Leden 2017

Není to tak, že bych byl pryč, vlastně jsem tu byl furt.

28. ledna 2017 v 18:36 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
A tak, milý světe, se ozývám po dlouhých 3 měsících... nebo tak nějak.
Mám lehce tvůrčí krizi (=depresi), takže moje věty jsou kostrbaté a tak, takže to bych vůbec neřešil.
Nevím, co jsem přišel napsat. Asi to, že žiju. Protože třeba nějací 2 záhadní lidé (ahoj Doro!) tento blog sem tam asi čtou a možná si říkají, že jsem se konečně zabil nebo tak něco, ale pravdou zůstává, že za ty tři měsíce jsem měl nový článek otevřený tolikrát, že bych to nespočítal, akorát jsem vždy napsal asi dvě věty, které jsem pak smazal s tím, že až to přijde, tak to přijde... Pořád to nepřišlo.
Přesto jsou nějaké novinky. Začnemě tím nejžhavějším... Znovu beru prášky, což už nikoho asi ani překvapit nemůže. Takže jsem selhal. I když vím, že takové věci si říkat nesmím, protože to údajně není pravda, jelikož jsem udělal hrozně velký pokrok a tohle opatření je jen malinký krůček zpět a takové podobné kecy.
No, prostě jsem selhal.
Další věc je, že teď od Nového roku umřelo pár lidí, to mému stavu taky úplně nepomohlo, řekl bych. Ale jsou to lidi a mají expirační data, jednou se tam dostaneme všichni.
Vánoce byly krátké, stály za kokot. Podvrtl jsem si kotník a do teď se nemůžu pořádně hýbat a to může být další aspekt toho, proč mám vlastně tedy tu depresi.
Vystupoval jsem i s čerstvě podvrtnutým kotníkem před x stovkami lidí. A dopadlo to dobře. Jen jsem si málem zničil nervy. Můj bezmezný talent mě miluje a nesnáší zároveň, řekl bych. To je tak, když jste v mánii a kývnete, že něco uděláte a pak si uvědomíte, že vystupovat před tisícovkou lidí asi pro vás nebude to pravé ořechové, když jste introvertní af.
Ale je to za mnou. Možná si díky tomu najdu reálné kamarády, ne jen ty přes internet. Ale to mě upřímně trochu děsí, reální lidé jsou většinou hrozně nudní a nesnáší mě. (Nebo jsem měl zatím jen smůlu, nevím.)
A před Vánocemi...to už je pěkně dlouho... To bylo ještě docela fajn. Vlastně to nebyly vůbec zlé dva měsíce, do těch Vánoc. Náročné, to ano, hlavně díky škole.
A pak až někdy v tom prosinci jsem celkem ztratil chuť k jídlu, takže pár týdnů už jím pořád několik jídel dokola, protože prostě jsem si na to zvykl a na nic jiného nemám chuť, případně se mi z toho obrátí žaludek.
Jím tuny sladkého.
Mám z toho špatné pocity.
Ale když chci jíst zdravé věci, je mi fyzicky zle.
Situace nemá řešení, prášky snad pomůžou.
To je prý taky asi z té deprese. Přitom deprese mám průběžně celý život a tohle se mi nikdy nestalo.
Pokud jsem to, co jím, tak momentálně budu těstovina s bazalkovým pestem, protože to teď jím zhruba 6x týdně.
Nepamatuju si den, kdy jsem naposledy splnil bílkoviny nebo celkový příjem. A kdy jsem jedl fakt zdravě. Chybí mi to.
Jinak jsem v letním semestru a je mi fajn. Krom toho, že mě každou chvíli něco sere.
Moje sebepoškozovací skóre se trochu zhoršilo, to protože neumím nikomu pořádně vynadat, tak to dělám sobě.
Ale celkově jsem tak nějak v průměru. Nějak přežívám. Prášek jsem měl dnes teprv druhý ten, tak uvidím, co se mnou to svinstvo udělá. Třeba konečně něco pomůže (i když jsem vůči tomu velmi skeptický).
A teď zas půjdu udělat něco, co jsem někomu slíbil už před týdnem, protože se mi zdá nefér psát článek o hovnech místo toho, abych někomu udělal radost.
Jenže kdo si zaslouží radost, když ji nemám ani já?


xxx kotě