Říjen 2016

Odcházení.

28. října 2016 v 22:43 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
Někdy mám špatné dny. Což je asi jasné, za účelem ventilace vůbec vznikl tenhle blog, který čtou tak dva až tři lidé, kteří nedočkavě čekají na další bláboly a pocity.
Být já je těžké. Ale upřímně, myslím, že být kýmkoliv je těžké. Všichni mají svoje nejistoty, strachy. Jen někteří jich máme víc a proto se nám zdá svět tak nefér, tak bolestivý a tohle všechno. A proto zakládáme brečící blogy. Abychom si aspoň někde nepřipadali jako idioti, když píšeme "do vzduchu". Abychom měli pocit, že tam někde v dáli může být třeba někdo naprosto cizí, kdo se stará a komu nejsme úplně jedno.
Je paradoxem, že s čím víc lidmi jsem, tím se cítím víc sám. Asi je to věkem. Tím, že mě pořád tlačí čas a když si udělám třeba dva volné dny, které strávím čistě u nějaké relaxační činnosti, mám fakt blbý pocit, že ten čas jsem asi mohl využít jinak, lépe.
Mým primárním cílem nyní je něco změnit. Já vím, pohádka, co tu byla stotisíckrát, ale tentokrát je to jiné. Už jsem se dostal přes tolik problémů, už jsem si uvědomil jisté věci a najednou... Je mýmm cílem prostě být spokojený, možná i šťastný a zvládnout žít nějak normálně, v rámci možností. Jenže v tom to možná je. Zvládnu já žít normálně? Co znamená "normálně"? Mít rodinu, práci, každý den nechat plynout ve stereotypu.
Och, bože, tohle bych uvítal. Uvítal bych starosti, které by se týkaly pouze práce a nějakých domácích povinností. Uvítal bych povinnosti navštěvovat naši rodinu. Jen už ne tohle. Jen už si v sobě nenosit tu tíhu toho všeho, co jsem byť jen trochu pokazil.
"Normální" člověk se z toho prostě oklepe. Třeba za den, někdo za měsíc. Ale oklepe. Já si v sobě nesu pořád všechno. Že jsem někdy v první třídě zapomněl na hraní si na santu a nevzal žádnou maličkost jako dárek? Musel jsem improvizovat a ten dotyčný byl z toho zklamaný. Je to dobrých čtrnáct let a já si z toho nesu pořád vinu. Z toho, že jsem zapomněl obětovat pět minut drahoceného času a vyrobit aspoň něco předpotopního papíru. Přitom jsme pak byli v pořádku. Kamarádili jsme se ještě několik let poté, než se naše cesty rozešly na střední školu.
Proč to prostě pořád nemůžu nechat jít? Je to jako by zůstávalo to negativní. To, v čem jsem selhal. A v čem pořád selhávám. Jako jsou třeba vztahy.
Cítím se tak jako jedno velké zklamání. Však každý si dokáže udržet nějakého kamaráda. Sejít se s ním nebo ho kontaktovat třeba po pěti letech a být s ním tak, jako by žádná pauza nebyla. mít někoho, kdo tam někde prostě bude a v nejhorší situaci člověk ví, že na to nebude úplně sám.
Já mám teď jistotu maximálně ve svých přítelích. Respektive ani to ne. Co jim zabrání se jednoho dne taky jen tak zvednout a beze slova odejít?
Přijde mi, že to se jednou stane. Že všichni najednou budou pryč a já se budu zas cítit sám, stejně jako v dnešních dnech, akorát to bude najednou doopravdy. Bude to tak, že budu sám a ani nebudu mít s kým prohodit pár slov. Budu sám, izolovaný a nakonec umřu.
- a přitom jsem tolik bojoval za to, abych mohl vůbec žít.
Tady ty týdny nebyly špatné, nebo tak nepůsobily. Začínám mít pocit, že se pomalu ustaluji. A tento pocit zase střídá pocit, že jsem hopík vší silou mrštěný o zem. Ale to je u mě normální, teď jako by se mi jen dařilo se s tím nějak částečně sžít.
Ale tam uvnitř to pořád je. Všechno to negativní. Ten odpad.
A vím, že spousta lidí mi říká, ať to prostě nechám být. Ať to vyhodím uprostřed cesty a jdu dál, jenže to nějak nejde. Jako by to nešlo prostě uchopit a odhodit. Jako by to ke mně bylo permanentně přilepené, neodlepitelné.
Jsem si vědom toho, že tohle všechno je v mojí hlavě. Ale už mě to stálo několik psychologů, psychiatrů, vztahy,... A neodešlo to. Přitom já se opravdu snažím, aby mi bylo lépe. Snažím se žít lépe. Snažím se...být prostě ok. Ale s balvanem, který je větší než já, se špatně dýchá. Špatně se s ním žije.
V životě je spousta krásných a otřesných momentů. A správně by si ze šatných měl člověk vzít nějaké ponaučení, možná malinkatou výčitku svědomí a z těch dobrých se měl radovat, uchovávat si je.
Jenže já to dobré zapomínám a zůstává jen ta špína.
Třeba celý tento prozatimní školní rok jsem si říkal, jak je mi fajn. Až jsem tomu nakonec i celkem uvěřil. A myslel jsem, že to prostě nějak zvládám, ale bylo to jen obelhávání se.
To jsou potom maličkosti, které prozradí pravdu. Jako že se nechci dívat na komedii, ale pokaždé si vyberu film nebo seriál, u kterého vím, že nad sebemenším klišém nebo dojemnou scénu budu řvát a budu pro to mít prostě legitimní důvod. Kdy vyhledávám svoje oblíbené písničky, protože ty texty, ty texty je udělaly mými oblíbenými. A to nejsou texty zrovna o kytičkách, duhách a jednorožcích.
A když jsem si to přiznal, že věci asi nejsou tak ideální, jak jsem se snažil si vsugerovat, pak to přišlo. Došlo mi, že jsem se vlastně celou dobu upínal na to, že chci asi umřít. Že jednoho dne vezmu nějaký nástroj nebo něco a prostě to udělám znovu. Tentokrát ale nebudou tak rychlí, nenajdou mě včas.
K největšímu mému zděšení mě to ale celkem uklidnilo. Že je cesta pryč. A o pár minut později už jsem se přemlouval opět stylem, že život je jen jeden a je to výjimečná šance.
Jenže je to šance pro někoho, kdo si neumí odpustit ani tu nejniternější chybu? Co pak člověk z toho života má, krom několika krásných chvil, které stejně brzy zapomene na úkor toho všeho negativního.
O prázdninách jsme byli na výletě v Kutné Hoře, vím, že to byl naprosto nejúžasnější víkend za hodně dlouhou dobu..a dnes? Sotva vzpomínám. Jsou to asi tak tři měsíce Ale na to, jak jsem se cítil, když jsem v první třídě nedokázal vypočítat příklad pro třeťáky...na to jsem nezapomněl. Tíží mě to dodnes.
Nebo jak jsem omylem propálil jako malý koberec, když jsem to nechápal. A potom jsem se musel jít omluvit a hrozně jsem se toho bál. Jak jsem se už kdysi dávno v mých školkovských letech cítil špatně. Jak mě mrzela každá dírka na tričku, když se mi někde zaháklo. Jak mě matka vytahala za vlasy, jak mi táta vykloubil rameno, jak se hádali, jak jsme se my hádali, jak jsem jako malý zvracel a tolik mě to mrzelo, protože jsem nechtěl. Jak jsem pro každého na světě, kdo se mnou měl tu čest, byl prostě aspoň jednou zklamáním.
A pamatuju si každý i jen nevážně myšlený vtípek ze základky. Tlustoprd, šprt, emař, buzrant. A asi tak milion dalších.
A všechny ty urážky ze střední plné nenávisti. Ne kvůli tomu, co bych udělal nebo jak se choval. Ale kvůli tomu, kdo jsem byl. Respektive kdo jsem.
A teď najednou je to ve škole fajn, nebo se to tak zdá, ale stejně mi někdo i tak připomene, že jsem nula. Jako k čemu mi je škola? I se školou budu hovno.
Když chci mít dalš školu takovou, aby mě fakt zajímala, budu nula. Pořád budu nula.
Jsem nula v předpřítomném čase.
Život není možná úplně pro každého.
A jak jsem říkal, už to začalo. Přišel zlomový den a najednou byl pryč. Jen tak. Beze slova. Bez čehokoliv. A bez zájmu. Vždyť je to jedno, že já na to musím denně myslet. Že musím myslet na to, co jsem zase udělal špatně. Že kvůli tomu brečím. Že mi bylo tisíckrát řečeno, že to mám nechat plavat, jenže...
Možná...možná bych si měl dát pauzu od všeho. Od života, od psaní. Možná bych měl tenhle blog zrušit. Je v něm nakumulováno to nejhorší.



xxx kotě