Říjen 2018

Zas na začátek.

28. října 2018 v 19:41 | Arthurovo kotě
Ani nevím, kdy byl poslední den, kdy jsem si užíval slova. Kdy jsem psal bez toho teď všudypřítomného tlaku, že na to čeká těch momentálně 1662 sledujících, kteří chtějí dál prožívat osudy postav mých beletrizovaných děl.

Tak přemýšlím, kdy se z grafomanské touhy po vypsání, po zachycení vnitřního světa, stala povinnost, která mi chvílemi nedá spát, která mě nutí cítit ustavičné selhání?

Takhle nějak by se teď dal popsat celý můj život. Je zcela naruby. A když říkám zcela, tak fakt zcela. Během měsíce se v podstatě změnil z "nevím, co bude v budoucnu, no sakra, nevím, co bude příští týden, natož za měsíc" na "plánování reálné společné budoucnosti s (zatím) jedním člověkem, přičemž ona budoucnost začne nejdřív zhruba za rok". A to je sakra velká změna. Navíc pořád neumím plánovat, což absolutně ničemu nepomáhá. Pak si k tomu přičtěme všechny okolní věci, jako je realizace toho, co je se mnou /opravdu/ zle, hromady nových lidí, nová škola, vydávání papírové knihy, 'nové' (přičemž 'staré') já. Je to tak trochu overwhelming. A právě proto se mi vrací tendence psát, protože se potřebuju vypsat, ne protože na to někdo čeká a chci sám pokořovat svá očekávání. I když to je tu pořád. To pokořování. Protože nikdy nic není dost. Ne u mě. Někdy na mě dost doléhá, že ta moje snaha většinou ani není pro ostatní, je čistě pro mě. Pro moji touhu po inovaci, originalitě. Jak pak ale můžu být spokojený?

Přemýšlel jsem o tom, že bych napsal o svém starém a novém já. Často si takto v hlavě tvořím monology toho, co chci napsat, a pak se k tomu nikdy nedostanu, protože čas/chuť/energie. Jsou to výmluvy.

S odstupem času a novými zkušenostmi už vidím snad všechny důvody příchodu nového já. A taky zároveň vidím, proč to já musí prostě odejít. Už je čas, 'hra' skončila. Není prostor na grandiózní fabulace, na tajnosti a pokřivené pravdy.

Vraťme se ke svým vlastním kořenům, spravme se. Snad to ještě půjde. Moc si to přeju. Je čas na život. Někdy dobrý, někdy špatný, no svobodně upřímný.

To nové já, které teď postupně pohřbívám, muselo přijít. Dalo mi obrovskou životní lekci, dalo mi nový svět. Ukázalo mi, co je na světě dobré, co jsem předtím nebyl schopný vidět, přestože jsem se snažil. Vlastně mi ukázalo, kdo reálně jsem, hodně hluboko uvnitř. Přestože bylo protkáno spletitými polopravdami, bylo zároveň v mnoha ohledech tou nejčistší pravdou, kterou jsem v sobě dokázal kdy najít. Zní to asi paradoxně. Ale asi to tak prostě je. Můj život je teď celý hodně bizarní. Zvykám si.
Je to jako když vám do života přijde někdo nový, naprosto vám vše rozhází a potom odejde, protože to lidi prostě dělají. Odcházejí. A když to není cizí člověk, když je to jen částečná reflexe vás samotného, pak se jednou prostě rozplyne, protože už nebude potřeba. Přesto ve vás bude, fakticky, napořád, jen v jiné formě.

Takže vlastně asi nevím, kým jsem. Kromě toho, že prostě mnou. Jsem asi jen tím starým já s pár inovacemi od já nového. A hádám, že tak nějak to prostě má být, aby věci reálně fungovaly. Aby nebyly nepravdami.

Není v životě mnoha věcí, kterých bych litoval. Rozhodně ne z pohledu toho, co jsem udělal. Spíš z toho, co jsem neudělal, to ano. Každopádně, tento střet s oběma "já" je jednou z věcí, které bych udělal naprosto jinak, kdyby šel vrátit čas. Přesto je ve mně ten niterný červík, který nahlodává "asi to takto prostě muselo být, aby věci mohly fungovat tak, jak teď asi budou" myšlenku. Z čehož se cítím zle. Tohle nové staré já totiž nemá být založeno na nepravdách a podobných věcech.

Pokud ale něčeho lituju stoprocentně, jsou to ty excesivní, zbytečné lži.

Je to, tak či tak, celé komplikované.

V závislosti na událostech posledních týdnů chci prostě... vymazat to zlé. Ale nevymazat vše. Jen očistit to, co je, dát tomu nové světlo. Jo.



xxx kotě