Září 2016

Někdo, kdo umí být obojím.

12. září 2016 v 22:35 | Arthurovo kotě |  Kočičí myšlenky a názory
Pořád jsem u toho podvojného tématu. A všímám si čím dál víc, kolik toho se mnou je nejednoznačně, jak moc jsem rozpolcený. Pak žij normálně, kotě, že jo, jako vždycky, klasika jak hrom.
Zahraniční buzna-tumblr je plný takových těch volnomyšlenkářských frází jako "find someone who can do both", které se mi hrozně líbí, ale na Česko je to moc...no, moc...moc. A já jsem moc "someone who can actually do both". To Češi moc nemusí, zatím. Ale věřím, že během pár desítek let to sem taky přijde. A taky tomu, že to nebude moc velká překážka v mých plánech, protože by se mohlo ze "someone who can do both" stát neurotické "not gay but not straight and hella confused&pissed off".
Poslední dobou jsem pro změnu velká cholera. Až se skoro nepoznávám. Na druhou stranu jsem ale taky takový happy jak dva grepy, spokojeně proplouvám nechutně horkými dny, kdy se mi dělají tak dvanáctkrát denně mžitky před očima a přirozeně se dezinfikuji potem zhruba tak každou minutu onoho dne.
Nejhorší je, že si nejsem jistý, jestli je to manická fáze, nebo jen prostě staré dobré štěstí, které stejně časem asi pomine, ale třeba mě aspoň nehodí do hluboké deprese, jak to dělává právě mánie. Mánie jsou svině, trochu jako většina holek. A kluků. A zvířat. A tak všeho prostě.

Díky tomuhle všemu se mi ale sny zdrcly do takové celkem "hmatatelné podoby".

V podstatě toužím po ženě, která mě bude milovat a já ji, budeme spolu už do konce našich dnů (ok, já nejspíš umřu první, ale kdo by to řešil), rozšíříme rodinu. Chci ženu, která tu pro mě vždy bude, já pro ni. Takovou, kterou budu dělat šťastnou, budu se o ni moci starat jako o princeznu a vše bude klapat.
A ona bude ráno chodit v mém oblečení, bude to pro mě jako trofej, že ji mám zrovna já, když je tak neskonale dokonalá.

Když si člověk uvědomí, že ji nejspíš našel, začíná to být trochu na panický záchvat.

Začínám mít i trochu jasno v tom, co bych nakonec chtěl dělat. Už se mi zrak zaostřuje na ty nejasné možnosti, které se rozplývaly tak, až mi přišlo, že bych snad mohl dělat cokoliv...což je blbost.
Nechci být zdravotní sestra, asi ne. I když jo, ale ne.
Spíš mám i co dát lidem, tak proč to zahazovat?

A moje beletrie momentálně stojí, protože mám hlavu v oblacích, ze kterých se mi nechce dolů na zem. I když budu muset. Nevadí mi to, rád si dám na čas. Se vším. Takový prostě jsem. Tohle je paradox. Když už to vypadalo, že si Někdo mé práce všimne... To bych taky měl ještě dořešit. Nějak. Možná.
(Taky často myslím na sex. Jako ještě víc často než obvykle. A nějak se přikláním k tomu správnému pólu podle biologie. Možná to chtělo jen správného člověka.)

Upřímně respektuju všechny ženy. Obdivuju je. Jsou tak silné, dávají toho tolik. Když už nic jiného, tak minimálně životy. Jako ano, k tomu jsou potřeba i muži, ale stejně... To ony jsou matky, to ony věčně tahají celý svět na svých ramenou. Jen táta mě kdysi vedl k tomu, abych je měl v úctě, ale jako špunt jsem tomu až tolik nerozuměl. I sám od sebe cítím, že je to potřeba. I když dnes je to možná důvodem, proč mi vztahy předtím nevyšly. Dnešní holky chtějí zlé kluky a tomu já se tak nějak vymykám. Ať už chci, nebo nechci.

Ještě stále nezapomínám... Na nic, na nikoho. A nikdy nezapomenu, i když to teď možná může vypadat trochu jinak. Pořád mě zajímá, co se vlastně stalo, ale Bůh ví, jestli se to někdy dozvím. Já doufám, že ano, protože by byla škoda skončit takto...nijak.



xxx kotě