Březen 2017

Chvíle, kdy musíš najít život, kotě

16. března 2017 v 19:02 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
Celý týden jsem byl takové malé klubíčko, které se celkem nemotorně, avšak přímočaře koulelo životem. Přitom všechno mělo být jinak. Neměl jsem stagnovat. Nemám stagnovat. Ale stejně stagnuju.
Co to o mně vypovídá? Že se málo snažím, nejspíš. Jako vždy. Jako ve všem.
Nikdy nic není dost. Ale to je pohádka na jindy.
Poslední týdny se často cítím tak, že bych do sebe nejradši zaryl nehty a seškrábal si kůži, vytrhal všechny vlasy a podobně. Ani přesně nevím, co je důvodem této mojí touhy po částečné destrukci těla, prostě to tak je. Ani mě nic zvenčí neirituje, což znamená, že to budu já sám. A z toho místa, jak všichni víme, se odchází nejhůř.
Mám ale i pozitiva. Už asi osmý den bojuju s tím, že si ublížím. A ještě jsem to neudělal. Vydržel jsem to. Frustrace je to asi taková, jak když se nymfomanka zavře sama do sklepa na půl roku, ale nějak to zvládám. Asi. Nebo možná ne. Kdyby jo, necítil bych se děsně. Asi je to jen absťák. A když ho překonám teď, už ho třeba překonám vždy. Třeba bych si nemusel ubližovat už nikdy. To by byl velký pokrok. Ale jsem duševně slabý, takže to nejspíš neklapne, ale to stejně všichni ví. Takže proč to sakra vůbec píšu.
Tenhleten stav, který mám, mě naprosto naplňuje ničím. Vážně. Tak hrozně často se cítím úplně prázdný, že ve mně není nic a nikdy nic nebude.
Proč? Protože budu psát práci, která mě nezajímá, místo toho, abych třeba zabojoval o to, co by mě možná zajímat mohlo. Protože interakce s lidmi. Lidi mi vadí, lidi nemám rád. Obecně. Tedy ne, že bych proti nim něco měl, ale...ne.
Možná by se to celé dalo snášet lépe. Třeba kdybych neměl tvůrčí krizi. Kterou jsem dostal, protože mi došlo, že tvůrčí lidi kolem mě jsou hrozně nevzdělaní. Chci jim pomoct, ale nevím, odkud to uchopit a rozhoduju se už dlouho. Jenže když se pořád rozhoduju, tak jako vždycky k ničemu nedojdu. Chybí mi možnost naprosto spontánního rozhodnutí. Není to tak dávno, co jsem toho byl schopný. Jako když jsem si řekl, že vůbec někomu odepíšu, protože proč ne, jako když jsem se rozhodl, co udělám někdy v budoucnu, pokud se toho dožiju, nebo jak jsem prostě šel a něco si jen tak koupil, aniž bych o tom sáhodlouze přemýšlel, když to byla prostě hezká a finančně nenáročná blbost.
Vždyť já i pět minut bádám nad tím, jestli použít malinový nebo kávový sprchový gel. Zabíjí mě to.
Nicméně, tu svoji tvůrčí krizi vyřešit chci. Jen potřebuju nějakou motivaci. Spoléhám na to, že jak se rozjede jedno malé ozubené kolečko, rozjede se celý proces všeho ve mně a bude mi v tomhle ohledu lépe. Tak nějak, abych zvládl normálně fungovat a necítit se denně tak, že se zblázním a vytrhám si všechny vlasy.
Vážně to chci udělat. Dokonce jsem předevčírem (?...ten čas mě tak jebe) začal, pak jsem si to uvědomil a přestal. Odnesl to jen jeden pramínek a ani to nebolelo. To je na tom to nejhorší. Nebolí to, takže nepřichází ani malinké uspokojení.
A dodnes nechápu, proč všichni jako sebepoškozování berou jen to, že člověk emíčkuje žiletkou. Já se třeba žiletkou nikdy nijak neřezal. Protože prostě...jsou lepší nástroje a lepší způsoby. Žiletky, to jsou takové malé mrdky k ničemu, to se dá leda spolknout, jinak to žádnou paseku nenadělá. Jako já, taková slepá ulička celé evoluce.
Je dobře, že nebudu mít děti.
Jenže tím jsem ztratil i poslední a jediný dlouhodobý cíl, který jsem měl.
Protože teď co? Dokončím jednu školu, další školu, půjdu do práce, nechám ze sebe takových 30 let vysávat život a potom umřu, aniž bych cokoliv podstatného udělal. Stejně jako vy všichni, co to čtete, jako vaši rodiče, děti, sousedi, kamarádi a známí. Čest výjimkám.
Takže jsem vlastně vážně našvaný.
A do toho všeho ani nemám chuť k jídlu. Nepiju. Umírám. Možná už jsem umřel.
Chci ten impuls. Ten impuls, který v poslední době dostávají všichni kolem, jen já ne. A je i vidět, odkud lidi ty impulsy dostávají. Ale já mám teď taky prostředí, ze kterého by ten impuls vzešel, jen prostě...asi se zasekl. Protože proč by jednou v životě nemohlo jít něco bezproblémově i pro mě.
Je jaro. Skoro.
A chci se nemít špatně, když se v podstatě nemám mít proč špatně. Mám se dobře. Jsem zamilovaný, věci v životě mi poměrně vychází, neděje se nic vyloženě špatného kromě toho, že mi Kocoura málem přejelo auto. Mám být spokojený. Svým způsobem i jsem spokojený.
Už několik dní nežeru ani to pojebané železo, když jsem to slíbil. Si tak matně vzpomínám...
Ani mě tolik nebaví věci, které mě normálně baví. Tak druhý měsíc chodím ven ve stylu bezdomovce a netrápí mě to. Chci Flash mikinu, ale vím, že než se rozhodnu, kterou, tak už nebudou prodávat žádnou. Takže si pořídím černý svetr, abych zapadl do kouta a nikdo mě neviděl.
A už zas mám ty neurotické tiky, o kterých si tři týdny říkám, že se jich zbavím. Říkám si to každý den. A akorát je to pořád horší.
Chci jahody. Tak snad aspoň to.


xxx (velmi neurotické) kotě (s abstinenčními příznaky)