Červenec 2018

Jak jsem se složil a rozpadl.

22. července 2018 v 11:46 | Arthurovo kotě
Je to rok a něco, co jsem posledně psal. Od té doby uběhlo pár neúspěšných pokusů o znovuobnovení aktivity, ale nějak to prostě nešlo. Necítil jsem se na tohle. Asi proto, že tenhle blog je spíš solitérní a moje duše potřebovala v posledních měsících nějakou živou odezvu. A nevím, jestli to prostě přešlo, nebo ta odezva nebyla taková, jakou jsem potřeboval, ale jsem tu.

Živý, diplomovaný, dvaadvacetiletý. A přitom se cítím docela podobně, jako když mi tehdy před lety bylo třeba šestnáct. Jako by život kolem mě plul a já stál.

Přeci jen jsem ale překonal asi to nejhorší. Už nechci umřít. Cítím to už delší dobu, no druhá půlka minulého roku mě v tom utvrdila. Ještě snad není můj čas, nechci, aby byl. Přes to všechno je ale těžké žít. Protože čím méně chci umřít, tím víc mi dochází, co vše bych měl mít, ale nikdy mít nebudu. Taky musím snášet plno dalších životních ran. Uvědomovat si, jak moc je vlastně ten život, který jsem si tolikrát chtěl vzít, křehký. Jak moc je nefér, že pro naše duše a mysli potřebujeme tělesné schránky, které jsou tak náchylné k rozbití.

Poznal jsem tolik vášní v posledních měsících. A vím, že nejsem stejný jako v šestnácti. To jen ta prázdnota se nezměnila.

Je to až paradoxní, jak klišé větičky putující po sociálních sítích jsou tak pravdivé a bolí, přesto s nimi nikdo nic nedělá. S koncem mojí snahy o ukončení vlastního života jsem vplul do společnosti, které nerozumím o nic víc, ačkoliv jsem se jí připodobnil.

Jako každý, už ani já nechci být sám. Přitom všichni jsme vlastně sami, i když nechceme. Všichni se musíme zvednout, všichni padáme. Sami.

Rozhodl jsem se, po takové několikaměsíční úvaze, že ke štěstí asi potřebuju kamaráda. Takového, se kterým to nikdy nebude víc než kamarádství. A na světě je přes sedm a půl miliardy lidí, no pro každého "kamaráda" jsem až druhá možnost. Kecám. Kdybych byl druhá možnost, jsem šťastný. Jsem možnost až někde na konci jejich sociálního okruhu.

Co je smutnější? Že většina je na tom úplně stejně jako já. Protože já u nich přijdu na řadu, až nějací jiní přátelé odmítnou, protože jsou pro ně zas oni na konci. Svět je prostě osamělý. Je to smutné. Ale já to tak nechci. Už nechci být na konci sociálních okruhů. Už nechci být ten, komu se řekne nebo napíše, až jakmile nikdo jiný nemá čas a není nic na práci.
To mě vede k myšlenkám na radikální kroky. Zatím jsem na to moc zbabělý, ale věřím, že přijde den, kdy to prostě udělám. Uříznu ty, co jsou pro mě na prvních místech a pro ně jsem až vzadu. A už se nebudu ohlížet, budu se dívat jen dopředu a možná trochu riskovat.

Jo, asi proto jsem tu. Protože tady nejsem na konci. Zase je to smutné, ale taková realita prostě někdy je. Osamělá.

Trochu doufám, že ten krok přijde brzy. To abych se třeba konečně naučil mít se rád. Jako se vším všude, ne jen kousky, ale celou skládačku, která je pro mě ještě z větší části záhadou. Ale postupně odkrývám. Jen, aby to netrvalo až moc dlouho.



xxx kotě