Únor 2017

Protože tohle není člověk

11. února 2017 v 22:38 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
Nesnáším začátky, fakt jo. Nevím, proč si píšu blog, když je to obvykle začátek, který mě odradí od veškerého psaní.
A přitom je to jedno. Já stejně nemám začátek. Nemám konec. Mám jen prostředek, zauzlovaný a zmatený.
Je to jen chaotická smyčka v čase, stejně, jako jsem já.
Je to tak hrozně zajímavé. Cítit se najednou tak moc naživu a přitom tak moc mrtvý. Jako by bylo nic a zároveň všechno. Ten přehršel pocitů, který už ani nejde ventlovat žádnou poezií nebo beletrií. Prostě se to jen kupí na sebe. Nabaluje se to. A pak jednou prasknu, rozletím se do všech stran.
Odnaučil jsem se vyjadřovat pocity sám v sobě a proto si ubližuju. O tom to celé je. O mně. Celý tento vesmír.
Vím, že bych si ubližovat neměl. Jsem na to dost starý, abych to věděl. Vlastně to ani nechci, asi. Je to lidské. Lidské věci jsou... Přízemní. Jako sex. Jako city. Ale nic není stejné jako si ublížit.
Někdy nevím, jestli to dělám, protože se nenávidím, nebo protože se miluju.
Asi oboje. Dospívám do bodu, kdy jsem sám sebou a jsem za dobře se svými názory, s tím, kdo nejspíš jsem. A potom je druhá stránka mojí osoby, která to nestíhá, nechytá se. Načež jsem rozpolcený.
Co když jsem převzal tu společensky akceptovatelnou ideu o tom, kým jsem? Co když já nejsem já? Poslední dobou jsem dost zlý. Moc se tomu bráním. Ale jako by to bylo ve mně.
Třeba je to jen frustrace.
Jsem velmi frustrovaný.
Co si budeme povídat, život stojí za nic a potom za všechno. Jsou ty krásné chvíle, kdy není nic a jsem jen já uprostřed všeho a ničeho a všechno a zároveň nic je jen šmouha, která proudí kolem mě.
Někdy sedím minutu na posteli a je to hodina a potom hodinu ležím a je to minuta. Beru prášky a ztrácím se.
Nejvíc ze všeho bych si teď přál být zas já.
Kdysi jsem byl. A dnes být nemůžu. Nejsem já. Proč nejsem já?
Byl jsem já, když jsem byl ten kus umění. Jen jsem byl a bylo to krásné, bolestivé, smutné, neuvěřitelné.
Potom jsem poznal člověka, se kterým bych mohl být zas jen umění.
Jenže se tak necítím. A proč ne?
Proč nemůžu být tím, čím mám být?
Teď mě to bolí. Zase si ubližuju. Kůže je tak tenká a stačí trochu a člověk se hned probojuje k nervovým zakončením.
Bolest je dobrá. Chrání nás. Chrání mě. Před nečím daleko horším.
Když cítím bolest, cítím něco, co se týká jen mě. Je to jen moje. Chvíli se cítím jako jen svůj a nikoho jiného.
Spousta věcí je dnes špatně. Nemyslím si, že tohle je správná cesta zpět ke mně. Je to špatná cesta. A nikam jinam já přeci nechci. Nikam jinam nepatřím.
Já je skvělé. Já je jádrem všeho. Je přetížené. Všechno to vede aferentně a zpětná vazba není.
Topím se a vím to a přesto se nemůžu nadechnout. Ruce nezaberou zpět nad hladinu. Plíce se neroztáhnou vzduchem. Umírám. Plním se vodou. A vracím se tam, kde začíná život.


xxx kotě