm v něčem, co má být mým lístkem za svobodou.
Celej můj svět ja naruby. Přesně takovej, jakej by bejt neměl.
A to všechno jenom proto, že to mám na hovno v hlavě. Tak aspoň, že tohle vím. Jsou i jiný podobný trosky, co si to nedokážou uvědomit.
Navíc pořád slyším hlasy. Už je slyšet nechci, v tom vidím kapku problém. Respektive slyším.
Pořád mi říkají něco ve smyslu, že se mám zabít, když to už máme za sebou.
Jsem zbytečnej, navíc, šestý kolečko v autě, blbec, co poslouchá hlasy v hlavě, i když ví, že nejsou skutečný...

Seru odstavce a překlepy.



xxx kotě

...odcházejí.

13. srpna 2016 v 8:56 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
Všichni jsou pryč.
Vlastně jsem teď tak roztržený na dvě poloviny, že se to ani nedá nijak rádoby poeticky popsat. Můj život má nyní přesně dvě strany mince. Striktně rozdělené na pannu a orla, když vždy to spíše bylo tak, že pořád padala jedna strana. Teď nastala dokonalá pravděpodobnost, která už ani pravděpodobností není a já jsem z toho silně zmaten.

No samozřejmě, jako by nestačil zmatek ze sexuální orientace, osobnosti, celé mé budoucnosti a podobně.

Podíváme se na první stranu. Faktem zůstává, že ve vztahu se svými kocoury jsem teď spokojenější než jindy. Jistě, vždy se najdou nějaké drobnosti, které se dají řešit v průběhu času, ale kdyby bylo všechno takové, jaké to teď s nimi je, byl bych pravděpodobně nejšťastnějším člověkem světa, což by bylo dost...divné. Pro tohle přeci předpoklady nemám.

Na druhé straně se ale sype všechno ostatní. Nejvíc mě bolí asi to, že všichni jsou pryč. Všichni lidé, o kterých jsem si myslel, že jsou moji dobří přátelé, protože tady byli, já tu byl pro ně a tak dál...to už jsem psal v některém z posledních minulých článků, pokud si dobře vzpomínám.
Jenže to samozřejmě nesu dost blbě. Potřebuju ty lidi. To mě dělá zranitelným. Ten fakt, že já je potřebuju, ale oni mě ne. Staví mě to do dosti blbé pozice vůči světu. Protože já budu vždy někoho potřebovat, nejen teď.
Ale není tohle snad lidskou přirozeností?
Není tohle lepší, než když jsem byl jen kostra bez emocí, citů a všech těchto serepetiček? Mělo by být, i když budu pořád citový mrzák.

Pak nevím, jestli chci dodělávat školu. Na jednu stranu chci, na druhou si myslím, že to možná je trochu ztráta času. Respektive my všichni tu víme, že to je v podstatě ztráta času, ale protože já potřebuju čas navíc, tak to prostě podstupujeme. Žádná tragédie, stejně ji dodělám. Jenom mám prostě takové pocity, že to není to pravé, ale to je možná jen taková ta prázdninová pseudodeprese spojená s tím, že do druháku nastoupím jako vyžraná koule, protože jsem velmi přibral.

Nebo taky to, že ve mně teď žije něco mezi klukem a holkou a střídá se to tak desetkrát během dne.
Není moc příjemné ráno sedět na snídani ve volných kalhotách, maxitriku a potom se z toho během dopoledne probrat a vyčítat si, že vypadám jako pytel brambor, že jsem si měl vzít něco elegantnějšího, upnutějšího, načež o hodinku později zas přijde rezignace se slovy "vždyť je to jedno, jednou jsem muž, tak ať si svět nasere". A před odjezdem z práce se sám v hlavě seřvu, že takhle přeci nemůžu jít nikam ven, protože vypadám jako napůl bezdomovec, kterému ke všemu stojí vlasy metr vysoko.
Je to k zbláznění, ale tak snažím se to přecházet. To jde těžko, když se těžko zvládnu jednoznačně definovat.

Ohledně sexu, orientace a všeho kolem mám trochu menší zmatek, ale pořád také váhám. Někdy mám chvíle, kdy mě naprosto odpuzuje představa sexu se ženou, načež přichází chvíle, kdy si nedokážu představit, že bych ještě někdy spal s klukem. Nebo třeba kýmkoliv. A pak bych zas spal s čímkoliv, co je lidského původu a aspoň trochu atraktivní. (Nebo povolné, přeci jen si nemůžu tak vybírat.)

Kocour bude na skoro dva týdny pryč a nikdo se mnou nechce být, aby mě hlídal. K. mádvě bigády, takže doma spíš není než je, tudíž to vypadá, že budu v podstatě sám. Všichni ví, co se děje, když jsem delší dobu sám.
A všichni jsou pryč.
Pořád, když je potřebuji, i když ne.
Metafory došly, když jsem napůl šťastný a nešťastný.
Třeba už ani nejsem kotě...
Ale blbost, já jsem furt já. Příliš jsem se nezměnil.
(Hlavně proto, že jsem zas byl na návštěvě v nemocnici, že ano...)


xxx kotě