Duben 2017

Stůj a dýchej, kotě

2. dubna 2017 v 9:41 | Arthurovo kotě
Čím jsem starší, tím víc si uvědomuji chyby tam, kde jsem si myslel, že nejsou. Obvykle je k tomu ale potřeba nějaké nakopnutí, které dneska v noci přišlo v podobě snad nekonečné a dost jednostranné hádky.
Když na vás někdo řve, je to celkem dobrý čas na to ho vnímat a uvědomovat si, že je špatně nejen to, co vám druhý vyčítá, ale i to, jaký s ním máte vztah.
A tak jsem zbytek noci proplakal a nakonec nějak usnul. Jako vždy. Byl jsem unavený, potom už neschopný vnímat. Jen mi v hlavě pořád běhalo dokola, že tohle je tak špatně a že se to musí nějak změnit. Jenže netuším jak.
Po pěti letech vztahu je už člověk zajetý v jistých kolejích. To je asi normální. A ty koleje nejsou špatné, jen by chtěly trochu upravit. Problém je v tom, že oba si tu úpravu představujeme jinak. A vzhledem k tomu, že já jsem z nás dvou ten, který závisí na tom druhém...je celkem jasné, jak to dopadne. Bojím se, že zas přijdou hluboké deprese spojené s pocitem absolutní méněcennosti, respektive bezcennosti. Vlastně, nějak tuším, že už jsou na cestě. A tenhle článek píšu ráno, když mám ještě relativně čistou hlavu a neutápím se v tom, že mám za sebou na hovno den, který všechno ještě podpořil.
Když jsem se ráno vzbudil, bylo to divné. Cítil jsem se, jak kdybych se ani probouzet neměl. A pak jsem zjistil, že chování kolem mě je jiné. Vše se zdálo jiné.
A po včerejším totálně vyčerpávajícím dni, kdy jsem byl zralý tak na vraždu, se mi v domě hádali potom nakonec ještě tři lidé. Dostalo se mi zastání. Načež přišla sprcha od druhého přítele, ale daleko mírnější, méně afektivní, více reálná.
Cítím se spláchnutě.
A údajně jsem k ničemu.
A já ani nemůžu říct, že ne, protože je to čistá pravda.
Utěšuje mě tak trochu vědomí toho, že za to vlastně úplně nemůžu. To ty deprese. Na druhou stranu jsou to deprese, které si neléčím. Na třetí stranu mi nikdo ale neřekl, jak se léčí, a já na to sám pořád nemůžu přijít.
Zas bych chtěl, aby se svět na chvíli zastavil a já si mohl všechno utřídit. Jenže svět se nezastaví, akorát ze všech stran tlačí a já se dostávám do uzavřeného kruhu, z něhož brzy nebude cesta ven.
Asi bych měl víc psát. Jenže psaní je k ničemu.
Potřebujeme očividně pomoc. Nechci, aby tohle skončilo nějak špatně, protože to nemá skončit špatně.
A prý jsem zas poslední týdny uzavřený. Měl bych se otevřít. Jenže jako vždy, nevím, jak. Prostě to musí přijít. Jenže aby to přišlo, to by musel být napřed chvíli klid, který nebude.
Chtěl bych prostě jeden hezký a naprosto klidný den. Pro začátek. Ale to zas chci příliš. Život je na mě asi moc rychlý. Možná by to bez něj bylo pro některé lepší.
Nevím.


xxx kotě