Květen 2017

Zpomalit.

5. května 2017 v 12:41 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
Jsem si dost jistý, že už byly chvíle, kdy jsem sem psal o tom, že bych potřeboval, aby svět zpomalil. Nebo možná i zastavil, já nevím. Ale čím jsem starší, tím rychlejší ten svět je. Například dnes. Přijde mi to jakopět minut, co jsem vstával, ale ono je to už několik hodin a já se jen najedl, podržel příteli a pustil vysavač. Pak jsem si jen četl nějaké ne moc záživné blogy, to proto, abych se vyhnul učení...což vlastně tak nějak dělám i teď.

Jsem momentálně postaven před mnoho velkých rozhodnutí a úkolů. Napsat práci, udělat zkoušky, sehnat si brigádu, nechat si vyřezat zuby, rozmyslet si vysokou, zjistit, kdo vlastně jsem... A upřímně, ve všech těchto bodech selhávám na sto dvacet procent.

Včera jsem se konečně po dlouhé době odhodlal oznámit příteli, že bych rád byl pár týdnů mimo domov → bez něj. Není to tak, že bychom měli nějakou krizi ve vztahu a měli se rozcházet, tospíš naopak. Je to jen o tom, že bych měl dobrou příležitost zkusit si žít sám. A možná by mi to v mnohém pomohlo. Jde o seberozvoj.
Ale myslím, že to pochopil špatně, protože potom pokládal velmi nepříjemné otázky a pronášel ne zrovna přívětivé věty.

Vlastně jsem zjistil, že je možná daleko citlivější a vnímavější než já, aspoň v některých ohledech. Mně třeba vůbec nedošlo, že v ten týden, kdy bych chtěl být poprvé pryč, je naše pětileté výročí. Pět let. Asi čtvrtina mého života. Asi jsem prostě už jen přehlcený vším tak, že zapomínám na věci, na kterých mi záleží. Jako je třeba on a naše výročí. Přitom to není tak dlouho, co jsem s někým řešil, že vůbec nevím, jestli mu mám něco dávat a pokud, tak co. Což nevím ještě teď, díky za optání.

Vlastně jsem chtěl psát o budoucnosti. O tom, co mi stále přijde takové matné a hodně nejasné. Což je logické, tak to mají nejspíš všichni, co jsou velmi nerozhodní a neschopní plánovat.

Hodně dlouho mám v hlavě myšlenku, že bych chtěl být učtelem. A vlastně bych byl nejspíš velmi dobrým učitelem, protože rád předávám svoje poznatky a znalosti dál, je jedním z mých velkých snů inspirovat lidi kolem, jenže...
Poslední týdny se vážně snažím překonávat svoje úzkosti a všelijaké takové blbosti, které mě dostihují v každodenním životě. A někdy se mi něco povede, ale dost často taky ne. Jako když jsem chtěl to výborné latté z Costy a asi deset metrů před vchodem jsem změnil směr a dělal, že zabloudil. Pak jsem šel kolem Kofi-Kofi, trochu jsem si pohrával s myšlenkou, že tam půjdu, ale byl tam velmi hezký muž. A v zápalu touhy po kávě jsem koketoval s myšlenkou, že si dám alespoň nádražní kávu. Dopadlo to tak, že jsem si doma udělal jahodový koktejl a brečel nad tím, jak chci latté z Costy a jsem úplně nemožný.

Čím víc se snažím o to se těch úzkostí zbavit, tím víc mi přijde, že jsou stále horší. A taky zas mluvím ještě daleko méně než v těch dobách předtím. A vím, že je to špatně, protože svět není nastavený pro lidi, jako jsem já.

Ale jak jsem psal, mělo to být o budoucnosti. Kdybych nebyl učitel, mohl bych být to, co dělám teď na škole, ale to zas nechci. Není to ono. Nevidím v tom tu zapálenost, která by mi měla vydržet třeba déle než pár měsíců.

Rozmýšlel jsem o mnoha povoláních. Na některá jsem myslel jen proto, že jsem se ctěl zasmát nad tím, jak bizarně bych v nich působil, jiná se mi velmi líbila, ale bohužel, koťátko, na to jsi moc velký "autista".

Hodně jsem se zasekl nad tím, jak naprosto na hlavu postavený jsem. Jako vážně. Většina aspektů v mém životě je naprosto nastavená proti sobě, jako bych nemohl žít v nějaké harmonii, prostě je vše buď černé nebo bílé a nic mezi tím. Už moje bipolarita. A pak to, že jsem INTP. A jsem rak. Jsem typ osobnosti, který má nejvíce rozvinuté logické myšlení a pocity jsou až někde podružnější, na čemž zakládá svoji existenci a zároveň jsem neskutečně přecitlivělé znamení. Ne, že bych nějak extrémně věřil na horoskopy a podobně, ale 99 % věcí, co jsem si o tom četl, na mě neskutečně sedělo.

Upřímně, miluju to a nesnáším. Miluju objevování nových možností, vidění tolika východisek, ale nemyslím si, že je to pro můj správný vývoj prospěšné. Je mi dvacet let, lepší část života mám za sebou, tu zodpovědnou před sebou a já stále nevím, kdo jsem. Nemám ani tušení. Vždy se objeví něco, u čeho si říkám "a, pozor, tohle vypadá slibně", z čehož se nakonec vyklubá úplně něco jiného a pak to ani není relevantní.

Jsem ten, kdo umí vše, ale mistrně neovládá nic. A proto jsem si vysnil taky práci, která by byla proměnlivá, ale ne zas tak, aby mi to narušovalo moji psychiku. Vysnil jsem si něco, co by pro mě bylo naprosto ideální.
Problémem ale zůstává, že reálně to pro mě asi není příliš uskutečnitelné. A i kdyby bylo, bylo by to nadmíru těžké a výsledek by byl dost nejistý. V dnešní době zvlášť.

Nebudu tu psát, o co by šlo. Protože tohle není věc, kterou bych chtěl poprvé jako první rozebírat s bandou anonymů na předpotopním blogu, který otevírá moji duši.

Je to o mojí budoucnosti, hm? Je to reálně důležité.

Jsem tak rozpůlený. Úplně roztrhlý. Vím, že není v mojí podstatě moc uzavírat věci, ale některé bych uzavřít určitě měl. Protože takto? Tak jsem všechno a zároveň nic.
To ze mě se stává ta podivná šedohnědá barva, která vzniká smícháním všech možných jiných.
A přeci, tolik lidí mi tvrdí, jak jsem unikátní, že tomu snad i věřím. Nebo ne snad, věřím tomu a i bez nich.

Jsem estetické světlo ve tmě.
Jsem Bůh a prostý člověk.
Jsem všechno a nic.



xxx kotě